Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2266/2012

U S N E S E N Í

a)

JUDr. T. S.

, a

b) Doc. Ing. M. G.,

zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti žalovaným

1)

České republice - Ministerstvu vnitra ČR

, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3 a

2)

plk. J. K.

, zastoupenému JUDr. Milanem Hulíkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1,

o ochranu osobnosti

, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. prosince 2011, č.j. -187, takto:

I. Dovolání žalobců

se odmítá.

II.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění( ):

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. prosince 2011, č.j. -187, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2010, č.j. -187, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu, aby žalovaní poskytli žalobcům satisfakce za jich se týkající informace, specifikované v rozsudku soudu prvního stupně, obsažené v písemném materiálu „Informace Výboru pro obranu a bezpečnost PS PČR o prorůstání organizovaného zločinu a jeho propojení s některými politiky“.

Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně neshledal jednání druhého žalovaného protiprávním, když účelem sporného materiálu nebylo skandalizovat nebo poškodit některé osoby, ale pouze dokumentovat zájem kriminálního prostředí o ně. Nešlo také o vybočení z jeho činnosti příslušníka policie, tedy ani exces, který by zakládal jeho přímou zodpovědnost za případný neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobců. Neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobců neshledal odvolací soud ani v jednání první žalované, když v řízení nebylo prokázáno, že by předmětná zpráva byla druhým žalovaným zveřejněna. Její neveřejná část byla prokazatelně předána v režimu utajení „důvěrné“ poslancům Výboru pro obranu a bezpečnost Poslanecké sněmovny, tedy výlučně osobám prověřeným pro styk s utajovanými informacemi a vázanými povinností mlčenlivosti. Následný únik informací do médií souvisel s jednáním některých poslanců, kteří v době přestávky jednání Výboru umožnili, aby do zprávy nahlédli novináři.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dne 13. dubna 2012 včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozují z ustanovení (dále jen „“) a dovolací důvod spatřují v naplnění předpokladů především ustanovení Za zásadní právní otázku považují, zda byl správný postup soudu, který spojil ke společnému řízení původně samostatné žaloby žalobců a) a b) a žalobce a) se tím proti své vůli stal účastníkem řízení žalobce b), kterého pak musel zastupovat a v jednom řízení tak vystupoval jako účastník a právní zástupce. Domnívají se, že odvolací soud nesprávně dovodil nedostatek excesu druhého žalovaného, aniž by tento svůj závěr jakkoliv blíže vysvětlil. Poukazují na to, že soud v této souvislosti neuvedl žádný právní předpis. Jsou přesvědčeni, že ani první ani druhý žalovaný nemají právo sdělovat poslancům informace o výsledku policejních šetření, které jsou navíc nepravdivé a hanlivé, takže nešlo ani o exces, ale o naprosto bezprávné jednání, které porušuje článek 2 odstavec 2d. Žalobci proto navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K dovolání nebylo podáno vyjádření.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění účinném od 1. července 2009 (dále jen ""), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 , kterým se mění , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení , dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné podle ustanovení a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení (současně se připomíná nález Ústavního soudu ČR ze dne 28. února 2012, sp. zn. , kterým bylo toto ustanovení zrušeno, avšak s účinností ke dni 31. prosince 2012).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [ ] může být založena jen v případě, kdy dovolatelé v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. , jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, a dále publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042] nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2012, sp. zn. , přístupné na www.nsoud.cz.]. Podané dovolání podle názoru dovolacího soudu ve své podstatě i přes svoji obsáhlost takovou právní otázku, která by zejména v souvislosti s aplikací ustanovení násl. obč. zák. činila napadené rozhodnutí po právní stránce zásadně právně významným, fakticky neobsahuje, přičemž dovolací soud má za to, že odvolací soud se sám v této souvislosti nedostal do případných interpretačních obtíží. Otázku pasivní legitimace první žalované a výkladu ustanovení násl. obč. zák. ve vztahu k druhému žalovanému, odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. například stanovisko občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ze dne 18. října 1970 zn. , které bylo uveřejněno pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1971, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. září 2006, sp. zn. , usnesení ze dne 19. dubna 2006,sp.zn. , usnesení ze dne 31. května 2005, sp. zn. nebo usnesení ze dne 23. února 2012, sp.zn. ). Není tak naplněn předpoklad dovolacího důvodu podle ustanovení Nelze též pominout skutečnost, že odvolací soud (oproti opačnému tvrzení dovolatelů) důvody, pro které neshledal v jednání druhého žalovaného exces, který by zakládal jeho přímou odpovědnost za případný neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobců, ve svém rozhodnutí podrobně uvedl a rozebral.

Pokud žalobci fakticky uplatňují dovolací důvod podle (jehož naplnění shledávají v již zmíněném spojení věcí ke společnému řízení), pak je třeba odkázat na skutečnost, že okolnosti uplatněné v rámci tohoto dovolacího důvodu, tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však dovolací soud při posouzení přípustnosti dovolání podle nemůže brát v úvahu. Podle ustanovení věta za středníkem se totiž k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a citovaného zákona nepřihlíží.

Protože v této věci tak není dána přípustnost dovolání, Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací s přihlédnutím k dovolání jako nepřípustné odmítl [ ve spojení téhož zákona]. Rozhodoval, aniž nařídil jednání ( věta první o.s.ř).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením věta prvá ve spojení s , , neboť žalobci s ohledem na výsledek řízení nemají na náhradu svých nákladů právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení nenípřípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. října 2012

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu