Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3169/2012

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobkyně České republiky - Státního pozemkového úřadu, IČ: 45797072,se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Petrem Mimochodkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Nuselská 375/98, proti žalované A. P., bytem v T., zastoupené Miroslavem Pavlem, obecným zmocněncem, bytem tamtéž, o zaplacení 67.067,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 22. června 2012, č. j. -157, takto:

O d ů v o d n ě n í:

Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 2. 2. 2012, č. j. -105, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 67.067,50 Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.). Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že dne 22. 4. 2008 Pozemkový fond České republiky, do jehož práv a povinností s účinností od 1. 1. 2013 vstoupila žalující Česká republika

– Státní pozemkový úřad ( , o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů), uzavřel s žalovanou, jakožto oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen – „zák. o půdě“), dohodu o poskytnutí peněžité náhrady podle zák. o půdě za nevydaný pozemek ve výši 69.500,- Kč. Uvedená částka byla poukázána žalované a dne 23. 7. 2008 byla připsána na účet u peněžního u, jehož je majitelkou. V září 2010 Pozemkový fond České republiky žalované sdělil, že v rámci plošné kontroly oceňování a uznávání restitučních nároků oprávněných osob bylo zjištěno, že její nárok na peněžitou náhradu činí toliko 2.432,50 Kč a nikoliv vyplacených 69.500,- Kč. Příčinou nesprávného vyplacení peněžité náhrady měly být vady znaleckého posudku vypracovaného na objednávku Pozemkového fondu České republiky, jenž byl podkladem pro určení výše náhrady. V okamžiku vyplacení peněžité náhrady (23. 7. 2008) přitom Pozemkový fond České republiky měl již k dispozici veškeré dostupné doklady nasvědčující skutečnému charakteru předmětného pozemku (výpisy z katastru nemovitostí, geometrický plám, zprávy katastrálního úřadu o stavu a charakteru pozemku apod.) i ocenění dotčeného pozemku z března 2004 částkou 2.432,50 Kč. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud, odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. , nebo ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. , dovodil, že Pozemkovému fondu České republiky v době uzavření dohody ze dne 22. 4. 2008 i v okamžiku poskytnutí peněžité náhrady byly známy veškeré skutkové okolnosti, na jejichž základě bylo možno posoudit charakter nevydaného pozemku i výši náhrady, včetně možného ocenění pozemku částkou 2.432,50 Kč. Dvouletá subjektivní promlčecí doba, v níž nárok na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním z absolutně neplatné dohody o poskytnutí peněžité náhrady podle zák. o půdě (pro rozpor s ustanovením , zák. o půdě) bylo třeba uplatnit u soudu, tudíž dle závěrů odvolacího soudu počala běžet již okamžikem vyplacení náhrady (23. 7. 2008) a uplynula tak před zahájením soudního řízení (řízení zahájeno 22. 3. 2011). Odvolací soud proto k námitce žalované uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 67.067,50 Kč (69.500,- Kč – 2.432,50 Kč) shledal promlčeným ( , , ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „obč. zák.“) a žalobě z uvedeného důvodu nevyhověl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení (dále jen „ “), co do důvodů měla za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Konkrétně namítala, že se o bezdůvodném obohacení žalované dozvěděla až v červenci 2010 z výsledků plošné kontroly, z nichž vyplynulo, že předmětný pozemek byl znaleckým posudkem tvořícím podklad pro stanovení výše peněžité náhrady oceněn v rozporu se zákonem o půdě jako pozemek stavební, ačkoliv šlo o pozemek zemědělský. Ke dni zahájení soudního řízení (22. 3. 2011) tudíž uplatněný nárok dle názoru dovolatelky promlčen nebyl. Dovolatelka rovněž uvedla, že byť vypracování předmětného znaleckého posudku sama objednala, nemohla pro nedostatek odborných znalostí rozpoznat jeho vady. Odkazujíc na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. , a ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. , též namítala, že z hlediska počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby, v níž je právo na vydání bezdůvodného obohacení třeba uplatnit u soudu, je rozhodný den, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal, a nikoliv den, kdy měl toliko možnost se potřebné skutečnosti dozvědět. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižšího stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) věc projednal podle ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II., bod 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé ( ), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil ( ), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ( ).

Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen; ), může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se přitom nepřihlíží ( ). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. věty prvé o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).

O nesprávné právní posouzení věci může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Spatřuje-li dovolatelka, tvrdíc, že se o bezdůvodném obohacení žalované dozvěděla až v červenci 2010 z výsledků plošné kontroly, nesprávnost právního posouzení věci v závěru odvolacího soudu o tom, že v okamžiku vyplacení peněžité náhrady (23. 7. 2008) měl Pozemkový fond České republiky k dispozici již veškeré dostupné doklady nasvědčující skutečnému charakteru předmětného pozemku (výpisy z katastru nemovitostí, geometrický plám, zprávy katastrálního úřadu o stavu a charakteru pozemku apod.), a byly mu tak známy skutkové okolnosti, na jejichž základě bylo možno posoudit charakter nevydaného pozemku i výši náhrady, včetně možného ocenění pozemku částkou 2.432,50 Kč, sluší se uvést, že uvedený závěr není výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav. Nejedná se tudíž o závěr právní ale o závěr skutkový, jakožto výsledek hodnocení provedených důkazů. Dovolatelka tak uplatňuje dovolací důvod podle (rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jehož prostřednictvím ovšem na zásadní právní významnost napadeného rozsudku odvolacího soudu usuzovat nelze ( ).

K námitkám dovolatelky je přitom v uvedené souvislosti třeba dodat, že byť znalecký posudek obsahoval odborné úvahy o ceně předmětného pozemku, disponovala dovolatelka v době uzavření dotčené dohody dostatečnými podklady pro závěr o tom, zda jde o pozemek stavební či zemědělský (ze stejných podkladů zřejmě vycházela i plošná kontrola probíhající v poměrech žalobkyně v roce 2010), a znala tak se zřetelem na skutkové závěry, z nichž znalecký posudek vycházel (že jde o pozemek stavební), skutečnosti, z nichž bylo lze rozpoznat, zda jde o posudek vadný či nikoliv. Odkazuje-li dovolatelka na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. , a ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. , dlužno uvést, že z citovaných rozhodnutí v souladu se závěry, jež v projednávané věci zaujal též odvolací soud, toliko vyplývá, že byť pro počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby, v níž je právo na vydání bezdůvodného obohacení třeba uplatnit u soudu, je rozhodný den, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal, přičemž se vyžaduje skutečná (prokázaná) vědomost oprávněného a tedy nepostačuje, že měl možnost se potřebné skutečnosti dozvědět i dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. ), nemíní ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. touto vědomostí znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. ). Jestliže tedy žalující strana v době uzavření dohody ze dne 22. 4. 2008 znala skutkové okolnosti umožňující dovodit její absolutní neplatnost (§ 39 obč. zák.) pro rozpor s ustanoveními §§ 16 odst. 1, 28a zák. o půdě (znala charakter pozemku i způsob jeho znaleckého ocenění), subjektivní dvouletá promlčecí doba, v níž nárok na vydání bezdůvodného obohacení získaného žalovanou v důsledku plnění poskytnutého na základě absolutně neplatné smlouvy bylo třeba uplatnit u soudu, počala běžet již dnem, kdy bylo na základě neplatné dohody plněno (23. 7. 2008). Závěr odvolacího soudu, dle nějž nárok na vydání bezdůvodného obohacení uplatněný žalobkyní byl ke dni zahájení soudního řízení (22. 3. 2011) již promlčen, tudíž odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, od níž se není důvodu odchýlit ani v posuzovaném případě.

Z výše uvedených důvodů dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadně významným neshledává ( , písm. c/, odst. 3 ). Dovolání proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), jako nepřípustné odmítl ( věty první, ).

Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků, neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly ( věty první, , části věty před středníkem a ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. května 2013JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.předseda senátu