Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

11 Tvo 4/2013

-12

U S N E S E N Í

státního zástupce

Podle § 148 odst. 1 písm. a) tr. ř. s e stížnost státního zástupce z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

V trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8. 1. 2013 podle § 231 odst. 1 tr. ř. za užití ustanovení § 223 odst. 1 tr. ř. a § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněných Ing. P. M. a Mgr. M. P. pro zde blíže popsané skutky, v nichž byl spatřován zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Toto své rozhodnutí opřel o čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii z 1. 1. 2013, publikovaného pod č. 1/2013 Sb.

Proti tomuto usnesení podal státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze stížnost, kterou blíže odůvodnil. K otázce přípustnosti stížnosti uvedl, že napadené usnesení vydal Vrchní soud v Praze, neboť mu byla věc předložena se stížností státního zástupce proti jinému usnesení o zastavení trestního stíhání obviněných vydaného Městským soudem v Praze dne 16. 11. 2012 z jiných důvodů. To však podle státního zástupce nemůže znamenat, že proti napadenému usnesení Vrchního soudu v Praze není přípustná stížnost, jak se uvádí v jeho poučení. Naopak, podle státního zástupce stížnost přípustná je. Dále se již státní zástupce vyjádřil k samotným důvodům stížnosti.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zjistil, že stížnost není přípustná. Podle § 141 odst. 2 tr. ř. lze stížností napadnout usnesení soudu a státního zástupce jen v těch případech, kde to zákon výslovně připouští a jestliže rozhodují ve věci v prvním stupni. Tyto podmínky přitom musejí být splněny kumulativně. V ustanovení § 257 odst. 2 tr. ř., podle kterého vlastně Vrchní soud postupoval, zákon stížnost nepřipouští.

Státní zástupce de facto neuvádí žádnou právní argumentaci, kterou by svůj názor o přípustnosti stížnosti zdůvodnil. Z kontextu však plyne, že patrně svůj názor zakládá na domněnce, že Vrchní soud v Praze napadené usnesení vydal v prvním stupni, neboť rozhodnutí o amnestii bylo vydáno v době, kdy se věc nacházela u tohoto soudu spolu se stížností státního zástupce proti jinému rozhodnutí o zastavení trestního stíhání obviněných vydaného soudem prvního stupně, tedy soud prvního stupně při svém rozhodování nemohl vzít rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii v potaz. Proto nešlo o přezkum rozhodnutí soudu prvního stupně vrchním soudem jako soudem stížnostním, ale o rozhodnutí v prvním stupni, jak již bylo řečeno (obdobná argumentace byla uplatněna v jiné trestní věci předložené Nejvyššímu soudu státním zástupcem Vrchního státního zastupitelství v Praze).

S takovým názorem se však Nejvyšší soud neztotožňuje. Trestní řád sice stížnost proti rozhodnutí podle § 231 odst. 1 tr. ř. ve třetím odstavci tohoto ustanovení připouští, ale Vrchní soud rozhodoval ve skutečnosti podle § 257 odst. 2 tr. ř., které upravuje řízení o odvolání. V daném případě se však nejedná ani o rozhodnutí v prvním stupni. Faktem je, že zde odvolací soud rozhodl na základě skutečnosti, která byla z hlediska rozhodnutí soudu prvního stupně nová, neboť nastala až po něm. Nejde však o žádnou výjimečnou situaci, neboť v trestním řízení soud rozhodující o řádném opravném prostředku (stížnosti nebo o odvolání) obecně přihlíží k novým skutečnostem a důkazům. Posuzuje napadené rozhodnutí ex nunc, tedy podle skutkového i právního stavu existujícího v době jeho rozhodování. Např. musí přihlédnout ke změně trestního zákona, ke které došlo po rozhodnutí soudu prvního stupně. Přitom může o věci sám rozhodnout v souladu s novou právní úpravou. Situace, kdy byla po rozhodnutí soudu vyhlášena amnestie s aboličním ustanovením, které dopadá na posuzovanou věc, a odvolací soud ji aplikuje, nikterak nevybočuje z běžného postupu soudů rozhodujících ve věci v druhém stupni. Případnou chybu odvolacího soudu založenou na nesprávné aplikaci nových skutečností, resp. právních předpisů by bylo možno napravit jen v rámci řízení o mimořádném opravném prostředku - dovolání nebo stížnosti pro porušení zákona.

V posuzovaném případě se nejedná ani o situaci, kdy je usnesení vydáno ohledně otázky svou povahou oddělitelné od věci meritorně projednávané ve smyslu nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 9. 7. 1998, sp. zn. , publikovaného pod č. 79/1998 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu, podle něhož „V trestním řízení obecné soudy rozhodují usnesením, jako nižší formou rozhodnutí, toliko tehdy, jestliže rozhodují v souvislosti s věcí (tj. v souvislosti s obžalobou) o otázkách k ní sice přidružených, nicméně o takových, které lze bez obtíží od "věci samé" (jejího merita) oddělit; takové usnesení je rozhodnutím o samostatném meritorním (od věci samé odlišném) základu, spravuje se vlastním procesním režimem, a proto také tam, kde ze zákona je přezkoumatelné vyšším soudem, má povahu rozhodnutí soudu prvního stupně, a to bez ohledu na to, v kterém stupni obecného soudu bylo přijato, s tou výjimkou ovšem, že vyslovená zásada neplatí pro případ, kdyby k vydání takového usnesení došlo v řízení před Nejvyšším soudem.“ V posuzovaném případě ovšem Vrchní soud rozhodl právě v řízení o samotném meritu věci, tedy o zastavení trestního stíhání. Není proto namístě zde konstruovat možnost podání dalšího řádného opravného prostředku, jako je tomu v případě Ústavním soudem zmíněných oddělitelných řízení (např. o vazbě), kde by jinak přezkum nepřicházel v úvahu, neboť v posuzovaném případě by takový výklad vedl k naznačeným absurdním procesním situacím a neúměrnému protahování trestního řízení.

Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než rozhodnout, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

P o u č e n í :

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. března 2013

Předseda senátu:

JUDr. Karel Hasch