Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 3080/2011

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Ing. J. S.,

STROJÍRNA TÁBOR, spol. s r. o.

se sídlem v Táboře, Chýnovská č. 2420, IČO 43833381, zastoupenému JUDr. Zbyňkem Dvořákem, advokátem se sídlem v Táboře, Jeronýmova č. 1894, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o určení, že pracovní poměr trvá, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 12. května 2011, č. j. -94, takto:

Rozsudek krajského soudu

se (

s výjimkou výroku, jímž byl rozsudek okresního soudu ve výroku o určení trvání pracovního poměru založeného pracovní smlouvou ze dne 1.3.2003 změněn tak, že se žaloba v této části zamítá)

zrušuje

a věc

se

v tomto rozsahu

vrací

Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Dopisem ze dne 22. 4. 2010 (doručeným žalobci dne 3. 5. 2010) žalovaný sdělil žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobce zastával u žalovaného „pracovní pozici vedoucí provozu a jednatel“, že ke dni 30. 4. 2010 je „toto pracovní místo zrušeno“ a že se tedy žalobce stal nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce.

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná a že pracovní poměr žalobce u žalovaného trvá. Žalobu odůvodnil zejména tím, že podání výpovědi nepředcházelo přijetí žádného rozhodnutí žalovaného o organizační změně, že u žalovaného byl zaměstnán nikoli jako vedoucí provozu a jednatel, ale pouze jako technik, a to podle dodatku pracovní smlouvy účinného od 1. 1. 2010. Domnívá se navíc, že se žalovaný vůči němu dopouští nedovolené diskriminace z důvodu rozdílného světového názoru.

Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 16. 12. 2010, č. j. -58, určil, že výpověď z pracovního poměru ze dne 22. 4. 2010 daná žalovaným žalobci je neplatná a že pracovní poměr mezi účastníky založený pracovní smlouvou ze dne 1. 3. 2003 nadále trvá; zároveň rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 17.250,- Kč k rukám advokáta Mgr. Martina Heřmánka. Vyšel z toho, že žalobce měl u žalovaného zastávat funkci jednatele, vedoucího provozní jednotky a technika, že „ovšem pracovněprávní dokumentace prokazuje, že k datu podání výpovědi žalobce u žalovaného pracoval pouze jako technik, tudíž toto vše je zmatečné a v tomto směru je zmatečná i výpověď z 22. 4. 2010, která uvádí, že výpověď daná žalobci se týká jeho pracovní pozice vedoucí provozu a jednatel, a to tedy tuto zmatečnost jenom završuje - výpověď se tedy vůbec netýká pracovní pozice technik, kterou žalobce ve skutečnosti vykonával v okamžiku podání výpovědi“.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 12. 5. 2011, č. j. -94, rozsudek soudu prvního stupně „v odst. I. v části výroku o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru“ potvrdil, „v odst. I. v části výroku o určení trvání pracovního poměru založeného pracovní smlouvou ze dne 1.3.2003“ jej změnil tak, že žalobu v této části zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Přisvědčil žalovanému, že činnost statutárního orgánu nemůže fyzická osoba vykonávat v pracovním poměru, a že tedy na základě změny pracovní smlouvy ze dne 28. 2. 2003 vykonával žalobce v pracovním poměru s účinností od 1. 3. 2003 pouze funkci vedoucího provozní jednotky. Se soudem prvního stupně souhlasil v tom, že obsah pracovně právního vztahu mezi účastníky byl naposledy změněn „dodatkem ze dne 1. 1. 2010 (resp. účinným od 1. 1. 2010)“ podepsaným za žalovaného M. S., neboť M. S. byl v té době zapsán jako jednatel žalovaného v obchodním rejstříku a žalovaný ani netvrdí (ve smyslu § 30 obch. zák.), že by žalobce jakožto třetí osoba věděl o nějakém porušení právních předpisů při volbě (jmenování) M. S. jednatelem žalovaného; nebylo významné, že na základě usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 3. 2010, č. j. -153, byl návrh na zápis změny jednatelů do obchodního rejstříku (tedy zápis M. S. jako jednatele) zamítnut. Ke dni podání výpovědi z pracovního poměru byl tak žalobce zaměstnán u žalovaného v pracovní pozici technik na základě dodatku účinného ode dne 1. 1. 2010. Protože výpověď daná žalobci se týká jeho „pracovní pozice vedoucí provozu a jednatel“, nikoliv „pracovní pozice technik“, kterou v okamžiku podání výpovědi z pracovního poměru vykonával, nebylo třeba se zabývat existencí rozhodnutí o organizační změně, jež by předcházelo podání výpovědi.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu (směřujícím jen do potvrzujícího výroku a výroku o nákladech řízení), které je převážně doslovným opisem odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 16. 12. 2010, č. j. -58, včetně argumentace právní úpravou odvolání, žalovaný znovu mimo jiné namítá (s poukazem na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 3. 2010, č. j. -153), že p. M. S., který měl formou dodatku k pracovní smlouvě žalobce „změnit pracovní pozici žalobce z vedoucí a jednatel na technik“, jednatelem žalované nikdy nebyl. Žalobci samotnému pracovní poměr u žalovaného nikdy nevznikl, neboť pracovní smlouva ze dne 1. 3. 1995 byla uzavřena na „pracovní pozici jednatel“ a je proto absolutně neplatná pro rozpor se zákonem. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, neboť odvolací soud i soud prvního stupně věc správně posoudily.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( – dále jen „ “) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení dovolání přípustné (otázku, kdo je oprávněn jednat v pracovněprávních vztazích jménem právnické osoby, posoudil odvolací soud jinak, než jak je vykládána v judikatuře soudů), přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci soudy mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů dovolatel nezpochybňuje a ani, jak vyplývá z ustanovení a , přezkumu dovolacího soudu nepodléhá), že dne 28. 2. 2003 („s účinností od 1. března 2003“) uzavřeli účastníci „dodatek k pracovní smlouvě ze dne 1. července 1994“, podle kterého byl sjednán druh práce (funkce) „vedoucí provozní jednotky, jednatel spol.“, místo výkonu práce Strojírna Tábor, „vznik pracovního poměru je 1. 5. 1984“ a den nástupu do práce 1. 5. 1984 na dobu neurčitou. Další „Dodatek k pracovní smlouvě ze dne 1. 3. 1995 s účinností od 4. ledna 2006“ uzavřený mezi účastníky „rozšířil pracovní náplň o vývojové a výzkumné práce“. Podle „Dodatku k pracovní smlouvě s účinností od 1. ledna 2010“ sjednali účastníci druh práce „technik“; žalovaný byl „zastoupen jednatelem společnosti M. S.“ a „M. S. jednatel“ je uvedeno i u podpisu na tomto dodatku. Dopisem ze dne 22. 4. 2010 (doručeným žalobci dne 3. 5. 2010) žalovaný sdělil žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru, jejíž důvod spatřoval v tom, že žalobce zastával u žalovaného „pracovní pozici vedoucí provozu a jednatel“, že ke dni 30. 4. 2010 je „toto pracovní místo zrušeno“ a že se tedy žalobce stal nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce.

Pracovní poměr se zakládá smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem ( , , účinného do 31. 12. 2006 – dále též jen „zák. práce“), ve které je zaměstnavatel povinen se zaměstnancem dohodnout druh práce, na který je zaměstnanec přijímán, místo výkonu práce (obec a organizační jednotku nebo jinak určené místo) a den nástupu do práce ( zák. práce).

Přitom není podstatné, zda k dohodě o jednotlivých náležitostech smlouvy došlo zároveň (v jediném okamžiku) nebo zda k dohodě o jednotlivých částech pracovní smlouvy došlo postupně. Pracovní smlouva je totiž uzavřena (završena) v okamžiku, kdy se její účastníci shodli na celém jejím obsahu. Jestliže poté zaměstnanec v souladu s takto vzniklou pracovní smlouvou také začne pro zaměstnavatele pracovat, vznikne pracovní poměr (§ 33 odst. 1 zák. práce).

S odvolacím soudem lze souhlasit, že podle ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 1993, sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995) činnost statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, neboť výkon funkce statutárního orgánu společnosti není druhem práce ve smyslu ustanovení § 29 odst. l písm. a) zák. práce a vznik a zánik tohoto právního vztahu není upraven pracovněprávními předpisy a řídí se obsahem společenské smlouvy. Právní předpisy ani povaha společnosti s ručením omezeným však nebrání tomu, aby jiné činnosti pro tuto obchodní společnost vykonávaly fyzické osoby na základě pracovněprávních vztahů, pokud náplní pracovního poměru (nebo jiného pracovněprávního vztahu) není výkon činnosti statutárního orgánu.

Správně též odvolací soud uzavřel, že pracovní poměr mezi účastníky vznikl nejpozději na základě „Dodatku k pracovní smlouvě s účinností od 1. března 2003“ ze dne 28. 2. 2003, neboť v něm účastníci dohodli (mimo jiné) i druh práce (funkci) „vedoucí provozní jednotky, jednatel spol.“. Tím byly mezi účastníky sjednány všechny náležitosti pracovní smlouvy a žalobce tak vykonával v pracovním poměru s účinností od 1. 3. 2003 „pouze funkci vedoucího provozní jednotky“.

Při posuzování, zda došlo ke změně sjednaného druhu práce také „Dodatkem k pracovní smlouvě s účinností od 1. ledna 2010“ („druh práce je: technik“), však odvolací soud dostatečně nepřihlédl k tomu, že tento dodatek jménem žalovaného sjednal v pozici jednatele M. S. a že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 3. 2010, č. j. -153, byl návrh na zápis změny jednatelů do obchodního rejstříku (tedy zápis M. S. jako jednatele) zamítnut.

Podle ustanovení , , ve znění do 31. 12. 2011 právní úkony právnické osoby, která je zaměstnavatelem v pracovněprávních vztazích, se řídí .

Podle ustanovení obč. zák. právní úkony právnické osoby ve všech věcech činí ti, kteří k tomu jsou oprávněni smlouvou o zřízení právnické osoby, zakládací u nebo zákonem (statutární orgány).

Statutárním orgánem společnosti s ručením omezeným je jeden nebo více jednatelů. (srov. § 133 odst. 1 obchodního zákoníku). Jméno a bydliště nebo firma a sídlo osoby, která je statutárním orgánem právnické osoby se zapisují do obchodního rejstříku, který je veřejným seznamem, do kterého se zapisují zákonem stanovené údaje o podnikatelích (srov. § 27 odst. 1 a § 35 obchodního zákoníku).

Zápisy do obchodního rejstříku spočívají na principu publicity, který působí ve formálním a materiálním smyslu. Formálním principem publicity se vyjadřuje, že obchodní rejstřík je přístupný každému a že každý má právo do něho nahlížet a pořizovat si kopie a výpisy. Princip materiální publicity (vyjádřený v ustanoveních § 27 odst. 2 a 3 obchodního zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2005 a nyní v ustanoveních § 29 odst. 1 až 3 obchodního zákoníku) znamená, že údaje zapsané v obchodním rejstříku jsou právně účinné navenek i v případě, že neodpovídají skutečnému stavu, jsou-li splněny podmínky uplatnění principu materiální publicity. Jinak řečeno, skutečnosti zapsané v obchodním rejstříku jsou účinné vůči každému ode dne, ke kterému byl zápis proveden; ode dne provedení zápisu se nikdo nemůže dovolávat toho, že mu zapsané skutečnosti nebyly známy. Zároveň platí obráceně, že dokud skutečnosti zapsané v obchodním rejstříku nejsou vymazány nebo změněny, jsou účinné vůči každému a nikdo se nemůže dovolávat vůči jednajícímu, že zápis v obchodním rejstříku již neodpovídá skutečnosti, ledaže by jednající nejednal v důvěře v zápis v obchodním rejstříku, protože mu rozpor se skutečností byl znám.

Otázkou, kdy dobrá víra ve správnost zápisu v obchodním rejstříku chrání třetí osoby, se Nejvyšší soud zabýval již v usnesení z 10. 3. 2009, sp. zn. , v němž dovodil, že obchodní společnost zavazuje právní úkon toho, kdo je v obchodním rejstříku zapsán jako statutární orgán (jeho člen), i když už statutárním orgánem (jeho členem) není. Podmínkou však je, že třetí osoba, vůči níž byl právní úkon učiněn, byla v dobré víře, že jedná se statutárním orgánem (jeho členem) oprávněným jednat jménem společnosti. Závěr odvolacího soudu, který s odkazem na ustanovení § 30 odst. 1 větu první obch. zák. (jež se týká možnosti dovolávat se porušení právních předpisů, společenské smlouvy nebo stanov při volbě nebo jmenování statutárních orgánů) dovodil, že, netvrdí-li žalovaný, že by žalobce jakožto třetí osoba věděl o nějakém porušení právních předpisů při volbě (jmenování) M. S. jednatelem společnosti, nebylo pro posouzení, zda byl oprávněn uzavřít dodatek účinný od 1. 1. 2010, významné, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 3. 2010, č. j. -153, byl návrh na zápis změny jednatelů do obchodního rejstříku (tedy zápis M. S. jako jednatele) zamítnut, tak nemůže být správný.

Odvolací soud především přehlédl, že žalobce, jako společník žalovaného (společnosti s ručením omezeným), nebyl oprávněn sám svolat další valnou hromadu, jestliže jednatel žalovaného Ing. R. B. vyhověl jeho žádosti a ve lhůtě jednoho měsíc od jejího obdržení valnou hromadu svolal. Valná hromada svolaná žalobcem (jako společníkem) na den 16. října 2009 byla tedy svolána v rozporu se zákonem, její svolání bylo neplatné a v důsledku neplatného svolání valné hromady jsou neplatná i rozhodnutí této valné hromady o odvolání Ing. R. B. z funkce jednatele a jmenování jednatele M. S. (srov. odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 3. 2010, č. j. -153). Za uvedené situace nemohl být žalobce v době sepisu „Dodatku k pracovní smlouvě s účinností od 1. ledna 2010“ v dobré víře ve správnost zápisu v obchodním rejstříku, podle kterého byl jednatelem žalovaného M. S. Vzhledem k tomu nemohou být správné ani další závěry odvolacího soudu (o platnosti změny druhu práce a výpovědi z pracovního poměru), které vycházejí z opačného názoru (že žalobce byl chráněn podle principu materiální publicity zápisu v obchodním rejstříku).

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a proto ho Nejvyšší soud České republiky podle ustanovení části věty za středníkem zrušil a věc podle ustanovení věty první vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Českých Budějovicích) k dalšímu řízení.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení ( a část první věty za středníkem a věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. listopadu 2012

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu