Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3377/2012

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce J. V., zastoupeného JUDr. Viliamem Kováčikem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Průmyslova 1200/4a, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2012, č. j. – 85, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 23. 4. 2012, č. j. -75, odmítl návrh žalobce na zahájení řízení ze dne 3. 9. 2010 v rozsahu částky 402.500,- Kč s přísl. a uložil žalované povinnost nahradit žalobci náhradu nákladů řízení.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 7. 2012, č. j. -85, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o odmítnutí žaloby, změnil výrok o nákladech řízení jen ve lhůtě k plnění, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Předmětem řízení zůstala náhrada nemajetkové újmy spočívající ve skutečnosti, že proti žalobci bylo vedeno trestní stíhání od 10. 12. 2003 do 16. 12. 2009, které skončilo rozhodnutím o zproštění obžaloby. Z titulu nepřiměřené délky posuzovaného řízení byla žalobci přiznána částka 97.500,- Kč.

Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně postupoval v souladu s pokynem dovolacího soudu vyjádřeném v rozsudku ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. , když vyzval žalobce k doplnění žaloby usnesením ze dne 27. 3. 2012 a zdůraznil: „Žalobce ať uvede, jakou konkrétní částku na odškodnění za trestním stíháním před 26. 4. 2006 a jakou po 27. 4. 2006 požaduje a vzhledem k možnosti jiné věcné příslušnosti soudu také uvede konkrétní tvrzení ohledně újmy k jednotlivým fázím jeho trestního stíhání.“ Žalobce v doplnění skutkových tvrzení pod bodem III. uvedl: „Na základě skutečností výše uvedených tak žalobce považuje za přiměřené nárokovat škodu v podobě nemajetkové újmy rovným dílem, tj. 200.000,- Kč za období od zahájení trestního řízení do podání obžaloby (4. 10. 2006) a 200.000,- Kč za období od přijetí obžaloby soudem do konečného rozhodnutí, tj. 16. 12. 2009 rovněž částkou 200.000,- Kč.“

Odvolací soud uzavřel, že žalobce žalobu nedoplnil dostatečně. Neodstraněná vada žaloby brání dalšímu řízení o ní, neboť tím, že žalobce jasně neoznačil, jaký nárok uplatňuje za dobu před účinností a jaký po datu jeho účinnosti, není možné ani stanovit věcnou příslušnost soudu k projednání uplatněného nároku, případně ani rozhodnout o částečném zpětvzetí žaloby. je účinný od 27. 4. 2006, žalobce však své nároky rozdělil datem 4. 10. 2006. V tomto směru je doplnění žaloby jednoznačné a neodstraněný nedostatek žaloby nelze odstranit posouzením či snad výkladem tohoto úkonu ve smyslu , neboť žádnou nejasnost, kterou by bylo nutno odstraňovat posouzením podle , doplnění žaloby neobsahuje.

Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním s tím, že ve svém podání závěrem konstatoval, že „na dobu do účinnosti zák. , tj. do 27. 4. 2006, uplatňuje nárok ve výši 200.000,- Kč a na dobu po účinnosti novely zák. 82/98 Sb. podle tohoto zákona, rovněž ve výši 200.000,- Kč.“ Dle žalobce je postup soudů, jímž byla žaloba žalobce odmítnuta, „formalistický a ve své podstatě účelový“. Dovolatel namítá, že soudy nesprávně posoudily jeho podání ze dne 11. 5. 2012, kterým reagoval na výzvu soudu o doplnění skutkových tvrzení. Žalobce sice neuvedl taxativně, jaký nárok uplatňuje podle úpravy do novelizace zák. č. 82/98 Sb. a jaký podle novelizovaného zákona 82/98 Sb., podal však dostatečné vysvětlení, proč požaduje nárok ve výši 200.000,- Kč před podáním obžaloby a proč 200.000,- Kč po podání obžaloby. Vzhledem k tomu, že podání obžaloby bylo prvním úkonem po nabytí účinnosti zák. , logickým postupem lze dovodit, že výše nároku je omezena časově podle účinnosti novely zák. 82/98 Sb., tj. rozhodným datem 27. 4. 2006. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném po 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 / viz čl. II. bod 7. / (dále jen „ “).

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle , dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

Dovolání je přípustné podle ustanovení , dovolací soud proto přezkoumal napadené usnesení odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání je z části důvodné.

Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že neodstraněná vada žaloby brání dalšímu řízení o ní, neboť žalobce jasně neoznačil, jaký nárok uplatňuje za dobu před účinností , a jaký po datu jeho účinnosti.

Předně je třeba uvést, že soud prvního stupně žalobce řádně poučil, v souladu s pokynem dovolacího soudu včetně odkazů na jeho relevantní judikaturu, aby svůj nárok blíže vymezil z hlediska časového i hodnotového tak, aby uvedl, jakou konkrétní částku požaduje na odškodnění za trestní stíhání před 26. 4. 2006, a jakou po 27. 4. 2006, a to z důvodu rozdílné věcné příslušnosti soudu. Žalobce přesto vymezil svoje nároky nikoliv k datu 27. 4. 2006, ale k datu 4. 10. 2006. Z reakce žalobce nevyplývá, že by výzvě soudu prvního stupně dostatečně neporozuměl, a nebylo proto důvodu, aby soud žalobce opakovaně vyzýval. Ze zákona ostatně nevyplývá požadavek, aby soud před odmítnutím podání žalobce opětovně poučoval v případě, že žalobce učinil podání, kterým však vady zcela neodstranil. V rozsahu, ve kterém žalobce specifikoval svůj nárok na zaplacení částky 200.000,- Kč od zahájení trestního stíhání do podání obžaloby dne 4. 10. 2006, žalobce neodstranil k výzvě soudu vady podání, neboť takto jeho opravené podání by bylo třeba znovu upřesnit ve smyslu, jakou částku požaduje do 27. 4. 2006, neboť o této části nároku rozhodují jiné věcně příslušné soudy (krajské soudy) proto, že takto časově ohraničený nárok nachází svou hmotněprávní oporu v ustanoveních . O žalobcem upřesněném nároku by však krajské soudy rozhodovat nemohly, neboť částečně by nárok spadal již pod věcnou příslušnost okresních soudů rozhodujících o nárocích na odškodnění nemajetkové újmy v režimu , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění Část žalobního návrhu tak zůstala nadále, navzdory správně poskytnutému poučení, neurčitá. Žalobcem proto nebyl v této části odstraněn podstatný nedostatek podání bránící pokračování v řízení.

Odvolací soud však pochybil, pokud shledal neprojednatelným nárok žalobce v části, kterou žalobce vymezil časovým obdobím od 4. 10. 2006 do konečného rozhodnutí ve věci. V této části žalobcem vymezený nárok spadá do účinnosti , ve znění , a přestože žalobce svůj nárok neupřesnil k datu 27. 4. 2006, uvedený nedostatek nebrání pokračování ve věci. Tuto část žaloby proto odvolací soud mohl posoudit samostatně.

Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i usnesení soudu prvního stupně v rozsahu odmítnutí části žalobcova nároku vymezeného od 4. 10. 2006 do konečného rozhodnutí v trestním řízení podle , věty za středníkem a odst. 3 zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( , věta druhá, ).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný ( věta druhá a ); v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud též o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího ( , věty druhá a třetí ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 17. ledna 2013

JUDr. František I š t v á n e k, v. r.

předseda senátu