Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 373/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) J. K., bytem v K., b) Ing. R. S., bytem v M. T., c) V. S., bytem v K., d) Mgr. M. K., bytem ve S., e) R. K., bytem v K., f) J. M., bytem v K., g) Ing. I. K., bytem v B., všech zastoupených JUDr. Zdeňkem Bařinou, advokátem v Brně, Kotlářská 53, h) Lesů města Brna, a. s., se sídlem v Kuřimi, Křižkovského 247, IČO: 60713356, proti žalovaným: 1) M. N., 2) A. N., oběma bytem v K., zastoupeným JUDr. Janou Vlasákovou, advokátkou se sídlem v Kuřimi, Legionářská 194, o vyklizení pozemku a vzájemném návrhu na určení vlastnického práva k pozemku, vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. , o dovolání žalobců a) – g) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. září 2012, č. j. -149, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Brno - venkov (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. listopadu 2010, č. j. -123, ve výroku I. zamítl žalobu na vyklizení pozemku, zastavěná plocha a nádvoří, nacházejícího se v katastrálním území a obci K. (dále jen ,,předmětný pozemek“), a to odstraněním části plotu, jehož polohové určení bylo specifikováno v tomto výroku. Ve výroku II. soud prvního stupně určil, že žalovaní mají ve společném jmění manželů pozemek, který byl oddělen z předmětného pozemku, nacházející se v obci a katastrálním území K. podle geometrického plánu, přiloženého k rozsudku soudu prvního stupně. Ve výroku III. pak soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců a) – g) rozsudkem ze dne 27. září 2012, č. j. -149, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a výrok III. rozsudku prvního stupně týkajícího se náhrady nákladů řízení změnil (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku III. pak odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci a) – h) dovolání, které považují za přípustné podle Jako dovolací důvod přitom uplatňují nesprávné právní posouzení věci ve smyslu , přičemž „nedostatek rozhodnutí spočívá v nesprávném právním posouzení věci a neúplném dokazování“.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, je účastníkům znám, a dovolací soud proto na ně odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 27. září 2012, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelů podle ve znění účinném do 31. prosince 2012.

Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.

Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. , zrušil ustanovení až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měli dovolatelé právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. ).

Protože dovolání opírající se o je přípustné jen pro řešení právních otázek, jsou v tomto případě dovolatelé oprávněni napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle a odst. 3 , a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle , tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.

Pro rozhodnutí věci jsou tak nevýznamné ty dovolací námitky a výhrady dovolatelů, jimiž namítají nesprávnost skutkových zjištění a neúplnost dokazování, a které naplňují dovolací důvod podle , resp. , neboť prostřednictvím těchto důvodů přípustnost dovolání založena být nemůže ( ).

Přezkumná činnost dovolacího soudu je tak omezena na přezkum právních závěrů odvolacího soudu, jež dovolatelé zpochybňují s odkazem na namítané nesprávné právní posouzení věci, tj. dovolací důvod podle

Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. , uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. , uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. , uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).

Dovolání nevymezuje relevantní právní otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat jakožto otázku zásadního významu a z obsahu dovolání taková otázka ani nevyplývá. Dovolací soud v dovolání neshledal nic, co by z rozhodnutí odvolacího soudu činilo rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.

Dovolatelé vyjadřují obsahem dovolání nesouhlas se závěry, které nalézací soudy přijaly při posouzení žalovanými tvrzeného vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku.

K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. , publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5, ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. května 2002, sp. zn. , uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1176, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. , uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. C 1068). K těmto závěrům se Nejvyšší soud souhrnně přihlásil aktuálně mimo jiné např. v usnesení ze dne 28. února 2012, sp. zn. , uveřejněnému na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz (proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. května 2012, sp. zn. ).

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. května 2002, sp. zn. , uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, pod pořadovým č. C 1181, formuloval závěr, že pokud si držitel nenechal vytýčit hranice jím držených pozemků a nezjistil, že drží i část pozemku, jehož vlastníkem není, nevylučuje to jeho oprávněnou držbu.

S těmito závěry je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu.

Dovolatelé sice formálně vytýkají odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci, ve skutečnosti je však obsahem dovolání pouhé shrnutí skutkových okolností řízení a rekapitulace vzájemných vztahů účastníků, přičemž nesprávnost právních závěrů dovolatelé spatřují v neúplných či nesprávných skutkových zjištěních. Tím však ve skutečnosti neuplatňují dovolací důvod podle , ale dovolací důvody podle a odst. 3 , jimž přípustnost dovolání založit nelze. Z obsahu dovolání je zřejmé, že nalézací soudy měly v řízení dospět k jiným skutkovým zjištění, což dovolatelé také výslovně potvrzují dovolacím poukazem na „neúplnost dokazování“, a na základě těchto odlišných skutkových zjištění dospět k jinému právnímu závěru. Tyto námitky však přípustnost dovolání v režimu však založit nemohou.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle , 5 věty první a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z , , a neboť procesně úspěšným žalovaným v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měli nárok, nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.V Brně dne 29. května 2013 Mgr. Michal Králík, Ph. D. předseda senátu