Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 615/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Vodohospodářská a obchodní společnost, a. s., se sídlem v Jičíně, Na Tobolce 428, IČO: 60109149, zastoupené JUDr. Lubomírem Málkem, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 6, proti žalované KAVALIERGLASS, a. s., se sídlem v Praze 5 - Smíchově, Křížová 1018/6, IČO: 47468815, zastoupené JUDr. Jiřím Vodičkou, advokátem se sídlem v Praze 5, Drtinova 557/10, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. září 2012, č. j. -817, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 6.413,- Kčdo tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované JUDr. Jiřího Vodičky.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. ledna 2012, č. j. -635, ve výroku I. zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí stavby ,,Rekonstrukce Cukrovaru K.“ tvořené z přípojky vysokého napětí a trafostanice a dále vodohospodářských objektů sestávajících ze stavby vodovodního řadu od vodojemu B. do S., stavby vodojemu v Ú. včetně oplocení, stavby vodojemu v B. včetně oplocení, stavby čerpací stanice v B., stavby odpadu z čerpací stanice v B., dechlorace v čerpací stanici v B., vrtu R3 v B. včetně jednoho čerpadla, armatury a přívodního potrubí (dále jen ,,předmětné stavby“), které byly schváleny a uvedeny do provozu kolaudačním rozhodnutím vydaným Okresním úřadem v Jičíně. Ve výroku II. a III. rozhodl soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. září 2012, č. j. -817, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku).

Nalézací soudy rozhodovaly ve věci poté, co byla jejich původní rozhodnutí zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2009, č. j. -548.

Dovolatelka nesouhlasí s citovaným rozhodnutím dovolacího soudu. Trvá na tom, že stavby uvedené ve výroku rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou samostatnými věcmi, nýbrž součástí vodovodního řadu, protože jejich oddělení od něj není technicky možné. O tom svědčí i oba znalecké posudky vypracované v řízení. Obsáhle zopakovala závěry plynoucí z důkazů jí předložených v řízení před nalézacími soudy. Má za to, že předmětné stavby přešly jako součást hlavního vodovodního řadu do jejího vlastnictví na základě procesu privatizace, i když je v privatizačním procesu nekonkretizovala. Považuje za správné původní rozhodnutí soudu prvního stupně, ve kterém dospěl k závěru, že předmětné stavby tvoří jeden funkční celek a nelze je od sebe oddělit, neboť by tímto oddělením došlo ke snížení jejich funkčnosti a hodnoty. I když dovolací soud toto rozhodnutí zrušil, z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že je třeba při stanovení vlastnického režimu k předmětným stavbám vycházet z obecných občanskoprávních předpisů, nikoliv ze , což však dovolatelka nerozporuje. I na základě aplikace občanskoprávních předpisů však dle jejího názoru lze dospět k jí zastávanému názoru. Připomněla, že znalecké posudky, na které poukazuje, nebyly v celém řízení nikým zpochybněny. Vytýká nalézacím soudům, že se nezabývaly tím, jak spolu předmětné stavby souvisí, jak jsou propojeny a jaká je jejich funkčnost. Má dále za to, že pokud má být vodovod věcí hromadnou, nemůže mít různé vlastníky tak, jak vyplývá z rozhodnutí nalézacích soudů. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v posouzení, zda jsou předmětné stavby samostatnými věcmi ve smyslu obč. zák., nebo zda se jedná o součást věci podle obč. zák. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle , případně c) Uplatňuje přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ( ).

Žalovaná navrhla odmítnutí, případně zamítnutí dovolání.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, je účastníkům znám, společně s vyjádřením k dovolání je součástí procesního spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 24. září 2012, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelky podle ve znění účinném do 31. prosince 2012.

Podle dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Oproti přesvědčení dovolatelky není dovolání přípustné podle Soud prvního stupně totiž v dané věci nerozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho předchozí rozhodnutí zrušil; v daném případě byl totiž soud prvního stupně (stejně jako odvolací soud) vázán právními názory vyjádřenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2009, č. j. -548, kterým Nejvyšší soud předchozí vyhovující rozhodnutí soudu prvního stupně (a na ně navazující potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.

Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. , zrušil ustanovení až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měla dovolatelka právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. ).

Protože dovolání opírající se o je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatelka oprávněna napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle a odst. 3 , a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle , tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.

Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2004, sešit č. 7, pořadové č. 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. , uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. , uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).

Dovolatelka žádnou relevantní otázku zásadního právního nevymezuje a tato se nepodává ani z obsahu dovolání. Předmětem dovolání není nic, co by zakládalo zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.

Podle přesvědčení dovolatelky má rozsudek odvolacího soudu zásadní právní význam „určením, zda stavby, které jsou předmětem sporu, jsou samostatnými věcmi nebo zda se jedná o součást věci“.

Řešení této otázky však zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu nezakládá. Tuto otázku totiž vyřešil již dovolací soud ve svém rušícím rozhodnutí závěrem, podle kterého vodovodní řad je samostatnou stavbou v občanskoprávním smyslu a samostatnými stavbami jsou i vodárenské objekty. Samotná okolnost, že na vodovodní řad jsou připojeny vodárenské objekty, nečiní z těchto věcí věc jedinou v právním režimu hlavní věci a její součásti potud, že by vodovodní řad představoval věc hlavní a vodárenské objekty jeho součást bez ohledu na funkční propojenost.

Dovolatelka pak v dovolání vyjadřuje nesouhlas se závěry vyslovenými dovolacím soudem, které vedly v řízení k výsledku pro ni nepříznivému.

Jestliže o právní otázce, která je předmětem dovolání, bylo již dovolacím soudem mezi týmiž účastníky rozhodováno, přičemž není důvod se od vyslovených závěrů odchýlit, není dána přípustnost dovolání pro otázku zásadního právního významu (k tomu srovnej shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. března 2008, sp. zn. , uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz a v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 6344 a též usnesení ze dne 10. září 2009, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2011, sp. zn. , uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).

Z důvodu, pro který dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu tak dovolání přípustné není, protože předmětnou otázku vyřešil ve svém rozhodnutí vydaném v této věci dovolací soud.

Žalobkyně totiž v řízení odvozovala své vlastnické právo k předmětným věcem právě od okolnosti, že vymezené stavby jsou součástí věci hlavní (veřejného vodovodu), která je v jejím vlastnictví.

Tento závěr však v důsledku předchozího rozhodnutí dovolacího soudu nemohl obstát.

Nalézací soudy z tohoto názoru po zrušení jejich rozhodnutí vycházely a promítly jej do svých rozhodnutí.

V návaznosti na to pak uzavřely, že žalobkyni nesvědčí žádný jiný právní titul, na základě kterého by měla nabýt vlastnické právo ke stavbám, které jsou předmětem sporu. K tomuto závěru dospěly na základě provedeného dokazování.

Dovolatelka pak nesouhlasí ani s tímto názorem nalézacích soudů. Zde však nepolemizuje s právními závěry nalézacích soudů a neformuluje v této souvislosti žádnou právní otázku (nadto otázku, která by zakládala zásadní právní význam napadeného rozhodnutí), neboť nesouhlas s těmito závěry nalézacích soudů je výhradně polemikou s procesem hodnocení důkazů. Podle názoru dovolatelky totiž nalézací soudy na základě odlišného hodnocení dokazování měly dospět k závěru, že jí právní titul, od kterého by se odvíjelo její vlastnické právo, svědčí. Odlišným názorem na hodnocení dokazování však přípustnost dovolání v režimu ustanovení však založil nelze.

Pro úplnost dovolací soud dodává – k opakované výhradě uplatněné v dovolání, že z odůvodnění předchozího rozsudku dovolacího soudu není zřejmé, v čem byla dána nesprávnost rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, která svým rozhodnutí zrušil – že tato skutečnost naprosto jasně a bez jakýchkoliv pochybností z rozhodnutí dovolacího soudu vyplývá (což také vystihuje žalovaná ve vyjádření k dovolání). Nalézací soudy totiž ve svých předchozích rozhodnutích žalobě dovolatelky vyhověly s argumentem, že je vlastníkem předmětných staveb z toho důvodu, že příslušné vodárenské objekty představují součást vodovodního řadu, jenž je v jejím vlastnictví a tento závěr označil dovolací soud za nesprávný právě proto, že tyto objekty součástí věci hlavní (vodovodního řadu) bez ohledu na vzájemnou funkční propojenost nejsou.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle věty první a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z , , a neboť žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady sestávají z odměny za zastoupení advokátem určené podle , ve znění po novele provedené , a ve znění před novelou provedenou , kterou se mění Ministerstva spravedlnosti č. , kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). Dovolací soud vychází v daném směru z článku II. – přechodná ustanovení , podle kterého při určení výše paušální odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem v jednotlivém stupni občanského soudního řízení, které nebylo v tomto stupni ukončeno ke dni nabytí účinnosti této vyhlášky, se postupuje podle dosavadních právních předpisů.

Odměna za zastupování je vyčíslena podle § 2 odst. 1 ve spojení s § 5 písm. b) a činí 5.000,- Kč (po snížení ve smyslu § 14 odst. 1, § 15 ve spojení s § 10 odst. 3 vyhlášky o 50 % a o dalších 50 % podle uvedené vyhlášky), přičemž žalované dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření žalované k dovolání žalobkyně) podle a , ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 5.300,- Kč. Žalované dále náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % ve smyslu ve spojení s ustanovením , o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném od 1. ledna 2013, tj. 1.113,- Kč, a celková výše nákladů dovolacího řízení na straně žalované tak činí 6.413,- Kč.

Dovolací soud proto uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 6.413,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalované (, , ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí či exekuce.

V Brně dne 17. dubna 2013

Mgr. Michal Králík, Ph. D.

předseda senátu