Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 2162/2011

U S N E S E N Í

P. F. Gastronomiegeräte AG

J. M.

, pro 5,604.317,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 2. 2011, č. j. -202, takto:

I. Dovolání se zamítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně usnesením ze dne 6. 11. 2009, č. j. -142, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce z 16. 6. 2008, doplněný 23. 2. 2009, 6. 3. 2009, 24. 8. 2009 a 3. 11. 2009 (výrok I.), odložil provedení exekučního příkazu Mgr. P. K. č. j. 037 Ex 1992/06-4 z 23. 6. 2006 prodejem nemovitostí do pravomocného rozhodnutí o žalobě na vyloučení nemovitostí z exekuce (výrok II.) a ve zbývající části návrh povinného z 16. 6. 2008 na odložení provedení exekuce zamítl (výrok III.). Uzavřel, že pohledávka vznikla ze smlouvy o dílo z 31. 10. 1997 sjednané podle § 536 a násl. obch. zák., splatnost závazku nastala 14. 2. 1996 a právní moc vykonávaného rozsudku nastala 7. 12. 2005, tedy promlčecí doba podle § 408 odst. 2 obch. zák. v době podání návrhu na nařízení exekuce dne 8. 3. 2006 dosud neuplynula. Dále uzavřel, že byla-li před vydáním exekučního titulu pohledávka postoupena smlouvou z 31. 3. 2003 na Z. M., měla být tato skutečnost uplatněna v nalézacím řízení, neboť exekuční soud k tomu již přihlédnout nemůže. Tvrzené neoznámení postoupení pohledávky by mohlo mít význam až v situaci, kdy dlužník plnil (vůči původnímu věřiteli). Dále soud uvedl, že ujednání v postupní smlouvě z 23. 1. 2006 nezbavuje postupníka práva pohledávku vymáhat, pouze legitimuje k podání návrhu na nařízení exekuce též i postupitele. Pokud jde o neurčitost označení oprávněného v návrhu na nařízení exekuce a v postupní smlouvě, soud odkázal na své usnesení z 29. 9. 2009, č. j. -120, jímž opravil záhlaví usnesení o nařízení exekuce tak, že označení oprávněného uvedl do souladu s návrhem a postupní smlouvou, a z něhož je podle soudu zřejmé, že jde o označení právnické osoby. Ač bylo v návrhu na nařízení exekuce i ve smlouvě o postoupení pohledávky z 23. 1. 2006 u oprávněného nadbytečně uvedeno “občan České republiky“ a namísto „sídla“ jeho „bydliště“, nemůže to samo o sobě způsobit neplatnost předmětné smlouvy ani nemůže být důvodem k zastavení exekuce pro nedostatek aktivní legitimace oprávněného. Takový závěr zaujal již i Krajský soud v Brně v usnesení z 11. 9. 2008, sp. zn. , vydaném v exekučním řízení vedeném Městským soudem v Brně pod sp. zn. , kde byl oprávněný označen stejně na podkladě téhož exekučního titulu a smlouvy o postoupení pohledávky z 23. 1. 2006. Soud prvního stupně důvod pro zastavení exekuce neshledal.

Krajský soud v Brně napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že exekuci podle zastavil (výrok I.), věc vrátil soudu prvního stupně k rozhodnutí o nákladech exekuce mezi účastníky a nákladech soudního exekutora (výrok II.) a ve výroku III. usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok III.). Odvolací soud uvedl, že není vázán posouzením označení oprávněného v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. (a pod sp. zn. Krajského soudu v Brně ), v němž je povinnou osobou Z. M. a oprávněným osoba právnická. Uzavřel, že vada v označení oprávněného byla u jednání soudu 1. 2. 2011 odstraněna a že úmyslem oprávněného bylo podat návrh jako právnická osoba. Ta však neprokázala svou aktivní legitimaci, neboť smlouva o postoupení pohledávky z 23. 1. 2006 je podle obč. zák. neplatná pro neurčitost a nesrozumitelnost. Nelze z ní totiž dovodit, zda postupníkem je osoba fyzická či právnická, neboť v označení jsou uvedeny současně znaky osoby právnické i fyzické. Označení právnické osoby (postupníka) navíc není zcela v souladu se zápisem v obchodním rejstříku Kantonu Zürich, je bez identifikačního čísla (na rozdíl od postupitele), není zřejmé, kdo je oprávněn za právnickou osobu jednat a podepisovat, podpis P. F. je bez bližšího označení funkce či postavení, v němž smlouvu podepisuje. Označení postupníka tedy není nezpochybnitelné a smlouva je v celém rozsahu neplatná. Protože námitka neurčitosti označení postupníka (oprávněného) resp. nedostatku aktivní legitimace byla uplatněna až v návrhu na zastavení exekuce poté, co rozhodnutí o nařízení exekuce již bylo v právní moci, je dán důvod pro postup podle Soud se zbývajícími námitkami již nezabýval, neboť nemohly mít na rozhodnutí vliv.

Oprávněný v dovolání, jímž napadá výrok I. rozhodnutí odvolacího soudu, namítá, že řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování ( , b/ a odst. 3 ). Prosazuje, že žádný P. F. jako fyzická osoba nikdy návrh na nařízení exekuce proti J. M. nepodal a že návrh podala akciová společnost, jejíž aktivní legitimace vyplývá ze smlouvy o postoupení pohledávky. Protože soud na základě návrhu oprávněného (včetně postupní smlouvy) exekuci nařídil, rozhodl též o tom, že oprávněnému svědčí exekuční titul. Důvodnost nařízení exekuce přezkoumával i Krajský soud v usnesení z 22. 3. 2007, č. j. (proti němuž bylo dovolání odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu z 16. 12. 2009, sp. zn. ). Pravomocné nařízení exekuce tvoří překážku věci rozsouzené pro to, aby soudy opětovně o této otázce rozhodovaly. Sám dovolací soud přitom v uvedeném rozhodnutí poukazuje na opožděnost argumentace o neurčitosti exekučního titulu, tedy měl již věc v tomto směru za rozsouzenou. Odvolací soud nebyl po právní moci usnesení o jejím nařízení oprávněn zastavit exekuci pro formální náležitosti titulu, navíc tak učinil čtyři roky po nabytí právní moci, čímž narušil princip právní jistoty i důvěru v pravomocná rozhodnutí orgánů státní moci, a jeho rozhodnutí je protizákonné a protiústavní. Smlouva o postoupení i návrh na nařízení exekuce jsou určité a je z nich nepochybné, že oprávněným je právnická osoba. S argumentací dovolatele se přitom ztotožnil i Krajský soud v Brně v usnesení potvrzujícím nařízení exekuce proti Z. M. z 11. 9. 2008, č. j. -59, kdy podkladem pro nařízení exekuce byl tentýž exekuční titul i smlouva o postoupení pohledávky. Odvolací soud v projednávané věci z provedených důkazů vyvodil skutkový stav, jenž je s důkazy v hrubém rozporu, a následně věc nesprávně právně posoudil. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu v napadeném výroku zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz Část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12. ).

Dovolání je přípustné podle , není však důvodné.

Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud vázán důvody (včetně jejich obsahového vymezení), které byly dovoláním uplatněny; je-li dovolání přípustné – jako v projednávaném případě – přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v , odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). Takové vady však dovolací soud neshledal.

Dovolatel k obraně svých závěrů o platnosti smlouvy o postoupení pohledávky poukazuje na skutečnost, že se stejnou argumentací se ztotožnil i Krajský soud v Brně v usnesení z 11. 9. 2008, č. j. -59, v jiném řízení, v němž byl podkladem pro nařízení exekuce tentýž exekuční titul i smlouva o postoupení pohledávky. Nejvyšší soud proto připomíná, že soudní praxe (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. Ledna 2010, sp. zn. , usnesení ze dne 15. srpna 2012, sp. zn. , rozsudek ze dne 13. července 2010, sp. zn. ) i právní teorie zastává názor, že pro soudy, správní úřady a jiné orgány veřejné správy je výrok pravomocného rozsudku v jiných než statusových věcech (a v dalších věcech zavazujících každého) závazný jen potud, pokud posuzují (jako předběžnou otázku)

mezi účastníky, popřípadě mezi osobami, na něž byla subjektivní závaznost rozsudku rozšířena

, právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím. Ten, kdo nebyl účastníkem řízení a vůči komu ani podle zákona není rozhodnutí závazné, může uplatňovat svá práva k věci nebo právu, o nichž bylo rozhodnuto, v jiném řízení, a ani soud, správní úřad nebo jiný orgán veřejné správy při posuzování věci nemůže vůči němu vycházet ze závěru, že a jak o ní bylo v jiném řízení již pravomocně rozhodnuto (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. I. až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1096). Odvolací soud tedy správně uzavřel, že není vázán posouzením označení oprávněného v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. (a pod sp. zn. Krajského soudu v Brně ).

Dovolatel dále vytýká, že nařídil-li již soud exekuci na základě návrhu oprávněného (doloženého exekučním titulem a postupní smlouvou), rozhodl též o tom, že oprávněnému svědčí exekuční titul. Důvodnost nařízení exekuce přezkoumal Krajský soud usnesením z 22. 3. 2007, č. j. (a dovolání proti němu odmítl Nejvyšší soud usnesením z 16. prosince 2009, sp. zn. ). Je přesvědčen, že pravomocné nařízení exekuce tvoří překážku věci rozsouzené a odvolací soud již nebyl oprávněn zastavit exekuci pro formální náležitosti titulu.

Názoru dovolatele však přisvědčit nelze. Nejvyšší soud již ve své judikatorní činnosti opakovaně vysvětlil, že ustanovení a 4 (stejně jako ) upravuje pouze formální stránku průkazu přechodu (převodu) práva z exekučního titulu, tj. stanoví, čím lze tvrzenou skutečnost doložit. Soud však není zbaven povinnosti zabývat se tím, zda oprávněnému skutečně věcná legitimace svědčí, neboť jde o jeden z předpokladů nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce). Dojde-li při nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) k pochybení, je to důvodem pro jeho (její) zastavení podle i v případech, kdy se po jeho (jejím) nařízení ukáže, že průkaz okolností podle , resp. podle , učiněný listinami podle , resp. podle , je obsahově nesprávný (k tomu srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2009, sp. zn. , usnesení ze dne 15. srpna 2012, sp. zn. ).

Oprávněný rovněž namítá, že sám dovolací soud ve svém usnesení ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. , poukázal na opožděnost argumentace o neurčitosti exekučního titulu, z čehož oprávněný dovodil, že i Nejvyšší soud měl již věc v tomto směru za rozsouzenou. Uvedený závěr však není správný, navíc jej ani z označeného usnesení Nejvyššího soudu dovodit nelze, neboť Nejvyšší soud ve zmíněném rozhodnutí otázku aktivní věcné legitimace oprávněného či jeho nesprávného označení neřešil (vyjadřoval se jen k včasnosti uplatněných dovolacích námitek).

Dovolatel dále prosazuje, že aktivní legitimace k vymáhání pohledávky v projednávané věci náleží právnické osobě a že smlouva o postoupení pohledávky z 23. 1. 2006 je z hlediska označení účastníků určitá a platná. Legitimaci prokazuje exekučním titulem, jímž je v projednávané věci rozsudek pro zmeškání Městského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2005, č. j. -185, kterým byl povinný zavázán zaplatit společnosti UNI market gastro a. s. pohledávku 1.726.511,20 Kč se 17% úrokem z prodlení od 26. 11. 1999 do zaplacení a ohledně vymáhané pohledávky 3.877.806,70 Kč s 22% úrokem z prodlení od 11. 10. 1997 do zaplacení, náklady nalézacího řízení 138.718,- Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Převod práva z exekučního titulu oprávněný dokládá smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 23. 1. 2006. Touto smlouvou postoupil postupitel „UNI market gastro a. s., IČ 49977113, se sídlem Žabovřeská 12, č.p. 72, Brno 603 00, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Brně, oddíl B, vložka 1264, zastoupená Ing. Z. L., předsedou představenstva“, pohledávku ze shora uvedeného exekučního titulu postupníkovi, jehož označil jako „P. F. Gastronomiegeraete – AG, bytem Švýcarsko, 8306 Brüttisellen, Wolfhaldenweg 10, občan České republiky“. Za postupitele podepsal smlouvu Ing. Z. L., k jehož podpisu je připojeno též razítko společnosti UNI market gastro, a. s.; za postupníka smlouvu podepsal P. F., aniž by jakkoli označil, zda jedná za právnickou osobu či za sebe jako fyzickou osobu.

V průběhu řízení vyšlo najevo (v důsledku námitky povinného ohledně nedostatku aktivní legitimace oprávněného), že vedle fyzické osoby „P. F.“, bytem v Brüttisellenu, Wolfhaldenweg 10, Švýcarsko, existuje subjekt „P. F. Gastronomiegeräte AG“ jakožto právnická osoba (akciová společnost) švýcarského práva, zapsaná v obchodním rejstříku kantonu Zürych pod číslem firmy CH-020.3.004.962-7, se sídlem Wolfhaldenweg 10, 8306 Brüttisellen, za niž může podle zápisu v obchodním rejstříku samostatně jednat prezident správní rady (P. F.).

Uzavřel-li odvolací soud, že ze smlouvy o postoupení pohledávky z 23. 1. 2006 nelze dovodit, zda postupníkem je osoba fyzická či právnická, a proto je smlouva v celém rozsahu neplatná (§ 37 odst. 1 obč. zák.) pro neurčitost a nesrozumitelnost, jeho závěr logicky vyplývá z přezkumu obsahu předmětné smlouvy. Je totiž zcela zjevné, že smlouva o postoupení pohledávky v označení postupníka (na rozdíl od označení postupitele, jež je nezaměnitelné) směšuje znaky identifikující jak existující fyzickou, tak i právnickou osobu. Činí tak přitom za situace, kdy fyzická osoba současně může jednat i jménem právnické osoby (jež v názvu nese jméno a příjmení oné fyzické osoby), a kdy má bydliště na stejné adrese, na níž se nachází i sídlo právnické osoby. Za těchto okolností je zásadně třeba, aby označení bylo natolik přesné, že nevzbudí pochybnost o tom, zda účastníkem úkonu je fyzická osoba či právnická osoba (k tomu srov. též odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. Února 1999, sp. zn. ). Jestliže takovou pochybnost vzbuzuje (a s ohledem na označení „P. F.…, bytem…, občan České republiky“ skutečně nelze přisvědčit dovolateli v tom, že postupníkem je právnická osoba), není identifikace dostatečně určitá.

Dovolací soud má závěr odvolacího soudu za správný, skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, neshledává ani v rozporu s provedeným dokazováním.

Protože dovolání oprávněného není důvodné, Nejvyšší soud postupoval podle a dovolání zamítl.

Povinnému podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Tomu odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ( , a ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. října 2012

JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.

předsedkyně senátu