Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Tz 42/2010

4Tz 42/2010

ČESKÁ REPUBLIKAR O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y

J. H.

Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 30. 1. 1992, sp. zn. ,

b y l p o r u š e n z á k o n

v ustanovení , odst. 2 , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních , odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného J. H.

Napadené usnesení

s e

z r u š u j e

.

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Městskému soudu v Brně

s e p ř i k a z u j e

, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 9. 12. 1955, sp. zn. , byl obviněný J. H. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle , trestní zákon, (dále jen tr. zák.), kterého se dopustil tím, že od 1. 11. 1955, každou sobotu u svého útvaru v K., odmítal plnit své služební povinnosti s odůvodněním, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení. Za to mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří roků a byla u něho vyslovena ztráta čestných práv občanských v trvání tří let. Tento rozsudek nabyl právní moci dnem 13. 12. 1955.

Dne 2. 12. 1991 byl býv. Vojenskému obvodovému soudu v Brně doručen podnět manželky zemřelého J. H., J. H. na soudní rehabilitaci.

Ve veřejném zasedání konaném dne 30. 1. 1991 bylo býv. Vojenským obvodovým soudem v Brně vydáno usnesení pod sp. zn. , jímž byl rozsudek býv. Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 9. 12. 1955, sp. zn. , podle § 14 odst. 1 písm. f) zák. č. 119/90 Sb. zrušen ve výroku o trestu. Zároveň byla zrušena i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část rozsudku, pokud vzhledem k této změně pozbyla svého podkladu. Toto usnesení nabylo právní moci dne 11. 2. 1992.

Následně rozhodl býv. Vojenský obvodový soud v Brně v neveřejném zasedání usnesením ze dne 27. 2. 1992, sp. zn. , tak, že J. H. je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960 a podle čl. V. z důvodů části II čl. III. rozhodnutí prezidenta republiky o této amnestii se zastavuje jeho trestní stíhání pro (shora uvedený) skutek, v němž byl spatřován trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák.

Jelikož po zákonném poučení požádal obhájce obviněného o pokračování v řízení nařídil býv. Vojenský obvodový soud v Brně hlavní líčení, ve kterém rozhodl rozsudkem ze dne 31. 3. 1992, sp. zn. , tak, že při nezměněném výroku o vině z rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 9. 12. 1955, sp. zn. , kterým byl J. H. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák., z důvodů § 227 tr. ř. trest neuložil. Rozsudek nabyl právní moci dne 16. 4. 1992.

Proti usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 30. 1. 1992, sp. zn. , podala ministryně spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. H. Vytkla v ní, že zákon byl porušen v ustanovení , 2 , o soudní rehabilitaci a v řízení, jež mu předcházelo, v ustanovení , 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného J. H.

Podle názoru stěžovatelky byl tímto usnesením v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních , 6 a tr. řádu, v tehdy platném znění, , 2 , o soudní rehabilitaci, ve znění , ve vztahu k ustanovení tr.

V posuzovaném případě se bývalý Vojenský obvodový soud v Brně v rámci rehabilitačního řízení těmito ustanoveními důsledně neřídil, když rehabilitaci zúžil pouze na výrok o trestu a bez náležité pozornosti ponechal výrok o vině, i když smyslem zákona o soudní rehabilitaci bylo rehabilitovat nejen právně, ale i morálně co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni.

Podle stěžovatelky bývalý Vojenský obvodový soud v Brně náležitě nezvážil, že obviněný J. H. svým reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím uplatnil právo na svobodu svědomí zaručené tehdejší u 9. května č. 150/1948 Sb. a právo na svobodu svědomí zakotvené v čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv.

Ve svém mimořádném opravném prostředku ministryně spravedlnosti dále poukázala na okolnost, že odsouzení, které je předmětem řízení, předcházelo jiné dřívější odsouzení J. H., kdy rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 9. 3. 1954, sp. zn. , byl tento obviněný rovněž odsouzen za trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle tr. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na deset měsíců. V nyní posuzované věci se tedy jedná o druhé odsouzení, takže dle názoru ministryně spravedlnosti mělo být Vojenským obvodovým soudem v Brně rovněž zkoumáno, zda nebyla porušena zásada ne bis in idem.

V petitu stížnosti pro porušení zákona ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že výše označeným pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 30. 1. 1992, sp. zn. , byl v neprospěch obviněného J. H. porušen zákon v namítaném rozsahu, dále aby Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. řádu toto usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně zrušil, stejně i všechna další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. řádu a přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.

Podle rehabilitačního zákona, ve znění , bylo účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušení odsuzujících soudních rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené u, vyjádřenými v mezinárodních dokumentech a normách, označoval zákon za trestné. Podle citovaného zákona činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených u a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a navazujících paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.

Jak je zřejmé z odůvodnění napadeného usnesení, bývalý Vojenský obvodový soud v Brně vycházel z výsledků dokazování v původním řízení a dospěl k závěru, že výrok o vině je správný. Konstatoval, že bývalý Nižší vojenský soud v Brně provedl dokazování v hlavním líčení v potřebném rozsahu, zjistil správně skutkový stav a nelze mu tedy nic vytknout z hlediska správných skutkových zjištění, ani z hlediska adekvátního právního posouzení spáchaného skutku. Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně však dospěl k přesvědčení, že při ukládání trestu bylo postupováno nepřiměřeně přísně, když byl obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, neboť ze spisového materiálu jednoznačně vyplynulo, že obviněný žil řádným občanským životem a pokud byl soudně trestán, bylo to v souvislosti s jeho náboženským přesvědčením. Dospěl k závěru, že jsou zde důvody pro zrušení výroku o trestu ve smyslu , neboť zmíněný uložený trest je ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost.

Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. , a navazujícího rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší u 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato deklarovala v článku 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v článku 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 d, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby za trestný čin“.

Tyto vyslovené závěry bylo podle Nejvyššího soudu třeba plně aplikovat i v projednávaném případě obviněného J. H. Býv. Vojenský obvodový soud v Brně sice v rámci rehabilitačního řízení dospěl k závěru, že výroky o vině a trestu v původním odsuzujícím rozsudku býv. nižšího vojenského soudu nemohou obstát a tyto zrušil, poté ale ve věci obviněného bez dalšího aplikoval aboliční část rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 9. 5. 1960 a trestní stíhání obviněného zastavil. Toto rozhodnutí býv. vojenského obvodového soudu, aplikující vyhlášenou amnestii prezidenta republiky na osobu obviněného, je ale v důsledku výše vyslovených závěrů Ústavního soudu třeba označit za porušující zákon v neprospěch obviněného. V případě správného postupu mělo být po nabytí právní moci zrušujícího usnesení ze dne 30. 1. 1992, sp. zn. , ve smyslu § 15 odst. 1 zák. č. 119/90 Sb., o soudní rehabilitaci, nařízeno ve věci hlavní líčení a obviněný měl být podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby, protože stíhaný skutek není trestným činem.

Podle Sb, o soudní rehabilitaci, ve znění , bylo účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušení odsuzujících soudních rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené u a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a v mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné.

Podle citov. zák., činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených u a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich stíhání a trestání.

Býv. Vojenský obvodový soud v Brně tudíž neměl v analogickém smyslu § 368 tr. ř. k aplikaci amnestijního rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960 přistoupit automaticky, ale měl nejprve v průběhu dalšího řízení vyřešit otázku, zda jsou u obviněného splněny zákonné podmínky pro jeho odsouzení trestným činem za spáchané jednání, či nikoli. Pouze v případě, že by dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že obviněný se žalovaným skutkem dopustil trestného činu, na který se vztahuje aboliční část rozhodnutí prezidenta o amnestii ze dne 9. 5. 1960, případně jiného již vyhlášeného amnestijního rozhodnutí, musel by trestní stíhání obviněného zastavit. Pokud by tomu tak nebylo, musel by obviněného uznat vinným a případně mu uložit trest. Jestliže by, jak již bylo výše naznačeno, v tomto případě musel konstatovat, že obviněný svým jednáním trestní zákon neporušil, přicházel by v úvahu pouze zprošťující rozsudek.

Pokud jde o výše zmíněnou námitku ministryně spravedlnosti, že bývalý Vojenský obvodový soud v Brně nezkoumal otázku ne bis in idem, Nejvyšší soud ze spisového materiálu zjistil, že obviněný J. H. byl rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 9. 3. 1954, ps. zn. , uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil tím, že od 30. 10. 1953 odmítal v sobotu u svého útvaru plnit své služební povinnosti s odůvodněním, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení. Za to mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Tento rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení.

Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně v odůvodnění svého usnesení ze dne 30. 1. 1992, sp. zn. , předchozí odsouzení obviněného pro trestný čin vyhýbání se výkonu vojenské služby podle tr. nezmínil.

S ohledem na konstantní judikaturu Ústavního soudu v otázce totožnosti skutku v obdobných věcech (např. viz , ), podle níž je nutno další odsouzení obviněného pro shodnou trestnou činnost, tj. setrvání na své již projevené vůli vojenskou činnost nevykonávat, hodnotit jako jeden skutek, vyslovit oprávněný předpoklad, že následným odsouzením obviněného rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 9. 3. 1954, ps. zn. , došlo k porušení zásady „ne bis in idem“, na což mělo být v původním rehabilitačním řízení reagováno.

Vzhledem k argumentaci výše uvedené Nejvyšší soud vyslovil podle tr. řádu, že pravomocným usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 30. 1. 1992, sp. zn. , a v řízení předcházejícím, byl porušen zákon v ustanoveních , odst. 2 , o soudní rehabilitaci, ve znění , jakož i v ustanovení , 6 tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 1993 v neprospěch obviněného zemřelého J. H. Nejvyšší soud naopak nevyslovil porušení zákona v ustanovení tr. řádu, kteréhožto výroku se ministryně spravedlnosti domáhala. Platí zásada, že Nejvyšší soud konstatuje porušení zákona v tom zákonném ustanovení, které bylo soudem skutečně v rozporu se zákonem aplikováno. Nevysloví naopak porušení zákona v tom ustanovení, které sice užito být mělo, avšak v důsledku nezákonného postupu soudu se tak nestalo.

Podle § 269 odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 30. 1. 1992, sp. zn. , zrušil, jakož zrušil i všechna další rozhodnutí, která na toto rozhodnutí obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména pak rozsudek tohoto soudu ze dne 31. 3. 1992, sp. zn. 1 Rtv 160/91.

Věc poté podle § 270 odst. 1 tr. řádu přikázal Městskému soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Konkrétně to znamená zaměřit dokazování mj. na zjištění, zda byl obviněný H. pravomocně odsouzen býv. Nižším vojenským soudem v Plzni ve věci sp. zn. pro totožný skutek a znovu rozhodnout o návrhu na soudní rehabilitaci obviněného podle , přičemž rozhodující soud bude podle tr. ř. vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. července 2010

Předseda senátu:

JUDr. Petr Šabata