Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 794/2013

30

Cdo 794/2013

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobce T. H., zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Paprsková 1340/10, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti České republiky, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce Mgr. Miroslava Špadrny, narozeného dne 22. listopadu 1967, s adresou pro doručování v Praze 5 - Radotíně, Šárovo kolo 2/981, o zaplacení částky 10.320,-Kč a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2012, č. j. -186, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“ domáhal, aby soud určil, že jeho nezákonným trestním stíháním a postupem policejního orgánu Policie ČR, služby kriminální policie a vyšetřování v Berouně, který dne 27.1.2010 žalobci v době, kdy byl zadržen a jeho osobní svoboda omezena, ani při podání vysvětlení, neumožnil právní pomoc advokáta, byla porušena základní práva a svobody žalobce, garantovaná a d, aby žalované uložil povinnost se za toto porušení práv písemně omluvit, aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobci náhradu škody 10.320,- Kč a náhradu nemajetkové újmy 20.000,- Kč.

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 26. dubna 2012, č.j. -124, uložil žalované zaplatit žalobci částku 10.320,- Kč za náklady na obhajobu při nezákonném trestním stíhání a 20.000,- Kč na náhradu nemajetkové újmy spočívající v tom, že policisté žalobci nesdělili pravdivé údaje o tom, že na oddělení Policie ČR je již přítomna jeho obhájkyně a byl tak vyslechnut bez umožnění kontaktu s obhájcem. Pokud žalobce požadoval, aby soud určil, že došlo k porušení jeho práv a žalované uložil se mu za toto porušení práv omluvit, žalobu zamítl.

K odvolání obou stran Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. září 2012, č. j. -186, výrokem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že 1. konstatoval, že nezákonným trestním stíháním žalobce a postupem Policie ČR, služby kriminální policie a vyšetřování v Berouně, která dne 27.1.2010 v době, kdy byl žalobce zadržen a při podání vysvětlení, mu neumožnila právní pomoc advokátky, bylo porušeno právo, 2. uložil žalované povinnost omluvit se žalobci za porušení práva uvedené v bodu 1. do 15 dnů od právní moci rozsudku a 3. zamítl žalobu ohledně požadavku na zaplacení 20.000,- Kč. Rozhodl také nově o nákladech řízení před soudem prvního stupně i o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud v odůvodnění rozsudku konstatoval, že došlo k porušení práva žalobce (na ochranu osobní svobody i spravedlivý proces) v důsledku nezákonného trestního stíhání i nesprávného úředního postupu orgánů policie, a proto je požadavek na konstatování porušení ve výroku rozsudku, stejně jako na omluvu, důvodný. Neshledal však, že by nemajetkovou újmu vzniklou žalobci bylo třeba ještě odškodnit v penězích.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci dne 26. listopadu 2012 a právní moci nabyl dne 10. prosince 2012.

Proti uvedenému rozsudku, a to proti měnícím výrokům, kterými odvolací soud konstatoval porušení práva a uložil žalované povinnost omluvy, podal dne 31. prosince 2012 žalobce dovolání. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v tom, že odvolací soud nerespektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle které ve výroku rozsudku konstatujícího porušení práva žalobce musí být uvedeno, jaké právo žalobce bylo porušeno. Poukazuje přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2012, sp. zn. a sp. zn. . Stejně tak, s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.4.2011, sp. zn. , dovozuje, že ve výroku rozsudku musí být přesně specifikováno, jak má znít žalobcem požadovaná, resp. soudem uložená omluva. V rozporu s uvedenou judikaturou (přestože žalobní petit to v obou případech obsahoval) odvolací soud v měnícím výroku neuvedl, jaké právo žalobce bylo porušeno, jak má znít omluva žalované, ani jaká má být forma této omluvy. Za vadu řízení pak považuje jednak to, že výrok o povinnosti k omluvě, postrádající její znění a formu, je tak materiálně nevykonatelný, jednak to, že soud prvního stupně nepřipustil změnu žaloby upřesňující požadované znění omluvy a rozšiřující ji o úroky z prodlení po uplynutí šestiměsíční lhůty k předběžnému projednání nároku žalovanou. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudek Městského soudu v Praze v dovoláním napadeném rozsahu i v akcesorických výrocích o nákladech řízení a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 ) do 31. 12. 2012 (viz čl. II. ) - dále jen „ “

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle , dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ]. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne k vadám řízení uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci pouze tehdy, je-li dovolání přípustné ( , věta druhá, ).

V posuzované věci jsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení , neboť dovolání směřuje proti označeným výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.

Dovolatel uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení a b) , které dopadají na případy, kdy řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolací soud se nejdříve zabýval námitkou směřující proti znění výroku ukládajícího žalované povinnost žalobci se omluvit. Výrok rozsudku musí být přesný, určitý a srozumitelný tak, aby byl vykonatelný po stránce materiální ( a ). Žalobci je třeba dát zapravdu, že formulace uvedeného výroku, v němž nebylo uvedeno znění ani forma omluvy žalované, těmto kriteriím, na rozdíl od žalobního petitu, neodpovídá a dovolací řízení je tak zatíženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k níž dovolací soud z úřední povinnosti musel ve smyslu přihlédnout (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2009, sp. zn. , dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).

Jak již bylo uvedeno, dovolatel namítá, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li zásadní pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. února 2012, sp. zn. , uvedl, že ve výroku rozsudku, kterým soud poskytuje poškozenému zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu proti státu ve formě konstatování porušení práva poškozeného, musí být výslovně uvedeno, k porušení kterého práva nebo práv poškozeného došlo. K tomuto závěru se přiklonil např. i v rozsudku ze dne 18. dubna 2012, sp. zn. , v rozsudku ze dne 28. února 2013, sp. zn. a v rozsudku ze dne 17. ledna 2013, sp. zn. (citovaná rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Pokud odvolací soud nekonstatoval porušení práv žalobce výše uvedeným způsobem ve výroku svého rozsudku, i když v odůvodnění výslovně uvedl, že došlo k porušení práva žalobce na ochranu osobní svobody i spravedlivý proces, je jeho právní posouzení žalobcova nároku nesprávné.

Protože je tedy z uvedených důvodů právní posouzení nároku žalobce odvolacím soudem nesprávné a odvolací soud zatížil řízení vadou ve smyslu ustanovení , Nejvyšší soud podle části věty za středníkem napadený rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. S ohledem na uvedenou skutečnost pak bylo již nadbytečné zabývat se dalšími námitkami uplatněnými v dovolání.

Odvolací soud (soud prvního stupně) je ve smyslu , části první věty za středníkem, ve spojení s vázán právním názorem dovolacího soudu. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 23. května 2013

JUDr. Pavel

P a v l í k

předseda senátu