Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2408/2012

28

Cdo 2408/2012

ROZSUDEK

a) K. H.

,

b) L. Š.

,

c) Ing. M. R.

,

d) MUDr. S. Š.

,

e) Z. L.

,

f) J. H.

, všichni zastoupeni JUDr. Vladimírem Kracíkem, advokátem v Praze 2, Legerova 11, proti žalované:

ABO servis, spol. s r. o.

, se sídlem Praha 10, Průběžná 3123/80, zastoupena JUDr. Pavlem Bergerem, advokátem v Praze 10, Bělocerkevská 1037/38, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovolání všech žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2012, č. j. -73, takto:

I. Dovolání žalobců

se zamítá

.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku I. změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 2. 2011, č. j. -48, tak, že žaloba na určení, že vlastníky pozemku parc. č. 3404/5 a na něm situované budovy tzv. učňovského střediska – haly, označené nyní jako stavba bez čísla popisného, pozemku parc. č. 3404/7 a pozemku parc. č. 3404/8, vše v katastrálním území S., obec Praha, jsou žalobci a) až f), každý z nich v rozsahu jedné šestiny, se zamítá. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto, že žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 53.520,- Kč.

Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobci domáhali uvedeného určení s tím, že dne 30. 7. 1991 podali výzvu k vydání pozemku parc. č. 3404/1 podle , o mimosoudních rehabilitacích, a to vůči Československým automobilovým opravnám Praha státním podniku (dále „ČSAO Praha s. p.“). V průběhu restitučního řízení však byly z pozemku geometrickými plány (20. 10. 1994 a 3. 3. 1995) odděleny pozemky parc. č. 3404/5 (umístěn objekt tzv. haly učňovského střediska – budova bez č. p., povolena jako stavba dočasná do 31. 12. 1999), 3404/7 a 3404/8. Dne 16. 4. 2003 bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10, č. j. -394, rozhodnuto o povinnosti ČSAO Praha s. p. vydat mj. pozemek parc. č. 3404/1 (pozn.: nikoliv však pozemky parc. č. 3404/5, 3404/7 a 3404/8); rozsudek byl odvolacím soudem potvrzen 19. 10. 2004. Sporné oddělené pozemky byly následně dne 21. 3. 2008 převedeny i s budovou do vlastnictví žalované.

Soud prvního stupně určil vlastnictví k předmětným pozemkům ve prospěch žalobců. Dovodil naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k pozemkům na straně žalobců podle Dále uvedl, že podle , o mimosoudních rehabilitacích měla povinná osoba věc vydat ve stavu, v němž se nalézala ke dni doručení písemné výzvy, tj. 30. 7. 1991; současně byla povinná osoba povinna podle téhož zákona pečovat o nemovitosti s péčí řádného hospodáře a nebyla oprávněna je převést do vlastnictví nebo přenechat do užívání jinému. Soud prvního stupně proto označil převod učiněný postupní smlouvou z 1. 6. 1994 za neplatný, stejně jako i kupní smlouvu ze dne 21. 3. 2008. Uzavřel, že žalovaná vlastnictví k pozemkům nenabyla a žalobci naopak prokázali, že jim všechny nemovitosti byly v restituci vydány rozhodnutím soudu.

Odvolací soud též dovodil naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k pozemkům na straně žalobců podle ; v dalším se však se závěry soudu prvního stupně neztotožnil. Uvedl, že ve výroku rozsudku (o vydání věcí v restitučním řízení, č. j. -394) sporné pozemky uvedeny nejsou, stejně jako i stavba na jednom z nich. Ustanovení podle něj vyjadřuje, v jakém stavu se věc nacházela ke dni doručení výzvy, přičemž rozdělení věci se nezakazovalo a oprávněné osoby se mohly domáhat vydání takto rozdělených věcí. Ani z téhož zákona nelze podle soudu dovodit, že by vlastníku pozemku bylo zakázáno, aby pozemek rozdělil na více parcel označených samostatnými parcelními čísl - předmětné ustanovení zakazovalo převod užívacího či vlastnického práva. Pokud tedy v restitučním řízení nebylo o nově oddělených pozemcích rozhodnuto, není možné dovozovat, že k těmto pozemkům žalobci nabyli vlastnické právo. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalobci společné dovolání. Jeho přípustnost dovozovali z diformity rozsudků soudu prvního stupně a soudu odvolacího a jako důvody uvedli nesprávné právní posouzení věci a rozhodnutí podle žalobců vychází také ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Odkázali mj. na povinnosti povinných subjektů podle a , přičemž porušení těchto povinností má podle žalobců za následek absolutní neplatnost úkonů, které k takovému porušení vedly. Uvedli, že argument odvolacího soudu, že neprokázali vlastnické právo k předmětným pozemkům, protože nebyly v restitučním rozsudku zmíněny, postrádá jakoukoliv právní relevanci. Odkázali přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. . Na závěr navrhli zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud věc projednal podle ve znění před novelou provedenou , účinným od 1. 1. 2013, a zjistil, že žalobci podali dovolání v zákonné lhůtě ( , ). Přípustnost dovolání dovozovali z ustanovení a dovolací důvody, které by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byly uplatněny podle , odst. 3

Přípustnost dovolání podle ustanovení je dána, jestliže v řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto o změně rozsudku soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci tato situace bezesporu nastala, shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným. Nikoliv však důvodným.

Podle ustanovení se věc vydá oprávněné osobě ve stavu, v němž se nalézala ke dni doručení písemné výzvy k vydání věci povinné osobě.

Citovaným ustanovením je deklarována důležitost dne, kdy byla povinné osobě doručena výzva podle Systematickým a logickým výkladem lze dovodit, že smyslem tohoto ustanovení je zajištění určité stability stavu věci, jejíž vydání je požadováno, a zamezení účelovým změnám tohoto stavu. Stav věci je totiž významný zejména u nemovitých věcí, kde vydání brání důvody uvedené v , týkající se právě stavu věci – ať již jde o stav materiální či právní. Skutečnost, že ustanovením bylo najisto postaveno, že významný z hlediska posouzení nároku na vydání je právě stav věci v době doručení písemné výzvy k jejímu vydání povinné osobě, má přispět k právní jistotě jak oprávněných, tak povinných osob.

Povinnost vydávajícího (povinné osoby) uvádět vydávanou věc do stavu, v němž se nalézala ke dni doručení písemné výzvy k vydání, však z ustanovení nevyplývá.

Názor, že citované ustanovení samo o sobě nezakládá povinnost uvést vydávanou nemovitost do stavu tímto ustanovením deklarovaného lze pak podpořit i jeho gramatickým výkladem: lze totiž předpokládat, že zakládalo-li by tuto povinnost, vyjádřil by to zákonodárce slovy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. , publikovaný v Soudní judikatuře č. 134/2000).

Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. se podle finanční náhrada za nevydanou nemovitost stanoví podle cenových předpisů pro oceňování nemovitostí ke dni účinnosti zákona, tj. k 1. 4. 1991. Stavem nemovitosti v době jejího odnětí se ovšem rozumí stav materiální, tj. fyzický stav, nikoli stav administrativní.

Nejvyšší soud souhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého se žalobci měli domáhat vydání oddělených pozemků v rámci restitučního řízení, resp. doplnit žádost též o oddělením „nově vzniklé“ pozemky. Vzhledem k tomu, že mezi podáním výzvy na vydání pozemků v roce 1991 a pravomocným rozhodnutím soudu o jejich nároku v roce 2004 uplynulo více než 13 let, je nepravděpodobné, že by žalobci nemohli být s touto okolností seznámeni. Nadto žalovaný pozemky nabyl až v roce 2008; do té doby byly stále ve vlastnictví státu, se správou Středního odborného učiliště autoopravárenského. Pokud bylo v restitučním řízení rozhodnuto, že se žalobcům vydává mj. pozemek parc. č. 3404/1 a o sporných pozemcích nebylo nic uvedeno, žalobci se jejich vlastníky nestali. Dovolací instance v dalším odkazuje na citovanou judikaturu a odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Ohledně žalobci uváděného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. dovolací soud uvádí, že v označené věci jde o skutkově i právně odlišnou tématiku (privatizace a aplikace ).

Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud rozhodl věcně správně a nepochybil ani po procesní stránce ( ). Dovolací důvody podle , odst. 3 nebyly naplněny, dovolání žalobců se proto zamítá ( věta před středníkem ve znění před aplikací ).

Úspěšné žalované vzniklo podle a právo na náhradu nákladů, vynaložených v řízení o dovolání. Žalovaná se však k dovolání nevyjádřila a žádné náklady, které by Nejvyšší soud měl žalobcům přikázat k náhradě, nevznikly. Proto bylo rozhodnuto tak, jak je shora ve výroku II. rozsudku uvedeno.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. dubna 2013

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.

předseda senátu