Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 Tz 74/2012

6 Tz 74/2012-32

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

L. M.,

Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu České Budějovice ze dne 20. 11. 1991, sp. zn. ,

byl porušen zákon

v ustanovení , odst. 2 , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních , odst. 6 tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 1991,

v neprospěch obviněného L. M.

Toto usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu České Budějovice ze dne 20. 11. 1991, sp. zn. ,

s e

z r u š u j e .

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména pak rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu České Budějovice ze dne 28. 1. 1992, sp. zn. ,

Okresnímu soudu v Českých Budějovicích

s e p ř i k a z u j e ,

aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem bývalého

Nižšího vojenského soudu České Budějovice ze dne 11. 12. 1956, sp. zn.

, byl obviněný L. M. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle , trestní zákon (dále jen tr. zákon), kterého se měl dopustil tím, že počátkem listopadu 1956 odmítl vykonávat vojenskou základní službu s tím, že je svědek Jehovův, a že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení. Za to mu byl podle tr. zákona uložen trest odnětí svobody v trvání dvou a půl roku a byla u něho vyslovena ztráta čestných práv občanských na dobu tří let. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 15. 12. 1956.

II.

L. M. podal dne 5. 12. 1990 Vojenskému obvodovému soudu v Českých Budějovicích žádost o soudní rehabilitaci podle , o soudní rehabilitaci, ve znění Poukázal mimo jiné na to, že za obdobné jednání byl odsouzen celkem třikrát.

Bývalý

Vojenský obvodový soud České Budějovice usnesením ze dne 20. 11. 1991, sp. zn.

, rozhodl tak, že rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu České Budějovice ze dne 11. 12. 1956, sp. zn. , podle zákona č. 119/90 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění (dále „ “), částečně zrušil, a to ve výroku o trestu. Zároveň byla zrušena i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část rozsudku, pokud vzhledem k této změně pozbyla svého podkladu. Toto usnesení nabylo právní moci dne 3. 12. 1991.

Poté bývalý Vojenský obvodový soud České Budějovice provedl ve věci hlavní líčení a

rozsudkem ze dne 28. 1. 1992, sp. zn. 2 Rtv 197/90

, podle § 24 odst. l písm. a) tr. zákona, zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, upustil od potrestání obviněného L. M., a to při nezměněném výroku o vině trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle odst. l písm. b) tr. zákona ( ), jímž byl obviněný uznán vinným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu České Budějovice ze dne 11. 12. 1956, sp. zn. . Tento rozsudek, jímž bylo upuštěno od potrestání obviněného, nabyl právní moci dne 28. 2. 1992.

III.

Ministr spravedlnosti

podal dne 12. 10. 2012 u Nejvyššího soudu

ve prospěch obviněného

L. M.

stížnost pro porušení zákona

proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu České Budějovice ze dne 20. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 197/90.

Stěžovatel má za to, že bývalý Vojenský obvodový soud v Českých Budějovicích porušil zákon v neprospěch obviněného, pokud z podnětu jeho návrhu na soudní rehabilitaci zrušil jen výrok o trestu a současně nezrušil výrok o vině. Zdůraznil, že smyslem zákona

o soudní rehabilitaci bylo rehabilitovat nejen právně ale i morálně co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni.

Je přesvědčen, že rehabilitační soud (bývalý Vojenský obvodový soud České Budějovice) náležitě nezvážil, že obviněný L. M. svým reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím uplatnil právo na svobodu svědomí zaručené tehdejší u 9. května č. 150/1948 Sb. a právo na svobodu svědomí zakotvené v Všeobecné deklarace lidských práv. Odkázal v tomto ohledu na nálezy Ústavního soudu (sp. zn. , sp. zn. ) a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 67/2003.

Podle stěžovatele rehabilitační soud rovněž nedostatečně vyhodnotil fakt jeho předchozích odsouzení bývalým Nižším vojenským soudem Hradec Králové rozsudkem ze dne 23. 10. 1950, sp. zn. , a bývalým Nižším vojenským soudem Brno rozsudkem ze dne 23. 6. 1952, sp. zn. , kterými byl odsouzen pro stejný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, resp. osmnácti měsíců. Ministr spravedlnosti má proto za to, že odsouzení, které je předmětem řízení, týkající se skutku z listopadu 2006, je nutno považovat za další odsouzení pro stejný skutek, neboť se jedná o totožné jednání (vyhýbání se služební povinnosti), a tedy v důsledku toho došlo k porušení zásady

ne bis in idem

.

Ministr spravedlnosti v petitu stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil, že napadeným usnesením byl porušen zákon v neprospěch obviněného L. M. v ustanoveních , odst. 2 , o soudní rehabilitaci, ve znění , a dále v ustanoveních , odst. 6 tr. řádu ve vztahu k ustanovení odst. l písm. b) tr. zák. ( ), aby zrušil napadené usnesení i další na něj obsahově navazující rozhodnutí a přikázal Okresnímu soudu v Českých Budějovicích věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

IV.

Nejvyšší soud

přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že

zákon byl porušen

.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že bývalý Vojenský obvodový soud České Budějovice měl zrušit rozsudek Nižšího vojenského soudu České Budějovice v celém rozsahu hned ze dvou důvodů. Prvým bylo naplnění smyslu soudní rehabilitace, když obviněný byl odsouzen pro jednání, kterým realizoval své náboženské přesvědčení, jehož svobodu deklarovala tehdejší a Všeobecné deklarace lidských práv. Druhým důvodem bylo opakované odsouzení obviněného rozsudkem Nižšího vojenského soudu České Budějovice, když za tentýž skutek byl obviněný v předchozí době již dvakrát odsouzen vojenskými soudy, čímž došlo k zjevnému porušení zásady „ne bis in idem“.

Podle , bylo účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušení odsuzujících soudních rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené u, vyjádřenými v mezinárodních dokumentech a normách, označoval zákon za trestné.

Podle citovaného zákona činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených u a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a navazujících paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.

V odůvodnění napadeného usnesení bývalý Vojenský obvodový soud České Budějovice konstatoval, že bývalý Nižší vojenský soud České Budějovice na základě správných skutkových zjištění učinil správný závěr o vině obviněného trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle tr. zákona ( ). Bývalý Vojenský obvodový soud České Budějovice tedy neshledal výrok o vině vadným, rovněž tak neshledal ani žádné porušení procesních předpisů.

Bývalý Vojenský obvodový soud České Budějovice současně dovodil, že uložený trest byl nepřiměřeně přísný, když Nižší vojenský soud nepřihlédl k tomu, že obviněný byl za stejné jednání vojenským soudem již odsouzen a vykonal za něj uložený trest odnětí svobody. Proto uzavřel, že jsou zde důvody pro zrušení výroku o trestu ve smyslu napadeného rozsudku. Zároveň zrušil i všechna další rozhodnutí na napadenou část obsahově navazující.

Nejvyšší soud v této souvislosti vyzdvihuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 42/2010) právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. , a navazujícího rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší u 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato deklarovala v článku 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v článku 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 d, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby za trestný čin“.

Tyto vyslovené závěry bylo podle Nejvyššího soudu třeba plně aplikovat

i v projednávaném případě obviněného L. M. Bývalý Vojenský obvodový soud České Budějovice měl náležitě uvážit, co je účelem zákona o rehabilitaci. Pokud by správně aplikoval , odst. 2 , musel by dospět k závěru, že je namístě zrušit napadený rozsudek v celém rozsahu (viz již citovaný nález Ústavního soudu, sp. zn. ) a ne jen ve výroku o trestu.

Konečně zrušení výroku o vině z rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu České Budějovice bylo namístě i vzhledem k porušení zásady

ne bis in idem

. V posuzované věci bylo nepochybně zjištěno, že náboženské přesvědčení obviněného bylo reálným důvodem jeho trvalého a neměnného odmítavého postoje k výkonu vojenské služby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 102/2011). Za odmítavý postoj k výkonu vojenské služby, kterým dával obviněný jasně najevo, že vojenskou službu nehodlá vykonávat natrvalo, vůbec a jednou provždy, byl již potrestán rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu Hradec Králové ze dne 23. 6. 1952, sp. zn. , a rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu Brno ze dne 23. 6. 1952, sp. zn. . Opakované odsouzení obviněného, ke kterému došlo rozsudkem bývalého Nižšího Vojenského soudu České Budějovice, bylo v rozporu se zásadou

ne bis in idem

, která je všeobecně uznávána v právních řádech všech demokratických právních států (k tomu viz judikatura Ústavního soudu v otázce totožnosti skutku v obdobných věcech např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 9. 1995, sp. zn. , dále ze dne 28. 8. 1997, sp. zn. , a ze dne 20. 3. 1997, sp. zn. ). I když tato zásada nebyla explicitně vyjádřena v textu v té době existujících právních předpisů, jedná se podle názoru Nejvyššího soudu o natolik stěžejní zásadu vyplývající z respektování elementární spravedlnosti, že nebylo možné ji ignorovat. Bývalý Nižší vojenský soud České Budějovice měl proto trestní stíhání obviněného zastavit podle odst. l písm. c) tr. řádu, ve znění , tj. z důvodu, že dřívější trestní stíhání obviněného pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem. I z tohoto důvodu měl bývalý Vojenský obvodový soud České Budějovice zrušit napadený rozsudek v celém rozsahu.

Je tedy zřejmé, že bývalý Vojenský obvodový soud České Budějovice v napadeném usnesení nesprávně vymezil rozsah rehabilitace obviněného L. M., pokud ji vztáhl jen na výrok o trestu a nezahrnul do ní výrok o vině.

Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud vyslovil podle tr. řádu, že pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu České Budějovice ze dne 20. 11. 1991, sp. zn. , byl porušen zákon v ustanoveních , odst. 2 , o soudní rehabilitaci, ve znění , jakož i v ustanovení , 6 tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 1991, [ve vztahu k tr. zák ( )], v neprospěch obviněného zemřelého L. M.

Nejvyšší soud nevyslovil ve výroku porušení zákona v ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) tr. řádu. Respektoval tak zásadu vyplývající z konstantní judikatury Nejvyššího soudu, podle níž se ve výroku uvádějí jen ta ustanovení, jejichž aplikací došlo k porušení zákona, nikoli ta, která aplikována být měla, avšak v důsledku nezákonného postupu se tak nestalo.

Podle § 269 odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu České Budějovice ze dne 20. 11. 1991, sp. zn. , zrušil, jakož zrušil i všechna další rozhodnutí, která na toto rozhodnutí obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména pak rozsudek tohoto soudu ze dne 28. 1. 1992, sp. zn. 2 Rtv 197/90.

Věc poté podle § 270 odst. 1 tr. řádu přikázal Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Na okresním soudu bude, aby znovu projednal návrh obviněného na jeho soudní rehabilitaci ve vztahu ke shora uvedenému odsouzení podle , při novém rozhodnutí bude v souladu s ust. tr. řádu vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud.

P o u č e n í :

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. prosince 2012

Předseda senátu:

JUDr. Robert Fremr