Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 732/2025

-252

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně J. P., zastoupené Mgr. Kateřinou Rosou, advokátkou se sídlem v Předboji, K Parku 529, proti žalované J. K., zastoupenéJUDr. Barborou Grubnerovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1599/17, o 180.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. července 2024, č. j. -201, takto:

I.Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

1. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 20. 3. 2024, č. j. -159, uložil žalované zaplatit žalobkyni 180.000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok II) i státu (výrok III). Vyhověl tak žádání žalobkyně, domáhající se řečené částky původně z titulu smlouvy o zápůjčce. V řízení se pro rozpory ve výpovědích účastnic i svědků nepodařilo prokázat ani jednu z předložených skutkových verzí – žalobkyní tvrzenou smlouvu o zápůjčce, či žalovanou prosazovanou splátku dluhu mezi ní a svědkem A.. Soud tedy vyšel zy o vkladu dotčené sumy žalobkyní na účet žalované dne 3. 3. 2020 a ze zjištění, že vůlí žalobkyně nebylo plnit dluh svědka A. vůči žalované. Nebyl-li prokázán právní důvod plnění, kvalifikoval soud nárok žalobkyně jako právo na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Právo žalobkyně neshledal promlčeným, započala-li subjektivní promlčecí lhůta běžet až po výpovědi domnělé smlouvy o zápůjčce učiněné žalobkyní a uplynutí stanovené lhůty k plnění dne 17. 12. 2020. Poznamenal, že v době poskytnutí finanční částky na účet žalované žalobkyně neměla vědomí o tom, že se žalovaná na její úkor obohatila. Ke dni podání žaloby (4. 4. 2023) tak tříletá promlčecí lhůta v intencích o. z. neuplynula. Právo žalobkyně obvodní soud nepovažoval ani za uplatněné v rozporu s dobrými mravy, a žalobě tudíž v plném rozsahu vyhověl.

2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 7. 2024, č. j. -201, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odkázal na skutková zjištění obvodního soudu, jež považoval za správná, a kvitoval i jeho právní závěr o bezdůvodném obohacení žalované na úkor žalobkyně plněním bez právního důvodu. Ztotožnil se i s jeho náhledem na namítané promlčení žalovaného práva s tím, že subjektivní promlčecí lhůta započala běžet v souvislosti s dopisem žalobkyně o výpovědi smlouvy o zápůjčce adresovaným žalované. Až tehdy se žalobkyně mohla dozvědět o tom, že žalovaná poskytnutí zápůjčky, respektive existenci jakéhokoliv smluvního vztahu mezi nimi popírá. Z uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

3. Proti rozhodnutí městského soudu brojí dovoláním žalovaná, majíc je za přípustné ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), pro odklon odvolacího soudu od judikatury Nejvyššího soudu v otázce promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení. Avizuje rovněž, že vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak. Konkrétně poukazuje zejména na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. a sp. zn. . Za nesprávně právně posouzenou má otázku stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty, respektive okamžiku, kdy se žalobkyně dozvěděla o okolnostech relevantních pro uplatnění svého práva u soudu ( o. z.). Prosazuje, že rozhodné skutečnosti byly žalobkyni známy již dne 3. 3. 2020, tedy v den vkladu finančních prostředků na účet žalované. Soudům vytýká, že zohlednily vůli žalobkyně poskytnout žalované zápůjčku, aniž by tato byla opřena o patřičně provedené důkazy. S odkazem na další konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu má za to, že v daném případě počala běžet promlčecí lhůta okamžikem plnění žalobkyně (3. 3. 2020), a žaloba doručená dne 4. 4. 2023 tak byla podána po jejím uplynutí ve smyslu o. z. Pro vyslovené navrhuje zrušení rozsudků městského i obvodního soudu v celém rozsahu a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. K dovolání se negativně vyjádřila žalobkyně, jež je pro nedůvodnost navrhla zamítnout.

5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle ve znění pozdějších předpisů.

6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle , zabýval jeho přípustností.

7. Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

8. Dovolání ovšem přípustným není.

9. U práva na vydání bezdůvodného obohacení je stanovena dvojí (kombinovaná) promlčecí lhůta, subjektivní a objektivní, přičemž tyto běží a končí nezávisle na sobě. Pro jejich vzájemný vztah platí, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že druhá lhůta běží. Pokud marně uplynula alespoň jedna z uvedených lhůt a je vznesena námitka promlčení, nelze tedy právo přiznat (viz namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. ). Pro stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty je rozhodující okamžik, kdy se ochuzený dozví (resp. měl a mohl dozvědět; srov. § 619 odst. 2 o. z. in fine a přiměřeně příkladmo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 91/2020 Sb. rozh. obč.) o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení, a o osobě povinné k jeho vydání (viz § 621 o. z., dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. ). Dle § 621 ve spojení s § 629 odst. 1 o. z. je pak subjektivní lhůta stanovena v délce tří let (namátkou srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. ). Objektivní promlčecí lhůta u práva na vydání bezdůvodného obohacení (§ 638 o. z.) počíná přitom plynout již okamžikem, kdy k bezdůvodnému obohacení skutečně došlo, přičemž tato trvá po dobu deseti, respektive v případě úmyslného obohacení patnácti let (k tomu srov. dále především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. , popřípadě usnesení téhož soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. ).

10. S ohledem na obsahově částečně obdobně vymezený počátek běhu subjektivní promlčecí doby u práva na vydání bezdůvodného obohacení v zákoně č. , , účinném do 31. 12. 2013 (dále eventuálně jen „obč. zák.“), jsou i nadále aplikovatelné závěry judikatury přijaté v tomto smyslu ve vztahu k předchozí právní úpravě (viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. , či shora citované usnesení sp. zn. ), samozřejmě krom do nového vtěleného sousloví „anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla“ ( o. z.).

11. Již dříve přitom Nejvyšší soud s akcentem na potřebu obeznámenosti ochuzeného s tím, že na jeho úkor došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo je profitující osobou, spojoval počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty s momentem, k němuž bezdůvodné obohacení vzniklo dle předpokladu ochuzeného, neboť právě v tento okamžik získal informace k uplatnění svého práva u soudu (viz obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. , a ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. ). Jako významný pro stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty vnímal moment zjištění žalobce (ochuzeného) plnícího na základě domnělého titulu o tom, jak záležitost pojímá protistrana, respektive kdy bylo zjevné, že žalobcovo přesvědčení o smluvním podkladě je mylné (k tomu za všechny srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. , potažmo též jeho usnesení ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. ).

12. Se shora předestřeným se závěry odvolacího soudu v nyní posuzované kauze jeví konformní, vycházel-li z prokázaného skutkového zjištění o víře žalobkyně, že plnila na základě smlouvy o zápůjčce, byť se existenci samotné smlouvy v řízení prokázat nepodařilo. Za moment rozhodný pro počátek promlčecí lhůty považoval okamžik, kdy jí bylo zjevné, že žalovaná jakýkoliv smluvní vztah mezi nimi popírá (viz bod 17 odůvodnění napadeného rozsudku). Rekapitulované závěry pak obstojí i v konfrontaci s dovolatelkou citovanou judikaturou prosazující skutečně prokázanou vědomost ochuzeného o rozhodných faktech (viz žalovanou odkazované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. , ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. , a jeho usnesení ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. , ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. , ze dne 25. 10. 2021, sp. zn. , ze dne 18. 1. 2011, sp. zn. ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. , i ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. ).

13. Přípustnost dovolání pak nejsou s to založit ani výtky dovolatelky stran nedostatečného dokazování vůle žalobkyně při provádění finanční transakce, jakož i na ně navazující nesouhlas se závěrem soudu o počátečním přesvědčení žalobkyně, že žalované plní na základě ujednání o zápůjčce. Tyto míří toliko proti skutkovým konkluzím nalézacích soudů, eventuálně hodnocení v řízení provedených důkazů, pročež nemohou přípustnost dovolání, jímž lze napadnout toliko řešení otázek právních, přivodit (k tomu srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. rozh. obč., či ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. , a rovněž judikaturu v něm rekapitulovanou).

14. Pro úplnost sluší se dodat, že avízo dovolatelky o potřebě „jiného“ posouzení vyřešené právní otázky zmíněné v úvodní části jejího podání významově nevystihuje hledisko přípustnosti ve smyslu , jímž není vyřešení klíčové právní otázky odlišně od odvolacího soudu, nýbrž jím může být toliko potřeba revize dosavadního judikatorního přístupu Nejvyššího soudu k posouzení konkrétní problematiky (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. rozh. obč., či ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. ).

15. Pro shora uvedené dovolání zjevně nelze považovat za přípustné a jako takové bylo Nejvyšším soudem podle odmítnuto.

16. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , věty první, , , části věty před středníkem, a s tím, že žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a k nákladům žalobkyně patří odměna advokátky za jeden úkon právní služby, jejíž výši dovolací soud stanovil na základě , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění účinném do 31. 12. 2024 (advokátní tarif, dále jen „AT“). Dle , bodu 5, a AT činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 8.300 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení AT a navýšením o DPHtak má žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 10.406 Kč.

Poučení: Proti tomuto usnesenínení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. 12. 2025

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu