Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2559/2012

U S N E S E N Í

O.PO.RA, odborové organizace

České republice - Ministerstvu spravedlnosti

, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2012, č. j. -51, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádná z účastnic

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o 500.000,- Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Žalobkyně se domáhala poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. .

Podle závěrů soudů obou stupňů považuje žalobkyně za nesprávný postup rozhodovací činnost soudu, provádění dokazování a způsob vedení řízení. Soud prvního stupně v takto žalobou vymezeném skutkovém ději neshledal nesprávný úřední postup, a to i s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. (všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na internetových stránkách www.nsoud.cz).

Odvolací soud k tomu uvedl, že postup v řízení je věcí soudu, i když je samozřejmě jeho povinností postupovat v souladu s . V tomto směru je však třeba uvést, že správnost takového postupu je možné přezkoumat pouze v odvolacím řízení. Žalobkyně sice rovněž tvrdila, že dne 1. 9. 2009 podala stížnost na průtahy v řízení, nicméně toto své tvrzení blíže nevysvětlila a neučinila z něj žádné závěry; především netvrdila, že by v řízení došlo k průtahům a že by jí v jejich důsledku vznikla škoda. Soud prvního stupně proto správně dovodil, že skutkový děj, tak jak jej žalobkyně vymezila, nelze považovat za nesprávný úřední postup ve smyslu , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“).

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí a jeho důvodnost opírá o názor, že rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka namítá, že výsledky dokazování umožňovaly podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se sama v žalobě dovolávala a soud tak byl povinen učinit. Z rozhodnutí odvolacího soudu není zřejmé, z jakého důvodu se nezabýval tvrzením žalobkyně o průtazích v řízení a zejména spojením tohoto tvrzení se skutečností, že žalobkyně podala stížnost podle , o soudech a soudcích, a proč se tak nezabýval možným posouzením uplatněného nároku podle věty třetí . Soudy tato tvrzení žalobkyně ignorovaly a neposkytly jí poučení podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). Dovolatelka také zpochybňuje správnost postupu soudu prvního stupně, který za daných okolností rozhodl ve smyslu bez nařízení jednání. V době sepisu odvolání nebyl žalobkyni ještě znám právní názor, že přiměřené zadostiučinění lze přiznat i tehdy, jestliže řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu věty třetí a věty třetí , nebylo doposud skončeno, a proto explicitně neuvedla, že namítá nesprávný úřední postup podle věty třetí . Dovolatelka také nesouhlasí s názorem odvolacího soudu co do interpretace nesprávného úředního postupu. Má za to, že postup soudu je třeba poměřovat i s principem hospodárnosti řízení. V tomto ohledu klade otázku, zda v případě vad a nesprávností, jež našly svůj odraz v postupu soudu včetně rozhodnutí procesní povahy, která ovlivnila dobu soudního řízení, nastupuje odpovědnost z nesprávného úředního postupu jako odpovědnost přímo vyplývající z d. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, ) - dále jen „“, jakož i se zřetelem k nálezům Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. , a ze dne 6. 3. 2012, sp. zn., dostupným na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz.

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátkou.

Dovolání by mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné ( ).

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Při úvahách o přípustnosti dovolání se dovolací soud nezabýval námitkami, kterými dovolatelka brojí proti postupu soudu prvního stupně podle a dále proti absenci poučení podle , neboť v tomto rozsahu dovolatelka uplatnila dovolací důvod, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé. K takovým důvodům však dovolací soud při posouzení přípustnosti dovolání nepřihlíží ( ).

Namítá-li dovolatelka, že soudy se nezabývaly tím, zda v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 1 vedeném pod sp. zn. došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, je tomu tak proto, že dovolatelka nepřiměřenost délky řízení v žalobě netvrdila. Jinými slovy řečeno, netvrdila, že by uvedené soudní řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu a že by jí v tomto důsledku vznikly obvyklé, typové judikaturou dovozované následky, s nimiž lze pojmově spojovat nárok na nemajetkovou újmu. Naopak, veškerá svá tvrzení upínala k závěru o nezákonnosti usnesení o přerušení řízení a potažmo k „nesprávnosti“ dalších úkonů (postupů) soudu prvního stupně.

Svůj žalobní požadavek spojila dovolatelka výslovně s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 v řízení pod sp. zn. ze dne 17. 9. 2009 o přerušení řízení, kteréžto rozhodnutí považuje v kontextu celého řízení za nezákonné. Dovolatelka se domnívá, že tímto rozhodnutím ji soud „postihuje“ za to, že podala stížnost na průtahy v řízení. Uvedený kontext řízení pak dokumentuje celou řadou procesních opatření soudu prvního stupně, přičemž soudu mimo jiné vytýká, že řízení nepřerušil již dříve, ačkoliv se tak dle jejího názoru mělo stát. Další pochybení soudu prvního stupně v uvedeném řízení spatřuje dovolatelka v tom, že dvakrát připustil změnu žaloby, že ji přiměl k tomu, aby předložila kopie (nikoliv originály) listinných důkazních prostředků, že siy vyžádal pouhým přípisem (nikoliv usnesením) a že v odůvodnění usnesení o přerušení řízení převzal zcela argumentaci žalované. V odvolání pak dovolatelka uvedla, že nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, který nepřípustně zužuje výklad nesprávného úředního postupu na průtahy a nepřiměřenou délku řízení, a dále že jí nejde výhradně o rychlost řízení. Podle dovolatelky bylo rozhodnutí o přerušení řízení v této jeho fázi „krokem k hospodárnosti“.

S dovolatelkou je možno souhlasit v tom, že odpovědnost státu podle se neodvíjí jen od nepřiměřené délky řízení (či průtahů v něm), ale i od jiného nesprávného úředního postupu ve smyslu věty první či od nezákonného rozhodnutí ( ). Nesprávnost usnesení o přerušení řízení (v tomto případě podle ) by bylo možno dovodit jen tehdy, jestliže by byly splněny podmínky ; tedy jestliže by toto usnesení bylo jako pravomocné zrušeno či změněno. To se ale v daném případě nestalo. Soud rozhodující o žalobě na náhradu škody proti státu pak není oprávněn posuzovat tvrzený nesoulad nezrušeného rozhodnutí se zákonem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. ). Navíc, z dosavadního průběhu řízení vyplývá, že dovolatelka proti tomuto usnesení nepodala ani odvolání, neboť jej v podstatě považuje za správné (směřující k hospodárnosti řízení).

Otázka, zda měl soud přistoupit k přerušení řízení ze stejného důvodu již dříve, může mít vliv na zhodnocení závěru, zda řízení jako celek proběhlo v přiměřené době či nikoliv, nebo na výši zadostiučinění při aplikaci kritéria . To vše nicméně (až) v rámci hodnocení průběhu řízení jako celku. Prvotní podmínkou pro to, aby soud k takovému hodnocení mohl vůbec přistoupit, by však muselo být žalobní tvrzení, že délka řízení (byť ještě trvajícího) byla nepřiměřená, nebo alespoň to, že v řízení došlo k průtahům.

Souhrnně vyjádřeno, dovolatelka se nedomáhala poskytnutí zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení či za průtahy v něm. Rozhodnutí o přerušení řízení, které považuje za nezákonné, nebylo zrušeno ani změněno. Další úkony soudu, které dovolatelka považuje za vadné, nejsou - jak uzavřel odvolací soud - nesprávným úředním postupem. Dovolatelka proti tomuto závěru nebrojí, poukazuje toliko na to, že namítané úkony soudu by mohly být zohledněny při úvaze o nepřiměřené délce řízení. Jak již shora uvedeno, zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se dovolatelka v tomto řízení nedomáhala a soud nemohl absenci příslušných žalobních tvrzení nahradit vlastní úvahou o tom, za co by žalobkyně potencionálně mohla žádat zadostiučinění, kdyby tvrdila něco jiného.

Z výše vyložených důvodů dovolací soud neshledal, že by v daném případě byly naplněny podmínky přípustnosti dovolání, a proto dovolání odmítl ( a ).

Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 20. března 2013

JUDr. František Ištvánek, v. r.

předseda senátu