Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 214/2012

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně MUDr. J. M., bytem v K., zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za účasti Ing. V. M., bytem v K., jako vedlejšího účastníka na straně žalobkyně, o zaplacení částky 196.549,38 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2010, č. j. -75, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 26. 2. 2010, č. j. -53, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby bylo žalované uloženo zaplatit jí částku 196.549,38 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobkyně částku vymezila jako náhradu škody ve smyslu , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Škoda ve smyslu tohoto zákona měla žalobkyni vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu, spočívajícího ve vyhotovení notářského zápisu JUDr. Miroslavem Machálkem dne 7. 4. 1999, sp. zn. NZ 152/1999, o neurčitém úkonu, který byl absolutně neplatný. Nesprávným soudním rozhodnutím pak mělo být usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 4. 7. 2002, č. j. -3, jímž byla na základě uvedeného zápisu nařízena exekuce. Soudním exekutorem byly následně zablokovány účty žalobkyně, přičemž pro oprávněného, tj. Rodinnou záložnu, spořitelní a úvěrní družstvo, byla získána částka 196.549,38 Kč. Exekuce byla dne 6. 8. 2005 zastavena. Soudní exekutor uvedenou částku nevrátil, protože ji vyplatil oprávněnému, který byl od 17. 5. 2002 v konkursu. Z toho důvodu žalobkyně o vrácení peněz nepožádala oprávněného a obrátila se na soud se žalobou na náhradu škody ve smyslu výše uvedeného zákona.

Obvodní soud se přiklonil k právnímu názoru o existenci nezákonného rozhodnutí (nikoliv však nesprávného úředního postupu), současně však zdůraznil, že žalobkyně se měla domáhat vrácení výše uvedené částky coby vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím v občanském soudním řízení může být vůči státu úspěšně uplatněn až tehdy, když žalobce nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení vůči tomu, kdo toto obohacení získal. Uplatněný nárok tak obvodní soud zamítl jako předčasný, neboť tímtéž nárokem disponuje žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení.

K odvolání žalobkyně přezkoumal napadený rozsudek Městský soud v Praze, jenž jej rozsudkem ze dne 8. 12. 2010, č. j. -75, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud závěr soudu prvního stupně, že v době probíhajícího konkursního řízení na majetek dlužníka žalobkyni jako věřiteli nevznikla škoda, spočívající v neuspokojení pohledávky, označil za věcně správný a souladný s ustálenou judikaturou, a proto jeho rozhodnutí potvrdil. Odkázal přitom mimo jiné na stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 18. 11. 1970, sp. zn. , publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka podrobně osvětluje, v čem spatřuje protiprávní jednání žalované. Za zásadně právně významnou pokládá otázku kvality pohledávky, o které dovolací soud dosud při řešení náhrady škody v obdobných případech neuvažoval. Při posuzování vzniku škody dle žalobkyně není možné vycházet pouze z porovnání nominální výše práva poškozeného na náhradu škody a práva na vydání bezdůvodného obohacení. Kvalitu pohledávky ovlivňuje kromě její výše také kvalita její likvidity, která je u obou pohledávek zjevně nesrovnatelná. Pohledávka žalobkyně v nominální výši 196.549,38 Kč byla pohledávkou nejvyšší představitelné kvality z důvodu likvidity do výše 100% její nominální hodnoty. Na druhé straně případná pohledávka vůči zdánlivému oprávněnému je pohledávkou mimořádně nízké kvality a je zcela nelikvidní. S ohledem na nesouměřitelnost likvidity srovnávaných pohledávek je třeba dospět k závěru, že došlo k zásahu do majetkové sféry žalobkyně a ke škodě ve výši 196.549,38 Kč, neboť jiný závěr by byl v rozporu s dobrými mravy, nerespektoval by rovnost účastníků a byl by výrazem právního formalismu, přičemž postup soudů klade žalobkyně na roveň vyvlastnění bez náhrady. Dále žalobkyně poukazuje na skutečnost, že judikatura citovaná soudy obou stupňů se opírá o rozhodnutí pocházející z doby platnosti jiného zákona a z doby fungování jiného politického, společenského a právního systému, a je tedy nepoužitelná. Na závěr dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ani vedlejší účastník se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. , , ve znění pozdějších předpisů, dále jen „“) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (ust. ) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (ust. ). Žalobkyně dovozuje přípustnost dovolání z ust. a dovolací důvod, který by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, byl uplatněn podle ust.

Přípustnost dovolání podle ust. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. , b) (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Podle ust. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ust. a se nepřihlíží.

Právní otázku lze pokládat za nevyřešenou a splňující atribut zásadního právního významu, tj. mající judikatorní přesah, za předpokladu, že nejde o obvyklou aplikaci, resp. interpretaci určitého zákonného ustanovení a obtížnost věci nespočívá v jejím skutkovém základu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. , uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 103, ročník 2001). Předpokládá se, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 7/2004, a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 23/2003). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal celkovou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením

Žalobkyně v podaném dovolání otázku, jež má podle jejího názoru zásadní právní význam, vymezuje, avšak Nejvyšší soud neshledal potřebný zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Dovolání proto přípustné není.

Dovolací soud se ztotožňuje s právními závěry soudu odvolacího. Ten shledal existenci nezákonného rozhodnutí, v tomto bodě jsou tedy argumenty žalobkyně nadbytečné.

Při posuzování existence škody je nutné vycházet z ust. § 442 odst. 1 obč. zák., podle nějž se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).

Škodou zákon míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především peněz. Z hlediska náhrady škody se rozlišuje skutečná škoda a ušlý zisk. Za skutečnou škodu je nutno považovat takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je nutno vynaložit k uvedení do předešlého stavu (stanovisko sp. zn. ). Tvrzení žalobkyně, že při posuzování škody je nutné vycházet z nesouměřitelnosti obou pohledávek, vzhledem k jejich rozdílné likviditě, tak nemá oporu v hmotném právu ani v judikatuře.

Poukaz dovolatelky na problematiku dobrých mravů není namístě, jelikož závěr odvolacího soudu o předčasnosti žaloby je plně v souladu s judikaturou dovolacího soudu, který nemá důvod se od ní v posuzovaném případě odchýlit. Přiléhavé není ani přirovnání situace žalobkyně k vyvlastnění bez náhrady, neboť zamítnutí žaloby pro tentokrát neznamená, že se žalobkyně v budoucnu nemůže po žalované náhrady škody domoci.

Tvrzení žalobkyně ohledně nepoužitelnosti soudy citované starší judikatury pak rovněž není opodstatněné, neboť tato je zcela v souladu s judikaturou nejnovější, a poukaz na dobu jejího vzniku tak postrádá smysl. Odvolacím soudem řešenou právní otázkou se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval. Vždy dovodil, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle ust. , resp. může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, jestliže poškozený nedosáhl uspokojení své pohledávky například z titulu bezdůvodného obohacení vůči tomu, kdo tento prospěch získal a je povinen mu jej vydat (srov. např. rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu SR ze dne 16. 4. 1985, sp. zn. ; obecně, tedy nikoliv pouze ve vztahu k bezdůvodnému obohacení, viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. , publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3031, ročník 2005, usnesení téhož soudu ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. , ze dne 16. 8. 2006, sp. zn. , ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. , či ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. ). Tento právní názor v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu tedy přetrvává, přičemž o vzniku škody v případě probíhajícího konkursu na majetek dlužníka je možno hovořit až tehdy, bude-li zřejmé, že v rámci konkursu či po jeho skončení nebude možné, aby byl nárok dovolatelky dlužníkem uspokojen; za stávající situace nelze vyloučit, že dojde ke zjištění dalšího majetku úpadce, z něhož posléze bude uspokojena i pohledávka žalobkyně (srov. obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. ), žalobní nárok tak byl uplatněn předčasně a soudy nižších instancí věc posoudily správně.

Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní význam a dovolání přípustnost ve smyslu ust. , Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. , věty první, a jako nepřípustné odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. , věty první, , , části věty před středníkem, a , neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované ani vedlejšímu účastníkovi žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. listopadu 2012

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.předseda senátu