Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 247/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Ing. A. F., CSc., bytem P., zastoupeného JUDr. Irenou Baladovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Klimentská 1207/10, proti žalované M. K., bytem L., zastoupené opatrovníkem M. K., bytem L., právně zastoupené JUDr. Josefem Šnejdou, advokátem se sídlem České Budějovice, Nerudova 825/21, o vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. července 2012, č. j. -158, takto:I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388,- Kč k rukám JUDr. Ireny Baladové, advokátky se sídlem Praha 1, Klimentská 1207/10, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

„pozemkovou parcelu o výměře 3067 m2 – zahradu v k. ú. L. zapsanou u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Prachatice na LV pro obec a k. ú. L.“

(dále jen „předmětná nemovitost“, resp. „nemovitost“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.

K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. července 2012, č. j. -158, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé ve vztahu k žalované, v nákladovém výroku ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou a ve výroku o povinnosti žalované zaplatit náklady řízení státu; zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou.

Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 24. července 2012, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalované (dovolatelky) proti tomuto rozhodnutí projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále jen „ “).

Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci). Z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle (který byl zrušen uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. , avšak pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je i nadále použitelným ustanovením /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2012, sp. zn. ).

Je-li přípustnost dovolání podle spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle ; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle se nepřihlíží (srov. věta za středníkem ). Vedle dovolacích důvodů podle a b/ právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle ) dovolatelka rovněž uplatnila, a to dovolacími námitkami, jimiž brojila proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění pro posouzení otázky vlastnického práva žalobce k předmětné nemovitosti.

Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. , a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. ledna 2008, sp. zn. , či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. , z 28. února 2008, sp. zn. , a z 28. července 2010, sp. zn. ).

Výtkou, že v rámci odvolacího řízení (probíhajícího v systému neúplné apelace) odvolací soud nepřipustil provedení listinného důkazu („čestného prohlášení J. S. ze dne 23. 7. 2012“), ač pro jeho provedení byl dán důvod podle , uplatnila dovolatelka dovolací důvod podle , který ovšem v posuzovaném případě není způsobilý přípustnost dovolání podle založit. Výklad ustanovení se totiž v judikatuře soudů již ustálil a nečiní žádné výkladové potíže (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. července 2003, sp. zn. , uveřejněný pod C 2051 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že tento listinný důkaz uplatněný dovolatelkou teprve v odvolacím řízení, nepředstavuje výjimku ze zákazu novot v systému neúplné apelace ve smyslu , jelikož se týká skutečností nastalých již před rozhodnutím soudu prvního stupně (dovolatelka prostřednictvím čestného prohlášení poukazuje na obsah listin, které vzhledem k datu jejich pořízení jednoznačně v době řízení před soudem prvního stupně existovaly) a dovolatelce, která byla poučena podle , nic nebránilo, aby je uplatnila již v řízení před soudem prvního stupně. Je proto vyloučeno, aby je mohla uplatnit v rámci odvolacího důvodu podle

Napadené rozhodnutí je založeno na právním názoru, že žalobci svědčí vlastnické právo k předmětné nemovitosti, přičemž žalovaní v řízení nedoložili žádný důkaz svědčící v tomto směru v jejich prospěch, resp. ve prospěch jejich právního předchůdce S. K. K dovolací námitce, že předmětnou nemovitost užívali příslušníci rodiny dovolatelky v dobré víře, že jim patří, a to nepřetržitě nejméně již od roku 1966, a že od počátku držby s nemovitostí nakládali jako s vlastní a stali se tak jejími oprávněnými držiteli, lze uvést následující.

Vydržet vlastnické právo může jen oprávněný držitel, tj. ten, kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří jako vlastníkovi. Již v rozsudku ze dne 28. dubna 1997, sp. zn. , uveřejněném na str. 587 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Právní rozhledy, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží (§ 130 odst. 1 obč. zák.), nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu („titulu“), který by mohl mít za následek vznik práva. Při posouzení otázky, zda byl držitel „se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, je třeba vycházet z toho, zda při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl anebo mohl mít pochybnosti, že mu věc nebo právo patří (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. února 1999, sp. zn. , uveřejněný na str. 158 v sešitě č. 5 z roku 1999 časopisu Soudní rozhledy). Tvrzení držitele o tom, že mu věc patří a že s ní nakládal jako s vlastní, musí být podloženo konkrétními okolnostmi, ze kterých lze usoudit, že toto přesvědčení držitele bylo po celou vydržecí dobu důvodné. Okolnostmi, které mohou svědčit pro závěr o existenci dobré víry, jsou zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí práva a svědčící o poctivosti nabytí (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. června 2001, sp. zn. , uveřejněné pod C 573 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus). Jde tedy o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. února 2000, sp. zn. , a ze dne 19. června 2001, sp. zn. , a dále např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. února 2001, sp. zn. , uveřejněné pod C 283 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Takovým titulem (právním důvodem) se může v případě vydržení vlastnického práva rozumět pouze právní úkon, jímž se věc převádí na jiného vlastníka, např. smlouva kupní, darovací, dohoda spoluvlastníků o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, rozhodnutí státního orgánu apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. července 2006, sp. zn. ). Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2002, sp. zn. , uveřejněný pod C 1067 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Pro úplnost zbývá dodat, že skutečnost, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, byla předpokladem vydržení i v době před 1. lednem 1992 (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. února 1999, sp. zn. ). Citovaná judikatura je tudíž využitelná i pro účely posouzení otázky vydržení vlastnického práva k věci, jejíž držby se domnělý vlastník chopil v době před zmíněným datem.

V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že dovolatelka v řízení takovouto u nepředložila a ani jinak její existenci nedoložila. S přihlédnutím k tomu se odvolací soud se od uvedené judikatury neodchýlil (jeho rozhodnutí je naopak výrazem ustálené soudní praxe), jestliže na základě zjištěného (v daném případě nezpochybnitelného) skutkového stavu vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť ve shodě s ním dovodil, že vlastnické právo k předmětné nemovitosti svědčí žalobci.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení , a proto je podle věty první a jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle věty první, , a a zavázal dovolatelku, která zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 2.500,- Kč ( , , , ve spojení s a , ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. , a 3 , ve znění pozdějších předpisů), a z částky 588,- Kč představující 21 % DPH ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 6. května 2013

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu