Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 2190/2012

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně JUDE - TRADE, s.r.o. se sídlem v Dobré Vodě u Českých Budějovic, Potoční 53, identifikační číslo 25173332, zastoupené Mgr. Petrem Rudlovčákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 8, proti žalované MUDr. A. K., zastoupené JUDr. Ilonou Chladovou, advokátkou se sídlem v Brně, Rybníček 4, o zaplacení 6,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2011, č. j. -517, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Dovolání žalované proti rozsudku ze dne 7. října 2011, č. j. -517, kterým Městský soud v Praze potvrdil ve věci samé rozsudek Obvodní soud pro Prahu 10 ze dne 31. března 2010, č. j. -418, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení, není přípustné podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), a nebylo shledáno přípustným ani podle , neboť rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. , zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, přičemž do té doby je nadále použitelné – srovnej nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. ).

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu vymezeného , jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci, zpochybnila dovolatelka právní závěr odvolacího soudu, že právní úkon, jímž namítla započtení svých pohledávek vůči pohledávce žalobkyně, je neurčitý a tudíž neplatný, neboť započítávané pohledávky nebyly označeny takovým způsobem, aby bylo možno určit, které z nich započtením zanikly (popřípadě v jaké části), a které mají nadále trvat (popřípadě v jaké části).

Již v rozsudku ze dne 9. 6. 2003, sp. zn. , uveřejněném v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, pod č. 20, Vrchní soud v Praze dovodil, že úkon započtení (§ 580 obč. zák.), kterým dlužník započítává proti pohledávce věřitele více svých pohledávek, převyšujících ve svém součtu pohledávku věřitele, aniž by z něj bylo patrno, která část započítávaných pohledávek započtením zanikla a která nikoli, je podle § 37 odst. 1 obč. zák. neplatný pro neurčitost. Na citované rozhodnutí navázal Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (srovnej např. rozhodnutí ze dne 23. 5. 2005, sp. zn. , ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. , ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. , které obstálo i v ústavní rovině, když ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. , odmítl, dále ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. , ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. , a ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. ). Dovoláním zpochybněný právní závěr odvolacího soudu, že pohledávka žalobkyně nezanikla započtením podle § 580 obč. zák., neboť žalovaná vůči žalobkyni neučinila úkon započtení, který by byl natolik určitý, aby z něho bylo jednoznačné, jakou pohledávku mínila započítat, je v souladu s ustálenou soudní judikaturou a nemůže činit rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným.

Vzhledem k výše uvedenému postrádá význam výtka žalované, že odvolací soud se náležitě nevypořádal s argumenty, jimiž brojila proti závěru soudu prvního stupně dovozujícímu, že její právo na úhradu pohledávky za žalobkyní z titulu náhrady škody je navíc promlčeno. Jestliže neobstojí z důvodu neplatnosti sám právní úkon započtení tvrzených pohledávek, nemůže být pro posouzení věci ani rozhodné, zda uplynutím promlčecí doby došlo k promlčení práva na jejich zaplacení či nikoli.

Rovněž předestřená otázka, zda výkon práva na úrok z prodlení je v daném případě v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., není způsobilá založit zásadní právní význam napadeného rozsudku. Pojem „dobré mravy“ ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. vyložil Nejvyšší soud opakovaně v celé řadě svých rozhodnutí (namátkou lze uvést např. rozhodnutí ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. , nebo ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. , ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. , ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. ). Navíc již v rozsudku sp. zn. , ze dne 29. 3. 2001, který je publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R 5/2002, dovodil, že požadavek věřitele na zaplacení úroku z prodlení zásadně nelze považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a to ani za situace, kdy existence dluhu je mezi účastníky sporná a je o ní rozhodováno v soudním řízení. Odepřít ochranu by bylo možno pouze takovému požadavku, který by opomíjel zajišťovací, sankční a kompenzační charakter institutu prodlení, nevycházel by z jeho smyslu, případně by jej dokonce zneužíval k poškození dlužníka nebo by vzhledem k poměrům účastníků vedl k nepřiměřeným důsledkům v tom smyslu, že by dlužníka zatěžoval likvidačním způsobem, zatímco pro věřitele by neznamenal podstatný přínos. O takový případ v posuzované věci nešlo. K otázce přiměřenosti příslušenství se Nejvyšší soud vyjádřil v řadě svých rozhodnutí (srov. např. sp. zn. , ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. nebo sp. zn. ze dne 23. 6. 2004), v nichž je prosazován i názor, že na nepřiměřenost příslušenství nelze usuzovat z jeho celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení. Smluvní strana se nemůže bránit splnění povinnosti zaplatit kapitalizovaný úrok z prodlení poukazem na dobré mravy, jestliže mohla zabránit růstu celkové výše tím, že by svou povinnost, kterou nesplnila řádně a včas, splnila alespoň v co nejkratší (přiměřené) době. Tyto závěry, od nichž dovolací soud nemá důvodu se odchylovat, odvolací soud při zohlednění okolností daného případu respektoval a ani jeho závěr, že přiznání požadovaného úroku z prodlení se nepříčí dobrým mravům, proto nemůže činit jeho rozhodnutí zásadně právně významným.

Za dané procesní situace, kdy nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání, dovolací soud dovolání podle věty první ve spojení s bez jednání odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , , a za situace, kdy žalobkyni v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalované právo.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 22. listopadu 2012

JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.

předsedkyně senátu