Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 75/2012

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) B. L., bytem v P., zastoupené JUDr. Janem Oškrdalem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 65, b)J. L., bytem v P., c) J.L., bytem v P., d) T. L., bytem v P., e) D. L., bytem v P., žalobci b) – e) zastoupeni Mgr. Alanem Vitoušem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 23, proti žalované RNDr. M. M.,bytem v P., zastoupené JUDr. Otakarem Švorčíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Hálkova 2, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2011, č. j. -201, takto:

Stručné odůvodnění ( ):

Obvodní soud pro Prahu 1 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. listopadu 2010, č. j. -164, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k domu na pozemku v obci Praha, katastrální území M. S., a nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně a). Uložil jí, aby zaplatila „na vyrovnání spoluvlastnických podílů“ žalobcům b), c) a e) každému částku 1.625.000,- Kč, žalobci d) 4.875.000,- Kč a žalované částku 19.500.000,- Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Rozhodl také o náhradě nákladů řízení. Vyhověl tak návrhu žalobců, zatímco žalovaná požadovala, aby žaloba byla zamítnuta.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 31. května 2011, č. j. -201, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky nemovitostí, a to tak, že jim náleží podíly žalobkyni a) ideální ¼, žalobcům b), c) a e) každému ideální 1/24, žalobci d) ideální 1/8 a žalované ideální ½. Dům nelze reálně rozdělit. Okolnosti uváděné žalovanou na podporu jejího návrhu, že je namístě žalobu zamítnout, rovněž nepovažoval za takové intenzity, aby je bylo možno kvalifikovat jako důvody zvláštního zřetele hodné, které by umožňovaly zamítnutí žaloby podle (dále „obč. zák.“). Žalovaná v domě žila od narození, má k němu citový vztah a podle zjištění odvolacího soudu se podílela se na správě domu v dřívějších letech na základě dohody se spoluvlastnicemi takřka výlučně placením pojištění, daně z nemovitostí, vodného, stočného a pod. (odvolací soud doplnil dokazování listinami předloženými žalovanou již soudu prvního stupně). Avšak dům není řádně udržován (podle znaleckého posudku jde o minimální či vůbec žádnou údržbu) a žalovaná se v domě převážně nezdržuje. Z toho důvodu také nereagovala na návrhy žalobkyně a) ohledně hospodaření s domem. Za těchto okolností je namístě zrušení podílového spoluvlastnictví k nemovitostem a jejich přikázání žalobkyni a), která prokázala, že má prostředky na zaplacení náhrad ostatním spoluvlastníkům ( obč. zák.). Jestliže žalovaná v domě převážně nebydlí, nebude jí způsobena žádná závažná újma, a to i přihlédnutím k tomu, že v Praze vlastní ještě další činžovní dům a ještě objekt určený k trvalému bydlení. Pokud sama uváděla, že se zdržuje převážně v P., kde pečuje o starší příbuznou, nemůže být relevantní ani její námitka o dosažitelnosti lékařské péče z předmětného společného domu. Při určení výše náhrad za spoluvlastnické podíly soudy vycházely z tržní ceny nemovitostí zjištěné ze znaleckého posudku.

Dovolatelka v dovolání proti rozsudku odvolacího soudu namítla, že řízení před odvolacím soudem je zatíženo vadou, neboť „odvolací soud provedl pouze izolovaně jeden důkaz účty předloženými žalovanou) a v ostatním vyšel ze zjištění soudu prvního stupně.“ Za otázku zásadního významu považuje, zda je zachována zásada ústnosti a přímosti, když odvolací soud provede izolovaně jeden důkaz (v daném případě soudem prvního stupně zamítnutý) a zároveň neprovede ostatní před soudem prvního stupně neprovedené důkazy. Dovozuje, že pokud by odvolací soud zopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně a provedl všechny důkazy žalovanou navržené, ale soudem prvního stupně neprovedené, musel by dospět k závěru, že jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro zamítnutí žaloby. Zjistil by totiž, že míra účasti žalované na správě nemovití byla oproti žalobcům vysoká, že žalovaná se starala o nemovitosti jako celek, žalobkyně a) investovala jen do prostor, které užívala, a další žalobci žádnou péči o dům neprojevili. Proto žalovaná považuje za otázku zásadního významu, „zda může být ze spoluvlastnictví může být vyloučen spoluvlastník, který se nejvíce (prakticky výhradně) zasloužil o zachování společné věci.“ Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobci se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2012 – dále (srov. Článek II. – Přechodná ustanovení, bod 7 , kterým se mění ).

Dovolání, které žalovaná proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podala, není podle (dále „“) přípustné.

Dovolání může být přípustné podle jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), přičemž se současně musí jednat o právní otázku zásadního významu.

Protože dovolání opírající se o je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatelka oprávněna napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle a odst. 3 , a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností.

Dovolatelka sice uvedla, že vymezuje právní otázku, týkající se procesního postupu odvolacího soudu, ale nemůže jít o otázku zásadního významu. Dovolací soud opakovaně uvedl, že účastník řízení, na němž je povinnost tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky, nemá – v procesním slova smyslu – právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud ve smyslu věty druhé rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a pokud takovému návrhu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží (srov. ), z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené důkazy neprovedl (srov. shodně například právní závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2005, sp. zn. a usnesení téhož soudu ze dne 10. listopadu 2009, sp. zn. a rozsudku téhož soudu ze dne 13. srpna 2009, sp. zn. , dále též nálezy Ústavního soudu ze dne 8. července 1999, sp. zn. a ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. ). Této své povinnosti odvolací soud v posuzované věci dostál, jak se podává z odůvodnění napadeného rozhodnutí, a přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí tak nemůže být založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. , uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).

K další dovolatelkou předestřené právní otázce lze uvést, že v usnesení ze dne 22. září 2011, sp. zn. , dovolací soud uvedl: „Možnost zamítnutí návrhu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je výjimkou ze zásady, že nikdo nemůže být nucen setrvat v podílovém spoluvlastnictví. Zamítnutí návrhu podle přichází v úvahu jen v mimořádných případech, jsou-li dány „důvody zvláštního zřetele hodné“. Úvahu o tom, zda byly dány mimořádné podmínky pro zamítnutí návrhu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, může dovolací soud zpochybnit, jen jde-li o úvahu zjevně nepřiměřenou. Úvaha odvolacího soudu, na kterou se pro stručnost odkazuje, zjevně nepřiměřená není.

Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , věty první a , neboť dovolatelka s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobcům nevznikly takové náklady, jejichž náhradu by mohli požadovat.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. května 2013

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu