Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 3678/2012

U S N E S E N Í

města Bechyně

A. J.

, bytem v B., P. 207, zastoupenému JUDr. Pavlem Tenklem, advokátem se sídlem v Táboře, Husovo nám. 531, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 29. března 2012, č. j. -62, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Táboře (soud prvního stupně) rozsudkem pro uznání ze dne 2. listopadu 2011, č. j. -33, uložil žalovanému povinnost vyklidit do patnácti dnů po zajištění přístřeší

„byt č. 8 o velikosti 2+1, první kategorie, ve druhém patře domu č. p. 207 v B., ulici P.“

(dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. března 2012, č. j. -62, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání.

Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 29. března 2012, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále jen „ “).

Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci). Z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle (který byl zrušen uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. ).

Je-li přípustnost dovolání podle spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle ; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle se nepřihlíží (srov. věta za středníkem ). Byť dovolatel v dovolání odkázal na dovolací důvod podle , ve skutečnosti – s přihlédnutím k obsahu dovolání ( ) – uplatnil zejména nepřípustný dovolací důvod podle (dovolacími námitkami, že „ve svém účastenském výslechu, tak i následně v odvolání vyjadřoval, že nepodal žalobu proti výpovědi z nájmu bytu, neboť na MěÚ v Bechyni podepsal uznání dluhu, tento dluh se podle svých možností snažil splácet a pracovníky úřadu byl v podstatě uveden v omyl, když byl ubezpečen, že nájemní smlouva zůstává platná“, že „proto doručenou výpověď nepovažoval za relevantní a žalobu na neplatnost nepodal“, že „ze stejného důvodu rovněž z nízkého právního vědomí nijak nereagoval na výzvu soudu podle a nesdělil tak ani důvody, které mu v tom bránily“, a že „v té době vážně onemocněl“).

Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle , který dovolatel – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání ( ) – rovněž uplatnil, pak přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. , a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. ledna 2008, sp. zn. , či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. , z 28. února 2008, sp. zn. , a z 28. července 2010, sp. zn. ). V tomto směru uplatněné dovolací námitky však k výkladu procesního předpisu nesměřovaly a už proto jimi nelze přípustnost dovolání založit.

Napadené rozhodnutí spočívá na dovolatelem zpochybněném právním názoru, že pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu byly splněny zákonné předpoklady, neboť dovolatel se na výzvu soudu prvního stupně ve stanovené třicetidenní lhůtě nevyjádřil a ani v této lhůtě soudu nesdělil, jaký vážný důvod mu v tom bránil ( ), přestože mu byla uvedená výzva doručena do vlastních rukou dne 13. září 2011.

Podle platí, že jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle včas nevyjádří, ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku ( ) musí být poučen.

Ustálená soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. března 2005, sp. zn. , uveřejněný pod č. 69 v sešitě č. 5 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 2012, sp. zn. ) dovodila, že soudem určenou lhůtu k podání písemného vyjádření ve věci, která nesmí být kratší než třicet dnů, žalovaný dodrží, jestliže před jejím uplynutím podá vyjádření u soudu nebo je odevzdá orgánu, který má povinnost je soudu doručit (například u držitele poštovní licence). Nemůže-li žalovaný z vážných důvodů podat ve stanovené lhůtě písemné vyjádření ve věci, zákon mu ukládá, aby je před uplynutím lhůty sdělil soudu; ve svém oznámení musí uvést důvod, který mu v podání písemného vyjádření brání, a musí být připraven tento důvod na výzvu soudu prokázat. Jestliže žalovanému brání v podání písemného vyjádření ve věci vážný důvod, avšak ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, o jaký vážný důvod jde, má to pro něj stejné procesní následky, jako kdyby písemné vyjádření vůbec bez vážného důvodu nepodal; výjimku z tohoto pravidla představuje pouze případ, že jde o tak vážný důvod, který mu neumožňuje ani to, aby soudu sdělil, že u něj nastal vážný důvod, který mu brání podat ve stanovené lhůtě písemné vyjádření. Nelze ani přehlédnout, že byla-li za řízení stanovena účastníku lhůta, v níž má provést stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jeho zmeškáním právní následky, nemůže být nepochybně v rozporu s právem na spravedlivý proces ( y práv a základních svobod a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) postup soudu, kterým přijme těmto právním následkům odpovídající opatření. V případě, že za řízení nastala ve smyslu ustanovení fikce uznání nároku uplatněného proti žalovanému v žalobě, je v souladu s pravidly spravedlivého procesu, jestliže soud z jeho nečinnosti vyvodí zákonu odpovídající závěry, tedy jestliže ve věci rozhodne v jeho neprospěch rozsudkem pro uznání (srov. odůvodnění již citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2005, sp. zn. ).

Pro úplnost zbývá dodat, že v usneseních ze dne 20. března 2003, sp. zn. , ze dne 17. prosince 2003, sp. zn. , ze dne 13. října 2004, sp. zn. , a ze dne 1. prosince 2004, sp. zn. , pak Nejvyšší soud dovodil, že vydání rozsudku pro uznání nepředchází žádné dokazování a jsou-li splněny všechny zákonné podmínky fikce, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován ( ), uznává, je soud povinen rozhodnout o nároku, který je předmětem sporu, podle této zákonné fikce uznání (která je vlastně sankcí za nečinnost žalovaného). Činí tak bez ohledu na to, zda žalobní tvrzení jsou podložena důkazy, a zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku. Vydání rozsudku pro uznání na základě fikce uznání nároku, jenž je vymezen žalobními tvrzeními, nemůže být vyloučeno rozporem s právními předpisy kogentní povahy ( ).

V projednávané věci byl žalovaný usnesením soudu prvního stupně vyzván, aby se k žalobě vyjádřil ( ). Ve lhůtě třiceti dnů stanovené ve výzvě (viz č. l. 21 spisu), která mu byla doručena dne 13. září 2011, se však k žalobě nevyjádřil a ani soudu nesdělil žádný vážný důvod, který by mu bránil v podání vyjádření. Přitom jeho ošetřující lékař k dotazu soudu dne 6. září 2011 sdělil (viz č. l. 20 spisu), že se může dostavit v rámci vycházek k soudu a jeho zdravotní stav nevylučuje ani jeho účast u soudního jednání. Z uvedeného je tedy zřejmé, že zdravotní stav neomezoval žalovaného natolik, aby ho bylo možno považovat za vážný důvod, který by mu bránil v podání písemného vyjádření k žalobě ve stanovené lhůtě. Odvolací soud se proto od citované judikatury neodchýlil, dovodil-li, že v souzené věci byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle ; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení , a proto je podle věty první a jako nepřípustné odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, , a a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 19. února 2013JUDr. Miroslav F e r á kpředseda senátu