Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 803/2012

U S N E S E N Í

B. V.

Pozemkovému fondu České republiky

, IČ: 457 97 072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a,

o zaplacení 722.779,20 Kč

, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2012, č.j. -69, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 5. září 2011, č.j. -52, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 722.779,20 Kč (výrok I); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že na základě rozhodnutí Okresního úřadu – pozemkového úřadu v Klatovech ze dne 30. 10. 1992, č.j. 2226/92, byly žalobcově matce M. V. vydány pozemky parc. č. 58/1 a 36/2 v kat. území J. V letech 1993 a 1994 M. V. uplatnila u žalovaného nároky na náhradu ze znehodnocení pozemků a na náhradu živého a mrtvého inventáře ( , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“), které žalovaný v roce 1994 uspokojil pouze částečně. Dle oznámení žalovaného z 27. 6. 1995, adresovaného notářce pověřené projednáním dědictví po zůstavitelce M. V., činil zůstatek pohledávky k uvedenému dni 722.779,20 Kč. Dle rozhodnutí o dědictví, vydaného Okresním soudem v Klatovech dne 8. 9. 1995 pod sp. zn. , nabyl dědictví po zůstavitelce M. V. právě žalobce. Vlastnictví k pozemkům však pozbyl v důsledku rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 31. října 2001, č.j. -209, jímž mu bylo uloženo vydat pozemky jiné oprávněné osobě podle zákona o půdě.

Při právním posouzení věci dospěl odvolací soud ke shodnému závěru jako soud prvního stupně, a to sice že žalobcem uplatněné právo na náhradu ze znehodnocení pozemků a na náhradu živého a mrtvého inventáře je promlčeno. Řídil se přitom názorem, že jde o právo majetkové, které se promlčuje uplynutím obecné tříleté promlčecí doby, počínající okamžikem, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (§ 101 obč. zák.). Nároky u povinné osoby uplatnila již žalobcova předchůdkyně v letech 1993 a 1994, přičemž neuspokojenou část pohledávky nabyl žalobce v roce 1995; již z toho je podle odvolacího soudu zřejmé, že ke dni zahájení řízení (2. 7. 2010) bylo právo promlčeno. K oznámení žalovaného o výši neuspokojené pohledávky, datované 27. 6. 1995, odvolací soud uzavřel, že zmíněná nemá náležitosti uznání dluhu co do důvodu i výše ( obč. zák.), nehledě na to, že i při jiném závěru by tak jako tak uplynula i desetiletá promlčecí doba počínající dnem, kdy k tomuto „uznání“ došlo. K řečenému odvolací soud dodal, že na posuzovanou věc nelze vztáhnout ani závěry, které Nejvyšší soud vyslovil např. v rozsudku ze dne 22. října 2002, sp. zn. , a to nejenom vzhledem k dlouhodobé nečinnosti žalobce při uplatňování práva, ale též s ohledem na jeho vědomost o spornosti práva, na níž mohl usuzovat i ze soudních rozhodnutí vydaných v roce 2001 a 2002 (z rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 31. října 2001, č.j. -209, potvrzeného rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 14. června 2002, č.j. -229, v jejichž důsledku ztratil postavení oprávněné osoby). Za daných okolností proto nelze pokládat žalovaným uplatněnou námitku promlčení ani za výkon práva odporující dobrým mravům ( obč. zák.).

Proti rozsudku odvolacího soudu, oběma jeho výrokům, podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení ), co do důvodů má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Polemizuje se závěrem odvolacího soudu, že jeho právo je promlčeno. Namítá, že jeho postavení vůči žalované zůstalo nezměněno i po vydání shora označených rozsudků, v jejichž důsledku v roce 2002 pozbyl vlastnictví k pozemkům ve prospěch jiné oprávněné osoby. Tvrdí, že po celou dobu usiloval o uspokojení nároku a ten dříve nezpochybňoval ani žalovaný. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil (a tedy věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení).

Žalovaný pokládá rozsudek odvolacího za správný a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, event. zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Objektivně přípustné není dovolání proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, jímž tento soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Takové rozhodnutí má povahu usnesení a nejde o rozhodnutí ve věci samé ani o žádné z usnesení, jež jsou vyjmenovány v ustanoveních , a (k otázce přípustnosti dovolání proti nákladovému výroku srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Proti výroku I jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (aniž by šlo o případ přípustnosti dovolání podle , neboť soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, jenž by byl odvolacím soudem dříve zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se přitom nepřihlíží ( ).

Rozsudek odvolacího soudu je založen na dovolatelem zpochybňovaném závěru, že došlo k promlčení práva uplynutím tří let ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, tj. uplynutím lhůty k plnění, stanovené § 20 odst. 2 zákona o půdě (jde-li o právo na náhradu živého a mrtvého inventáře). Takový závěr je konformní s ustálenou judikaturou (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2002, sp. zn. , nebo rozhodnutí ze dne 24. července 2006, sp. zn. ). Z ustanovení zákona o půdě totiž jednoznačně vyplývá, že pokud tento zvláštní předpis nestanoví jinak, platí pro práva jím založená jako předpis obecný, tedy včetně jeho ustanovení o promlčení. Podle obč. zák. není-li v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Podle obč. zák. u práv, která musí být uplatněna nejprve u fyzické nebo právnické osoby, počíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy bylo právo takto uplatněno. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu se přitom podává, že k uplatnění práva u žalované došlo již před rokem 1995, z čehož nepochybně vyplývá, že v době zahájení řízení před soudem (2. 7. 2010) bylo uplatněné právo bezpochyby promlčeno.

Odvolací soud rovněž přesvědčivě vysvětlil, proč se za daných skutkových okolností neprosadí závěry, jež Nejvyšší soud vyslovil např. v rozsudku ze dne 22. října 2002, sp. zn. . V něm – s ohledem na zvláštní povahu restitučních nároků – připustil, že počátek běhu promlčecí doby může být výjimečně spojen až s okamžikem, kdy oprávněná osoba zjistí, že povinná osoba nehodlá její nárok plnit; v takovém případě je třeba zkoumat i to, zda námitka promlčení není výkonem práva odporujícím dobrým mravům (§ 3 odst. 1 obč. zák.). O takový případ v posuzované věci očividně nejde, a to nejenom s ohledem na soudem zjištěnou mnohaletou nečinnost žalobce, ale též vzhledem ke spornosti uplatňovaného nároku, jež byla (či přinejmenším mohla být) žalobci zřejmá i ze soudních rozhodnutí vydaných již v letech 2001 a 2002, v jejichž důsledku ztratil postavení oprávněné osoby. Pro úplnost sluší se uvést, že dle konstantní judikatury dovolacího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 26. srpna 1999, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2000, sp. zn. ) zákon o půdě s náhradou za znehodnocení pozemků ani nepočítá.

Zpochybňuje-li pak žalobce i závěry odvolacího soudu popisující jeho pasivitu při uplatňování práv a zřejmé okolnosti, z nichž mohl usuzovat na spornost nároku, jde o polemiku dovolatele se skutkovými zjištěními soudu v konkrétní věci, jež rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným taktéž nečiní, nehledě na to, že dovolací důvod dle , určený k nápravě vad skutkových zjištění, v případě dovolání přípustného jen za podmínky uvedené v dovolateli k dispozici ani není.

Z výše uvedeného vyplývá, že žalobcovo dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž tento mimořádný opravný prostředek přípustný není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), nepřípustné dovolání odmítl ( věty první, ).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , části věty před středníkem a za situace, kdy žalované, která by jinak měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.V Brně dne 6. listopadu 2012Mgr. Petr Krauspředseda senátu