Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 3850/2012

U S N E S E N Í

města Krásné Lípy

J. K.

, bytem v R., P. 548/4, zastoupenému JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 98, o zaplacení částky 537.898,- Kč, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. září 2011, č. j. -280, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalobci

se

náhrada nákladů řízení

nepřiznává.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce (vlastník a dřívější pronajímatel domu č. p. 264 /tzv. Zámečku/ v obci K. L. /dále jen „objekt Zámečku“/ a tam označených pozemků) se domáhal, aby žalovaný jako dřívější nájemce objektu Zámečku (a pozemků) byl zavázán uhradit mu škodu v částce 537.898,- Kč, která mu na objektu Zámečku vznikla v důsledku zanedbání jeho nutné údržby ze strany žalovaného v době od 21. prosince 1993 do 2. května 1995.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací usnesením ze dne 7. dubna 2004, č. j. -57, zrušil rozsudek ze dne 12. května 2003, č. j. -34, jímž Okresní soud v Děčíně (soud prvního stupně) vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 537.898,- Kč a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu; současně věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K odvolání žalobce odvolací soud usnesením ze dne 11. října 2005, č. j. -93, zrušil rovněž usnesení ze dne 23. května 2005, č. j. -79, jímž soud prvního stupně žalobu odmítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu; rovněž v tomto případě věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. ledna 2010, č. j. -201, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 268.949,- Kč (výrok I.), ve zbytku žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu a o vrácení poměrné části složené zálohy na znalecký důkaz (výroky III. – VI.).

K odvolání žalovaného proti vyhovujícímu výroku I. a nákladovým výrokům III. a V. citovaného rozsudku odvolací soud rozsudkem ze dne 22. září 2011, č. j. -280, vyhovující výrok I. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil ohledně částky 184.600,- Kč a ohledně částky 84.349,- Kč ho změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu před soudy obou stupňů (výroky II., IV. a V.) a zrušil výrok VI. rozsudku soudu prvního stupně (výrok III.).

Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a také s právními názory, které soud prvního stupně přijal na jeho základě, avšak s výjimkou stanovení výše škody. Oba soudy tedy dovodily, že ohledně shora označených nemovitostí (včetně objektu Zámečku) uzavřeli žalobce jako pronajímatel a žalovaný jako nájemce dne 1. listopadu 1993 smlouvu o nájmu podle a násl. , , v tehdy účinném znění (dále jen „obč. zák.“), z níž mimo jiné vyplývala povinnost nájemce pečovat o to, aby na pronajatých věcech nevznikla škoda ( obč. zák.). Dále dovodily, že mezi účastníky šlo o právní vztah podle , přičemž otázku náhrady škody posuzovaly podle a násl. obč. zák. (ve spojení s ustanovením obč. zák.). Ze zjištěných a tam specifikovaných okolností pak usoudily na naplnění předpokladů odpovědnosti za škodu podle obč. zák., tedy na porušení právní povinnosti, vznik škody i na příčinnou souvislost mezi porušením právní povinnosti a škodou, a to při existenci presumovaného zavinění. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud vyčíslil vzniklou škodu částkou 369.200,- Kč (viz druhý odstavec na straně 6 napadeného rozsudku). Po zohlednění 50 % spoluzavinění poškozeného ( obč. zák.) proto vyhovující výrok I. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 184.600,- Kč (dále jen „potvrzující výrok“).

Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 22. září 2011, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalovaného (dovolatele) proti potvrzujícímu výroku napadeného rozhodnutí projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále jen „“).

Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku (jeho potvrzujícímu výroku) není přípustné podle (proto, že soud prvního stupně ve svém druhém rozhodnutí ve věci samé /v rozsudku ze dne 29. ledna 2010, č. j. nerozhodl ve vztahu k platební povinnosti dovolatele jinak než v prvním /zrušeném/ rozsudku; ohledně částky 268.949,- Kč, z níž se odvíjela nakonec přiznaná částka 184.600,- Kč, šlo v obou případech o vyhovující rozhodnutí soudu prvního stupně). Z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle (který byl zrušen uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. , avšak pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je nadále použitelným ustanovením /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2012, sp. zn. ).

Je-li přípustnost dovolání podle spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle ; není jím naopak dovolací důvod podle , jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu.

I když dovolatel v dovolání argumentoval nesprávným právním posouzením věci, z obsahu jeho dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že brojil především proti skutkovým zjištěním, z nichž oba soudy vycházely při právním posouzení věci a na jejichž základě dospěly k závěru, že v daném případě jsou naplněny všechny předpoklady odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák. Podstatou dovolacích námitek jsou tak výtky (mnohdy skrytě vyjádřené, avšak v textu dovolání obsažené) týkající se nedostatečně, resp. nesprávně zjištěného skutkového stavu, případně vadného hodnocení provedených důkazů. Dovolatel tedy nesouhlasil zejména se zjištěným skutkovým stavem a sám (odlišně od soudů obou stupňů) hodnotil, zda na jeho straně jsou prokázány skutečnosti zakládající odpovědnost za škodu, jejíž náhrada je požadována; primárně tedy brojil proti správnosti skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli proti jeho právnímu posouzení otázky odpovědnosti za škodu. Nesouhlas se skutkovými závěry a výtky proti hodnocení důkazů, na nichž zjištěný skutkový stav spočívá, však není dovolacím důvodem podle , nýbrž jde o dovolací důvod podle (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Tento dovolací důvod však přípustnost dovolání podle nezakládá. Stejná je situace i ve vztahu ke skutkovým zjištěním vztahujícím se k příčině vzniku škody na straně žalobce. Existence příčinné souvislosti je totiž rovněž otázkou skutkovou, jestliže se v řízení zjišťuje, zda škodná událost a vznik škody na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku; jinak řečeno otázka příčinné souvislosti mezi jednáním nebo opomenutím škůdce a vznikem škody je otázkou skutkovou a nikoli právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2002, sp. zn. , uveřejněný pod C 1025 ve svazku 14 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).

Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle , který dovolatel rovněž uplatnil,pak přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. , a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. ledna 2008, sp. zn. , či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. , z 28. února 2008, sp. zn. , a z 28. července 2010, sp. zn. ). Dovolatelovy námitky vznesené s poukazem na ustanovení však k výkladu procesního předpisu nesměřovaly, a proto jimi nelze přípustnost dovolání založit.

K dovolacím výtkám podřaditelným pod dovolací důvod podle dovolací soud dodává následující. V právní teorii a ani v soudní praxi není žádných pochybností o tom, že obecná odpovědnost za škodu podle obč. zák je založena na současném splnění čtyř podmínek - porušení právní povinnosti, vznik škody, vztah příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a škodou a dále presumované zavinění. Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak fyzická či právnická osoba skutečně jednala či opomenula jednat, a tím, jak jednat měla, aby dostála svým povinnostem. Vedle porušení povinnosti zákonné a smluvní zákon ( obč. zák.) zakládá obecnou povinnost ukládající každému počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku a na jiných hodnotách (tzv. generální prevence). Nedodržení této povinnosti je rovněž porušením právní povinnosti ve smyslu ustanovení obč. zák., a tedy jedním ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 30. listopadu 2004, sp. zn. , z 24. srpna 2010, sp. zn. , a z 20. prosince 2012, sp. zn. ).

V posuzovaném případě vychází závěr odvolacího soudu o odpovědnosti za škodu z nezpochybnitelného skutkového základu, že na objektu Zámečku byla žalobci nad rámec běžného opotřebení způsobena škoda v tam uvedené výši v důsledku toho, že v době od 21. prosince 1993 do 2. května 1995, kdy ho měl dovolatel v nájmu, postupoval v rozporu s ustanovením § 420 ve spojení s ustanovením § 415 obč. zák. a také v rozporu s ustanovením § 670 obč. zák., jestliže zanedbal jeho údržbu (nechal ho chátrat). Závěr o odpovědnosti dovolatele za škodu je plně v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení , a proto je podle věty první a jako nepřípustné odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, , a ve spojení s ustanovením Dovolací soud dospěl k závěru, že jsou zde důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž nelze náhradu nákladů přiznat. Ty spatřuje v naprosté stručnosti vyjádření, v prostém odkazu žalobce na rozhodnutí odvolacího soudu a dále v tom, že dostatečně nereagoval ani na vznesené dovolací námitky.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.V Brně dne 14. března 2013JUDr. Miroslav F e r á k předseda senátu