Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1143/2012

ROZSUDEK

AUTO – BAYER, s. r. o.

České republice –

Ministerstvu financí České republiky

, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2011, č. j. -117, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2011, č. j. -117,

se

v celém rozsahu

ruší

a věc

se

tomuto soudu

vrací

k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. změněn zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 10. 2009, č. j. -42, a to tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 559.736,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení z titulu náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci. Odvolacím soudem bylo dále rozhodováno o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, které byly (ve výši 59.849,- Kč za prvostupňové řízení a v částce 63.116,25 Kč za odvolací řízení) uloženy k platbě žalované ve prospěch žalobce do patnácti dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta Mgr. Ing. Milana Šouby (výrok II.).

Předmětem řízení byla žaloba o náhradu škody způsobené tvrzeně nezákonnými rozhodnutími (platebními výměry) Finančního úřadu ve Slavkově u Brna, jimiž byla žalobci nesprávně vyměřena daň z nemovitostí (zpevněných ploch posouzených jako stavby). Proti dodatečným platebním výměrům vztahujícím se k rokům 1996 a 1997 podal žalobce odvolání, která však byla dne 12. 2. 1999 Finančním ředitelstvím v Brně zamítnuta (rozhodnutí odvolacího správního orgánu žalobce napadl také u Krajského soudu v Brně, opět neúspěšně). S ohledem na tuto skutečnost žalobce následně v letech 1998-2001 podával daňová přiznání a platil daň ve vyšší částce. Za rozmezí let 2002-2005 byla rozhodnutí příslušného finančního úřadu, resp. finančního ředitelství, žalobcem znovu napadena. Krajský soud v Brně tentokrát žalobě rozsudkem ze dne 25. 2. 2008, č. j. -22, vyhověl (nesprávně odvedená daň byla žalobci posléze vrácena). Vycházel přitom z názoru Ústavního soudu o principech pro vyměření daně ze staveb, vyjádřeného v nálezu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. , a na jeho podkladě uzavřel, že dani ze staveb nepodléhají zpevněné parkovací plochy, které nejsou stavbou ve smyslu občanskoprávním. Žalobci tak v důsledku nesprávného vyměření a odvedení daně za zdaňovací období let 1996-2001 měla vzniknout škoda v celkové částce 404.928,- Kč. Dále mu měla být způsobena majetková újma zaplacením daňového penále ve výši 126.879,- Kč (vyměřeno v roce 2002 částkou 196.879,- Kč, sníženo v roce 2005 prominutím příslušenství daně o 70.000,- Kč) a uhrazením nákladů řízení ve výši 27.929,- Kč.

Odvolací soud dospěl v nynějším řízení na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že návrh žalobce na náhradu škody je důvodný. Odkázal na právní argumentaci užitou v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. , jež se odrazila též v odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2008, č. j. -22, na jehož základě došlo k vrácení nesprávně odvedené daně (daňového přeplatku) žalobci za zdaňovací období 2002-2005. Odvolací instance dovodila, že ačkoli v posuzované věci nejsou dány podmínky pro aplikaci , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dotčená rozhodnutí finančního úřadu nebyla zrušena ani změněna), lze se zřetelem k uvedeným okolnostem usuzovat na vznik odpovědnosti státu za škodu zejména s přihlédnutím k argumentaci nálezu Ústavního soudu sp. zn. .

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž tomuto soudu vytkla nesprávnost jeho právního posouzení v otázce naplnění předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu. Namítala, že soudem byla chybně upřednostněna aplikace obecné právní úpravy ve smyslu obč. zák., přestože podmínky odpovědnosti státu jsou specifickým způsobem upraveny v zákoně č. Upozornila také na možnost žalobce domáhat se primárně zahájení řízení o mimořádném či dozorčím prostředku podle , daňového řádu, resp. , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů – tímto postupem „mohl žalobce dosáhnout nárokovaného úspěchu a zvratu ve věci“. K tomu ovšem dovolatelka zároveň poznamenala, že podle judikatury Nejvyššího správního soudu není změna rozhodovací praxe správního soudu důvodem obnovy řízení. Dále měla za to, že změna právních názorů soudů působí pro futuro (považovala proto za nepřípadné zohlednění nové skutečnosti v podobě rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2008, č. j. -22, potažmo nálezu Ústavního soudu sp. zn. , odvolací instancí). Žalovaná rovněž uvedla, že s ohledem na nerealizovanou podmínku zrušení či změny předmětných správních rozhodnutí finančního úřadu odpovědnost státu za škodu v dané věci nevznikla. Dovolací návrh zněl na zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud zjistil, že žalovaná, za niž jedná pověřený zaměstnanec jako osoba s právnickým vzděláním ( ), podala dovolání v zákonné lhůtě (, ). Přípustnost dovolání opírala o ustanovení , tj. pro diformitu rozsudků nižších instancí, a dovolací důvod byl uplatněn podle , tedy pro nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem.

Dovolání je přípustné.

Podle ustanovení platí, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé – což dopadá také na posuzovanou věc.

Dovolání je též důvodné.

Podle ustanovení platí, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím může být uplatněn pouze tehdy, není-li stanoveno jinak, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem.

Pokud shora vymezený zákonný předpoklad není naplněn, nelze zásadně usuzovat na vznik odpovědnosti státu za škodu. Je tomu tak zejména proto, že soud, rozhodující o žalobě na náhradu škody proti státu, není oprávněn posuzovat tvrzený nesoulad nezrušeného či nezměněného rozhodnutí se zákonem. Odvolací soud ve věci vycházel mimo jiné z nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS pod č. 155/2009), z něhož se podává, že při splnění podmínek odpovědnosti státu v materiálním slova smyslu může v konkrétní věci způsob interpretace ustanovení , o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (nyní ), jenž fakticky odpovědnost státu vylučuje, porušit ústavně zaručená práva účastníka.V posuzovaném případě se nicméně argumentace dotčeným rozhodnutím Ústavního soudu nejeví být přiléhavou. Závěry citovaného nálezu byly přijaty se zřetelem ke konkrétním okolnostem věci, jež byly natolik specifické, že odůvodňovaly přiznání náhrady škody i bez splnění podmínky zrušení nezákonného rozhodnutí ve smyslu tehdy platného ustanovení Okolnosti tohoto Ústavním soudem řešeného případu ovšem nejsou ve vztahu ke skutkovým souvislostem projednávané věci v žádném případě obdobné či podobné. Ústavní soud v označeném nálezu zohlednil skutečnost, že v roce 1996 bylo okresním úřadem shledáno splnění zákonných podmínek a na tomto základě vydáno stavební povolení ke zřízení energetického vodního díla, avšak posléze za nezměněného skutkového stavu byla Ministerstvem životního prostředí v roce 2001 neudělením výjimky stavba fakticky zakázána – výklad akcentující zrušení nezákonného správního rozhodnutí byl z tohoto důvodu považován za čistě formalistický a odporující ustanovení ve spojení s d, konsekventně potom i ustanovení y. V nyní posuzované věci jsou však okolnosti případu odlišné. Již samotnou vazbu skutkového stavu ke stavbě energetického vodního díla a jejímu následnému zákazu nelze srovnávat se skutkovým základem založeným na existenci daňových platebních výměrů vydaných finančním úřadem v této věci.

Nejvyšší soud konstatuje, že tvrzená újma, kterou měl žalobce utrpět v důsledku platebních výměrů finančního úřadu, byla majetkovým zásahem do jeho práv, vyvolaným přímo v důsledku porušení daňového předpisu, který si státní orgán vyložil při svém rozhodování nesprávně. Povinnost k platbě daně ze staveb (potažmo i daňového penále) uložená žalobci za období 1996-2001 neměla podklad v právní úpravě. V návaznosti na prezentované právní závěry je u předmětných správních rozhodnutí finančního úřadu možno prokazatelně usuzovat na jejich rozpor s právem. Nápravy tohoto stavu ovšem v daném případě nelze dosáhnout přiznáním náhrady škody vůči státu, jež žalobci vznikla následkem vydání nezákonných správních aktů veřejné moci. Ačkoli je stát obecně povinen nést důsledky protiprávního jednání svých orgánů a náleží mu odčinit újmu těmito způsobenou, je nutno respektovat podmínky, které k tomuto účelu explicitně vymezil na zákonné úrovni.

Předpoklad existencenezákonného rozhodnutí ve smyslu nelze v posuzované věci pokládat za splněný.

Nebyla-li daňová rozhodnutí vztahující se k období let 1996-2001 zrušena a žalobce až v roce 2009 z titulu jejich prokazatelné nesprávnosti uplatnil škodní nárok, vytváří res iudicata zábranu pro možné odklizení právních účinků těchto správních aktů a vede k následku, že relevantní dopady předmětných rozhodnutí do majetkových poměrů žalobce již nemohou být odstraněny. Náprava porušení práv cestou odpovědnosti státu za škodu podle je vyloučenapro nedostatek podmínek vzniku nároku na náhradu škody (nedošlo ke zrušení či změně správních rozhodnutí a nebyly ani využity všechny dostupné opravné prostředky k ochraně žalobcova práva; viz a , ve znění do 26. 4. 2006).

Z výše řečených důvodů Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení ( věta za středníkem, odst. 3 ).

V dalším průběhu řízení, v němž se rozhodne též o nákladech dovolacího řízení, je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu ( ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 14. listopadu 2012

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.

předseda senátu