Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3332/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti společnosti AUTO - BAYER, s. r. o., se sídlem Bučovická 299, Slavkov u Brna, IČ: 46994360, zastoupené Mgr. Ing. Milanem Šoubou, advokátem se sídlem Cihlářská 19, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. -137 ze dne 14. 11. 2012, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -143 ze dne 9. 4. 2013 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. -169 ze dne 28. 8. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu a 3 d (dále jen " "), y základních práv Evropské unie, a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, a Všeobecné deklarace lidských práv, jakož i právo na ochranu vlastnictví ve smyslu , 4 a 5 y, y základních práv Evropské unie a Všeobecné deklarace lidských práv.

Z obsahu přiloženého listinného materiálu se podává, že Nejvyšší soud rozsudkem č. j. -137 ze dne 14. 11. 2012 zrušil rozsudek Městského soudu v Praze (dále též "městský soud") č. j. -117 ze dne 22. 11. 2011 a vrátil mu věc k novému projednání. Městský soud v návaznosti na to svým, v pořadí druhým, rozsudkem č. j. -143 ze dne 9. 4. 2013 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále též "obvodní soud") č. j. -42 ze dne 27. 10. 2009, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti České republice - Ministerstvu financí (dále jen "vedlejší účastnice") o zaplacení částky 559 736 Kč s příslušenstvím.

Proti rozhodnutí městského soudu ze dne 9. 4. 2013 podala stěžovatelka následně dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. -169 ze dne 28. 8. 2015 odmítl pro nepřípustnost.

Obecné soudy takto rozhodly o stěžovatelkou uplatněném nároku na náhradu škody způsobené jí nezákonnými rozhodnutími daňových orgánů. Stěžovatelka uváděla, že v období let 1996 až 1997 jí byla dodatečnými platebními výměry Finančního úřadu ve Slavkově u Brna doměřena daň z nemovitostí, konkrétně ze zpevněných parkovacích ploch, které finanční úřad právně kvalifikoval jako samostatnou věc a tedy způsobilý předmět daně. Stěžovatelka se proti postupu správce daně bránila nejprve odvoláními k Finančnímu ředitelství v Brně, a poté i žalobami podanými ke Krajskému soudu v Brně, ovšem vždy bez úspěchu. V letech 1998 až 2001 proto odváděla daň v soudně potvrzené výši. Právní názor finančního úřadu stěžovatelka opětovně zpochybnila až ve vztahu k daňové povinnosti za roky 2002 až 2005, kdy příslušná rozhodnutí daňových orgánů napadla správní žalobou. Krajský soud v Brně tentokrát rozsudkem č. j. -22 ze dne 25. 2. 2008 jejímu návrhu vyhověl, když na podkladě nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 6. 2. 2007 uzavřel, že zpevněné parkovací plochy nepodléhají dani ze staveb, neboť z hlediska občanskoprávního nejde o samostatnou stavbu. Stěžovatelce byl poté vrácen přeplatek na dani, nicméně pouze za období let 2002 až 2005. Podle stěžovatelky jí tak vznikla škoda, sestávající z částky 404 928 Kč, jež představovala daň z nemovitosti za období let 1996 až 2001 odvedenou nad rámec zákona, dále z vyměřeného daňové penále ve výši 126 879 Kč a z nákladů řízení ve výši 27 929 Kč.

Jak již bylo výše předznačeno, obecné soudy předloženému návrhu stěžovatelky nevyhověly. Dospěly totiž k závěru, že nebyly splněny podmínky stanovené v , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, neboť za daňová období 1996 až 2001 nebyla příslušná rozhodnutí finančního úřadu pro nezákonnost zrušena, resp. stěžovatelka nevyužila všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytoval.

Stěžovatelka se v dalším obrátila na Ústavní soud. V ústavní stížnosti namítala, že obecné soudy posoudily její nárok nepřiměřeně formalisticky a odňaly jí tak možnost domoci se vrácení prostředků, které od ní stát neoprávněně vybral. To vše za situace, kdy se nezákonnost postupu finančního úřadu stala po vydání nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

zcela zjevnou a konstatoval ji rovněž Nejvyšší soud v rozsudku č. j. -137 ze dne 14. 11. 2012. Stěžovatelka se dovolávala aplikace nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

, jenž obecným soudům ukládá, aby v případě, je-li založena odpovědnost státu v materiálním slova smyslu, netrvaly striktně na splnění podmínky zakotvené v ustanovení Jinak řečeno, obecné soudy neměly podmiňovat její nárok na náhradu škody zrušením nezákonných rozhodnutí. Stěžovatelka podotkla, že je nepřípustné, aby , vydaný na základě ústavního zmocnění, popíral podstatu a smysl práva, k jehož provedení byl vydán, tzn., aby znemožňoval odškodnění důsledků protiprávního jednání orgánů veřejné moci. Stěžovatelka s odvoláním na nález Ústavního soudu

sp. zn.

zdůraznila, že jí nemůže jít k tíži, pokud jednala s důvěrou ve věcnou správnost aktů státu a v jejich soulad s právem, resp. že jí musí být dána možnost požadovat náhradu škody, pokud se presumpce správnosti či zákonnosti aktů státu ukázala klamnou, jako tomu bylo v nyní projednávané věci. Stěžovatelka dále vyslovila přesvědčení, že se obecné soudy v napadených rozhodnutích dostatečně nevypořádaly s argumentem, že požadované plnění bylo možno přiznat i z titulu bezdůvodného obohacení, neboť úhrada daně z nemovitosti za zpevněnou plochu neměla zákonný podklad, případně z titulu obecné odpovědnosti za škodu dle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013.

Ústavní soud zvážil námitky stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů, a to z hlediska kompetencí daných mu y, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y, přičemž shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud se ve své judikaturní praxi opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o nárocích podle Pravidelně přitom konstatuje, že plně respektuje pravomoc obecných soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem [srov. nález

sp. zn.

ze dne 16. 5. 2013 (N 86/69 SbNU 373); či nález

sp. zn.

ze dne 26. 9. 2013 (N 169/70 SbNU 581)]. Zároveň však zdůrazňuje, že při posuzování nároků uplatňovaných podle obecné soudy nikdy nesmí zapomínat na jejich ústavní původ a zakotvení. Je proto nezbytné v každém případě dbát na to, aby fakticky nedošlo k vyprázdnění dotčeného základního práva při použití jeho zákonného provedení. Jinými slovy, aplikací v případech odpovědnosti státu za škodu a nemajetkovou újmu nesmí dojít, přímo ani nepřímo, k omezení rozsahu základního práva zaručeného y [srov. nález

sp. zn.

ze dne 24. 7. 2014 (N 143/74 SbNU 215); či nález

sp. zn.

ze dne 24. 7. 2014 (N 142/74 SbNU 205), bod 13].

Ačkoliv stěžovatelka shora naznačené protiústavní omezení práva na náhradu škody tvrdila, Ústavní soud nemohl jejím námitkám přisvědčit. V je stanovena zásada, dle níž lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Citované ustanovení určuje procesní meze, v nichž je možno realizovat přezkum aktů, jejichž nezákonnost je namítána, a to tak, že tento přezkum koncentruje do řízení o řádných či mimořádných opravných prostředcích, jehož výsledkem je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

Jak plyne z judikatury Ústavního soudu, reprezentované nálezem

sp. zn.

ze dne 9. 7. 2009 (N 155/54 SbNU 17), ustanovení se neuplatní, pokud by se požadavek na zrušení nezákonného rozhodnutí jevil jako nepřiměřeně formalistický a pokud by fakticky vylučoval odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí. Postup, spočívající v prominutí výše uvedené podmínky, bude tedy namístě zejména tam, kde vznikají procesní vztahy a situace, na něž nepamatuje, čemuž je nutno přizpůsobit i výklad předmětného ustanovení. Příkladem budiž případ řešený v citovaném nálezu

sp. zn.

. Tehdejšímu stěžovateli bylo vydáno stavební povolení ke zřízení energetického vodního díla, jehož faktická realizace byla však dalším postupem Ministerstva životního prostředí znemožněna. Nezákonné rozhodnutí zde představovalo stavební povolení, které stěžovatel v době jeho vydání neměl důvod zpochybňovat. Za popsaných okolností se Ústavnímu soudu jevilo nespravedlivým odepřít stěžovateli náhradu škody jen z důvodu lpění na splnění podmínky formálního zrušení (změnění) nezákonného rozhodnutí.

V projednávané věci ovšem dle náhledu Ústavního soudu podobná výjimečná situace nenastala. Stěžovatelka znala od počátku výši své daňové povinnosti, přičemž k jejímu přezkoumání měla k dispozici standardní procesní instrumenty. Stěžovatelka se mohla, a také tak (dílem) učinila, domáhat nápravy cestou opravných prostředků. Současně platí, že ani skutečnost, že při jejich uplatnění nebyla úspěšná, jelikož k příslušné změně výkladu zákona došlo až po skončení řízení o těchto opravných prostředcích, není způsobilá vyloučit aplikaci v jeho doslovném znění. K následné změně judikatury nelze v řízení o náhradu škody přihlížet, neboť soud je vázán výsledkem původního řízení, resp. okolností, že zpochybňovaná rozhodnutí nebyla zrušena. Ústavní soud nemá za to, že by takto nastavené meze odpovědnosti státu vyprazdňovaly obsah příslušného ústavně zaručeného práva. Vždy musí totiž existovat konečná hranice, kdy již přezkum zákonnosti aktů není možný, resp. kdy již nelze dovozovat odpovědnost státu za škodu způsobenou těmito akty. Výklad zastávaný stěžovatelkou považuje Ústavní soud naopak za zcela neudržitelný, neboť jeho uvedením do praxe by jakýkoliv judikatorní obrat nevyhnutelně vygeneroval celou řadu soudních sporů o finanční kompenzaci, vyvolaných neúspěšnými účastníky předchozích, již pravomocně skončených řízení. Fakticky by tak docházelo k řetězení soudního přezkumu ve stejné věci. Každá již pravomocně uzavřená věc by mohla být znovu a znovu otevírána, a to na základě tvrzení o nezákonnosti (protiústavnosti) původních rozhodnutí, jež vyšla najevo až po skončení příslušného řízení. Tímto způsobem by jednak byla nepřípustně nahrazována případná pasivita účastníka řízení ve fázi vydání tvrzeně nezákonného rozhodnutí, což odporuje zásadě vigilantibus iura scripta sunt. Obecné soudy rozhodující o nároku vyplývajícím z odpovědnosti státu dle by navíc v rozporu se svou pravomocí musely přezkoumávat všechna předchozí rozhodnutí soudů, včetně rozhodnutí soudů vyšších stupňů (případně i Ústavního soudu), zda skutečně netrpí vytýkaným deficitem. Pro natolik extenzivní pojetí odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím Ústavní soud nenachází žádný rozumný důvod. Ani ochrana ústavně zaručeného práva, zakotveného v y, nemůže být bezbřehá, resp. stát nad jinými ústavně chráněnými hodnotami. V této souvislosti je nutno poukázat na jeden ze základních principů právního státu, a tím je princip právní jistoty, jenž se projevuje mj. v zásadě nezměnitelnosti pravomocných rozhodnutí jakožto jedné ze stránek tzv. materiální právní moci.

V reakci na námitky stěžovatelky Ústavní soud dodává, že neexistuje žádné ústavně chráněné očekávání v "nezměnitelnost" judikatury, neboť po formální stránce tato představuje (nanejvýše) subsidiární pramen práva a jako takový - ve srovnání se zákonem - může zakládat podstatně "slabší" očekávání dotčených osob, z faktického hlediska pak dané očekávání je v kontrastu s obvykle přítomným prvkem nejistoty ohledně výsledku sporu [srov. nález

sp. zn.

ze dne 12. 12. 2013 (N 216/71 SbNU 531)]. Ústavní soud ve své judikatorní praxi [srov. nálezy

sp. zn.

ze dne 12. 5. 2009 (N 117/53 SbNU 473) a

sp. zn.

ze dne 5. 8. 2010 (N 158/58 SbNU 345)] sice opakovaně uvedl, že změnu ustálené judikatury lze považovat za negativní z hlediska principů právní jistoty a důvěry občanů v právo, nelze ji však považovat za negativní obecně, naopak proces "zkvalitňování" práva je jevem prospěšným, a tedy i žádoucím (samozřejmě pod podmínkou, není-li svévolný). V tomto směru musí mít justiční orgány možnost, jež přímo plyne z y, zakotvujícího vázanost soudce zákonem, dosavadní právní názor na základě nově získaných poznatků zvrátit, resp. překonat [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 11. 6. 2003 (N 87/30 SbNU 309; 198/2003 Sb.),

sp. zn.

ze dne 15. 1. 2008 (N 10/48 SbNU 95) a

sp. zn.

ze dne 22. 12. 2010 (N 253/59 SbNU 581), rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Harrach proti České republice, 28. 6. 2011, č. 40974/09]. Netřeba snad dále podrobněji vysvětlovat, že stěžovatelkou prosazované široké pojetí odpovědnosti státu za škodu a s ním spojená hrozba vzniku značných finančních nákladů státu by rozhodovací činnost obecných soudů významně svázalo a ve výsledku paralyzovalo vývoj judikatury.

Ústavnímu soudu nezbývá než uzavřít, že obecné soudy postupovaly v souladu s výše uvedenými úvahami a v mezích a y, Ústavní soud jejich právnímu posouzení věci neměl tudíž co vytknout. Totéž platí i z hlediska nároků kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí, kdy Ústavní soud shledal, že se obecné soudy veškerými argumenty stěžovatelky řádně zabývaly a své závěry, vedoucí k zamítnutí jejího nároku, logicky a srozumitelně zdůvodnily. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že aplikace ustanovení o bezdůvodném obohacení či o náhradě škody dle nepřicházela v úvahu, neboť vypořádání případných daňových přeplatků se řídí režimem stanoveným daňovými předpisy, který nelze obcházet prostřednictvím institutů občanského práva. Případný spor o vrácení těchto přeplatků by tedy musel být projednán ve správním soudnictví v souladu s předpisy upravujícími správu daní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 2. 9. 2008, dostupný na http://www.nsoud.cz)

Vzhledem k výše popsaným okolnostem, kdy Ústavní soud nezjistil existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, postupoval proto dle a její ústavní stížnost odmítl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. listopadu 2016

David Uhlíř v. r.

předseda senátu