Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2773/2011

30

Cdo 2773/2011

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce J. V., zastoupeného JUDr. Viliamem Kováčikem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Průmyslova 1200/4a, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2011, č. j. – 51, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu co do částky 410.000,- Kč (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 10.000,- Kč (výrok II.), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení (výrok III.).

Městský soud v Praze změnil zamítavý výrok I. o věci samé tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci dalších 7.500,- Kč, co do částky 402.500,- Kč zamítavý výrok I. o věci samé potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Žalobce se podanou žalobou domáhal náhrady škody ve výši 27.661,- Kč a nemajetkové újmy ve výši 500.000,- Kč za újmu způsobenou v trestním řízení vedeném u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. , jež skončilo zprošťujícím rozsudkem. Žalovaná v rámci předběžného projednání nároku vyplatila žalobci jako odškodnění nemajetkové újmy částku 80.000,- Kč a 22.211,- Kč jako náhradu škody, proto vzal žalobce nárok na náhradu škody zcela a nárok na odškodnění nemajetkové újmy co do částky 80.000,- Kč zpět.

Soud prvního stupně vyšel ze skutkového stavu, že trestní stíhání žalobce bylo zahájeno sdělením obvinění pro trestný čin obecného ohrožení z nedbalosti podle § 180 odst. 1, 2 písm. b) a odst. 3 písm. b) tr. zákona doručeném žalobci dne 12. 12. 2003. Dne 4. 10. 2006 byla státním zastupitelstvím podána obžaloba, a dne 16. 12. 2009 byl vydán rozsudek, jímž byl žalobce dle ust. § 226 písm. c) tr. řádu obžaloby zproštěn.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že celková délka trestního stíhání v délce 6 let byla nepřiměřená, přihlédl k významu řízení pro žalobce a ke skutečnosti, že se žalobce snažil podáváním procesních návrhů další pokračování trestního stíhání zvrátit. Za přiměřené zadostiučinění stanovil částku 15.000,- Kč za rok řízení, celkem tedy 90.000,- Kč.

Odvolací soud provedl nový výpočet přiměřeného zadostiučinění tak, že za první dva roky délky řízení přiznal žalobci 15.000,- Kč a za každý další rok 10.000,- Kč, s ohledem na to, o jaký trestný čin se jednalo a jaká hrozila žalobci trestní sazba, hodnotil význam řízení pro žalobce jako vysoký, proto zvýšil odškodnění o 50 %, a z důvodu složitosti řízení snížil základní odškodnění o 20 % (bylo třeba znaleckého zkoumání), čímž dospěl k výsledné částce 97.500,- Kč.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení Za dovolací důvod označil dovolatel nesprávné právní posouzení věci podle Žalobce především uvedl, že soudy nesprávně posoudily jeho návrh co do výše přiznaného plnění proto, že posuzovaly uplatněný návrh pouze v kontextu délky trestního řízení a nikoliv již co do přímého dopadu na žalobce. Nesprávným úředním postupem je kromě nepřiměřené délky řízení i jiné jednání orgánu státní moci. V této souvislosti žalobce opakovaně poukazoval na to, že orgány státní moci nesprávně posoudily důvody zahájení trestního stíhání proti žalobci již v počátku, bezdůvodně odmítly jím navržené důkazy, jejichž provedení se ukázalo jako zásadní pro rozhodnutí soudu, a na základě takto provedených důkazů byl žalobce obžaloby zcela zproštěn. Trestní řízení mělo velmi negativní dopad na osobní a profesní život žalobce, resp. možnost podnikání. Žalobce má za to, že soudy nesprávně posoudily okolnosti řízení zejména z pohledu ustanovení a d) Toto nesprávné posouzení vedlo k tomu, že žalobci bylo přiznáno zadostiučinění v neadekvátní výši. Je-li trestní řízení vedeno neoprávněně, potom je třeba takový zásah hodnotit mnohem přísnějšími kritérii, než je tomu v případě oprávněného trestního řízení. Dovolatel navrhl rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném po 1. 7. 2009 (dále jen „“).

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle , dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu, aniž by výslovně uvedl, v jakém rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu napadá ( ). Z obsahu dovolání však lze dovodit, že napadá výrok I. rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, tedy v rozsahu, v němž nebylo žalobci co do výše přisouzeného zadostiučinění vyhověno.

Jelikož rozsudek odvolacího soudu není v rozsahu napadeném dovoláním měnícím ve smyslu , ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle , přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení

Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud dospěl při posouzení nároku žalobce k jinému řešením, než jakého bylo dosaženo v judikatuře dovolacího soudu. Dovolání je rovněž důvodné, neboť soudy obou stupňů se při posuzování žalobcova nároku dopustily nesprávného právního posouzení věci.

Žalobce v dovolání namítal nesprávné právní posouzení věci spočívající obsahově v tom, že soudy posuzovaly jím uplatněný návrh pouze v kontextu délky řízení, nikoli již v přímém dopadu po stránce morální újmy na žalobce, jinými slovy řečeno, soudy spojily vznik nemajetkové újmy pouze s nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení a nikoliv se samotným trestním stíháním žalobce, jenž skončilo zprošťujícím rozsudkem.

Při posuzování žalobních tvrzení je na soudu, aby zhodnotil, zda se jedná o dva či více nároků se samostatným skutkovým základem, či zda žalobce požaduje v rámci jednoho nároku zadostiučinění za více samostatně uplatnitelných nároků, z nichž jeden pouze zvyšuje intenzitu újmy primárně způsobené skutečností jinou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. . Rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná po roce 2000 jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Za samostatné nároky lze považovat odškodnění nemajetkové újmy, která měla vzniknout v důsledku rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, a to podle analogického použití (srov. stále využitelné závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, uveřejněného pod č. R 35/1991), odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení podle cit. zákona, jakož i odškodnění nemajetkové újmy vzniklé v důsledku rozhodnutí o vazbě, pokud trestní stíhání skončilo zproštěním obžaloby.

Při posuzování toho, zda se jedná o nárok jediný či o více nároků, které vznikly v důsledku více příčin, je proto třeba posoudit, v čem konkrétně spočívá újma, za niž je náhrada požadována. Bude tedy záležet na žalobci, jak nemajetkovou újmu vymezí, respektive podrobně popíše a vysvětlí, a s jakou skutečností ji pojí, neboť vysvětlením následku a jevových souvislostí jeho příčiny žalobce určuje skutkově předmět řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. ).

V posuzované věci žalobce součástí svého žalobního návrhu učinil podání, jímž se domáhal předběžného projednání nároku u žalované, v němž uvedl, že morální resp. nemajetkovou újmu pociťuje v tom, že následkem neoprávněného obvinění s ním byl ukončen pracovní poměr, velmi obtížně hledal možnost nového uplatnění v jiném zaměstnání, vedení trestního stíhání mělo dopad na jeho psychiku i rodinný život atd. S ohledem na dobu, po kterou bylo trestní řízení neprávem vedeno, pak vyčíslil přiměřené zadostiučinění na částku 500.000,- Kč. Z žalobních tvrzení je tak patrno, že žalobce se primárně domáhal odškodnění nemajetkové újmy, jež mu vznikla v důsledku rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, zatímco samotná délka řízení byla ze strany žalobce považována za faktor, který nemajetkovou újmu pouze umocnil.

Úkolem soudu proto bylo, aby na základě vylíčených skutkových tvrzení právně posoudil, mezi jakou újmou (jako následkem) a jakou skutečností (jakožto příčinou této újmy), má být příčinná souvislost zjišťována, a zda se jedná o nárok jediný, či zda žalobce v rámci svých žalobních tvrzení vymezuje nároků více.

Zatímco nepřiměřená délka řízení způsobuje újmu spočívající zejména v nejistotě ohledně výsledku řízení a udržování osoby obviněné z trestné činnosti v tomto stavu nejistoty, samotné trestní stíhání způsobuje zpravidla újmy, jež vylíčil žalobce, a které by se souhrnně daly označit za morální poškození osobnosti (integrity) poškozeného v době trestního stíhání a narušení jejího soukromého, rodinného, popřípadě i jiného života. Ve vztahu k nemajetkové újmě způsobené nepřiměřenou délkou řízení vychází Nejvyšší soud ze „silné, ale vyvratitelné domněnky“, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje. Naopak v případě odpovědnosti založené na nezákonném rozhodnutí je na žalobci, aby tvrdil a v případě procesní potřeby pokazoval, že mu v důsledku nezákonného rozhodnutí újma vznikla (srov. 3. právní věta Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , uveřejněné pod R 58/2011, dále jen „Stanovisko“). Tomu ostatně v posuzované věci odpovídá žalobcem navržený důkaz výslechem jeho manželky.

Pokud dojde k situaci, kdy trestní stíhání nemělo být vůbec zahájeno, neboť se předpoklad o spáchání trestného činu obviněným nepotvrdil a z hlediska je založena odpovědnost státu za jeho vedení, a zároveň bylo trestní řízení vedeno po nepřiměřeně dlouhou dobu, lze zásadně z hlediska hospodárnosti řízení posuzovat tyto dva nároky v rámci jednoho řízení. Jde o případ tzv. objektivní kumulace nároků založené žalobcem. Pakliže soudy posuzují oba relativně samostatné nároky v rámci jednoho řízení, je třeba, aby v odůvodnění svých rozhodnutí zřetelně a jasně vymezily, jakou částku považují za odškodnění nezákonného rozhodnutí neboli nedůvodného trestního stíhání, a jaká část odškodnění připadá na nepřiměřenou délku řízení, jinými slovy řečeno, zhodnocení obou nároků (odlišných škodní příčinou i následkem v podobě jiné újmy) musí odpovídat požadavku na přiměřenou výši zadostiučinění.

Soudy obou stupňů – povinné právním posouzením rozhodných skutečností - posoudily nárok žalobce jako odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního řízení, přestože žalobcem formulovaná újma zřetelně směřovala k odškodnění nedůvodného trestního stíhání, které mělo negativní vliv na život žalobce (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. ). K délce řízení, jež byla žalobcem zmíněna mj. v uplatnění nároku u ministerstva spravedlnosti, pak bylo možno přihlédnout případně jako k faktoru, jenž mohl zvýšit intenzitu újmy způsobené nedůvodným trestním stíháním

Právní posouzení věci soudy obou stupňů žalobcem uplatněného nároku (dle žaloby jsou odvozovány od dopadu trestního řízení na žalobcův rodinný život a dle uplatnění nároku u ministerstva spravedlnosti, na nějž žaloba odkazuje, šlo nad to o ukončení pracovního poměru, obtížnou možnost uplatnění v jiném zaměstnání a podnikání a dopad obvinění za smrt člověka a těžkosti se zbrojním průkazem, to vše ovlivněné délkou řízení) je tudíž nesprávné.

K aplikovatelnosti , ve znění , na nároky o odškodnění nemajetkové újmy vzniklé v době před 27. 4. 2006 a založené jinou skutečností než nepřiměřenou délkou řízení se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. a v rozsudku ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. . Pokud trestní stíhání probíhalo dílem před nabytím účinnosti a dílem poté, je možno podle ve znění posoudit toliko újmu způsobenou trestním stíháním, která nastala po 27. 4. 2006. Odškodnění újmy nastalé dříve se může poškozený domáhat v režimu ochrany osobnosti. Jelikož se však takový důsledek projevuje různě určenou věcnou příslušností soudů prvého stupně, je na místě po žalobci žádat postupy dle , aby svůj nárok podle jeho uplatnitelnosti v soudním řízení zřetelně z hlediska časového i hodnotového blíže tvrzeními a upřesněním žalobních požadavků určil.

Jelikož právní posouzení nároku žalobce odvolacím soudem je nesprávné, postupoval dovolací soud podle 243b odst. 2, části věty za středníkem, a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože se důvod zrušení rozsudku odvolacího soudu týkal též rozsudku soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle věta druhá také rozsudek soudu prvního stupně a podlé téhož ustanovení vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Soudy jsou v dalším řízení ve smyslu , části první věty za středníkem, ve spojení s vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci ( ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 28. února 2012

JUDr. František I š t v á n e k, v. r.

předseda senátu