Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 2111/2012

U S N E S E N Í

J. Ž.

1)

CORSAIR (Luxembourg) N° 11 S.A.

, se sídlem Boulevard Konrad Adenauer 2, L-1115 LUXEMBOURG, Lucemburské velkovévodství, registrační číslo B 90447, zastoupenému Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 55, a

2) Finančnímu úřadu v Litoměřicích

, se sídlem v Litoměřicích, Masarykova 2000, o vyloučení nemovitostí z exekuce, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. dubna 2011, č. j. - 166, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně

je

povinna

zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.050,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Soni Bernardové, advokátky se sídlem v Brně, Koliště 55.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným

nemá

žádný z účastníků

právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 18. 4. 2011, č. j. - 166, poté, co jeho dřívější rozsudek ze dne 6. 6. 2008, č. j. - 107, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2010, č. j. - 153, potvrdil rozsudek ze dne 7. 1. 2008, č. j. - 81, kterým Okresní soud v Litoměřicích zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, „aby z exekuce na majetek povinné V. Ž. (nařízené usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 15. 8. 2005 pod č. j. - 52, a exekučním příkazem Finančního úřadu v Litoměřicích ze dne 31. 8. 2005, č. j. 84921/05/196940/6321), byly vyloučeny polovina budovy čp. 1815 na parcele č. 1559 a polovina pozemků parc. číslo 1559/3 a parc. č. 4114/23 v katastrálním území Roudnice nad Labem (dále také jen „předmětné nemovitosti“)“, a jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, a současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že na majetek povinné V. Ž. (matky žalobkyně) byla usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 15. 8. 2005, č. j. - 52, nařízena exekuce, jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor JUDr. Robert Pazák, který vydal ve věci exekuční příkaz dne 13. 12. 2005, č. j. 59 EX 899/05 - 5, postihující jednu ideální polovinu předmětných nemovitostí, a dále byla nařízena exekuce na tentýž majetek exekučním příkazem druhého žalovaného ze dne 31. 8. 2005, přičemž v té době byly nemovitosti zapsány v katastru nemovitostí jako podílové spoluvlastnictví žalobkyně a její matky, každé ohledně jedné ideální poloviny. Dále bylo zjištěno, že darovací smlouvou, sepsanou formou notářského zápisu, ze dne 9. 8. 1993, sp. zn. N 342/93, Nz 339/93, darovala V. Ž. ideální polovinu nemovitostí tehdy nezletilé žalobkyni, kterou v řízení před soudem zastupovala jako opatrovnice její babička J. Z., přičemž tento právní úkon byl schválen pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 16. 9. 1993, č. j. - 66, avšak v důsledku opomenutí nebyla darovací smlouva předložena k zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí, že v dědickém řízení po zesnulém otci nabyla žalobkyně ideální polovinu předmětných nemovitostí (usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 6. 5. 1999, sp. zn. ) a že usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 23. května 2007, č. j. - 14, (pravomocným dne 11. 7. 2007), byl schválen smír uzavřený mezi žalobkyní a její matkou V. Ž. (povinnou), kterým bylo určeno, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí označených nemovitostí (jako celku), a takto byla zapsána do katastru nemovitostí.

Odvolací soud vázán právním názorem vyjádřeným ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žalobkyně nenabyla spoluvlastnické právo k jedné ideální polovině předmětných nemovitostí na základě darovací smlouvy ze dne 9. 8. 1993, protože nedošlo ke vkladu tohoto práva do katastru nemovitostí ( obč. zák. a , o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem), vydržením ( obč. zák.), jak tvrdila, neboť před uplynutím desetileté vydržecí doby ztratila dobrou víru, a ani je nenabyla na základě soudem schváleného smíru, neboť výrok tohoto rozhodnutí je podle závazný pouze pro účastníky řízení; z toho vyplývá, že žalovaní mohou uplatňovat svá práva bez zřetele k tomu, jak o nich bylo rozhodnuto v jiném řízení, a že soud nemůže vůči žalovaným vycházet ze závěru, že již o nich bylo pravomocně rozhodnuto. Dále odvolací soud dovodil, že právní úkon matky žalobkyně, který učinila po nařízení exekuce a po vydání exekučních příkazů, je absolutně neplatným právním úkonem, který odporuje zákonu ( obč. zák.), na čemž nic nemění skutečnost, že soudem byl schválen smír ( ). Uzavřel, že spoluvlastnické právo k druhé ideální polovině předmětných nemovitostí, které by nepřipouštělo nařízení exekuce podle , žalobkyni nesvědčí.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z , a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci [ ], přičemž za zásadní po právní stránce považuje tyto otázky: 1) „zda je přípustné, aby soud v řízení o vyloučení věci z exekuce nebyl vázán podle předchozím pravomocným rozhodnutím soudu o určení vlastnictví mezi povinným a třetí osobou a zda je přípustné z hlediska (a též z hlediska věta druhá ) posoudit protichůdně otázku pravomocně určeného vlastnického práva mezi týmiž osobami“, a 2) „zda v daném případě bylo povinností soudu zajistit ochranu vlastnického práva žalobkyně za použití obč. zák.“. Dovolatelka má za to, že názor dovolacího soudu vyjádřený ve zrušujícím rozsudku není zcela správný a že jej nelze aplikovat na zjištěný skutkový stav. Namítá, že rozsah závaznosti soudem schváleného smíru spočívá výlučně v „určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem mezi žalobkyní a její matkou“, takže žalovaní neuplatňují „svá práva“ k témuž předmětu, nýbrž popírají pravomocně určené „vlastnické právo mezi týmiž osobami v jiném řízení“, resp. se domáhají „protichůdně existence vlastnického práva jiné osoby, než jak bylo o něm rozhodnuto (za účasti této osoby) v jiném řízení“. Dovozuje, že žalovaní se nemohou úspěšně domáhat „určení změny vlastníka“, a to ani formou předběžné otázky tak, že za vlastníka nemovitostí bude považována povinná V. Ž., neboť toto posouzení znamená faktické popření dovolatelčina vlastnického práva, deklarovaného pravomocným rozhodnutím soudu, a v tomto smyslu již nejde o „uplatnění práv“. Zdůrazňuje rovněž, že je obecně nepřípustné, aby nemovitost měla dva výlučné vlastníky, a nesouhlasí ani s názorem, že po nařízení exekuce na majetek její matky převedla na sebe (uzavřením smíru) předmětné nemovitosti a že porušila , neboť soudní smír má pouze deklaratorní povahu, a následný zápis do katastru nemovitostí byl podle proveden záznamem, který na rozdíl od vkladu nemá konstitutivní účinky. Poukazuje též na okolnost, že darovací smlouva o převodu nemovitostí byla uzavřena ještě v době, kdy exekučně vymáhaná pohledávka neexistovala, takže povinná nezcizovala majetek v úmyslu zkrátit budoucí pohledávku věřitele, ale uzavření darovací smlouvy bylo součástí dohody o vypořádání společného jmění (BSM) rodičů žalobkyně. Skutečnost, že na majetek její matky byl v roce 1997 prohlášen konkurs a že po jeho zrušení byla nařízena exekuce, zabránila žalobkyni napravit pochybení při vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí jiným způsobem než podáním žaloby na určení vlastnictví. Z tohoto pohledu se jeví zpeněžení nemovitostí užívaných výlučně dovolatelkou v rámci exekuce nařízené na majetek její matky v rozporu s dobrými mravy ve smyslu obč. zák.; soudy obou stupňů se však okolnostmi rozhodnými pro aplikaci tohoto ustanovení nezabývaly. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

První žalovaný v písemném vyjádření k dovolání konstatoval, že rozhodnutí, jímž byl schválen soudní smír mezi žalobkyní a její matkou není pro něj závazné, a to již z důvodu, že nebyl účastníkem řízení o určení vlastnictví. Ohledně námitky dovolatelky, že soudy obou stupňů neaplikovaly § 3 odst. 1 obč. zák., uvedl, že žalobkyně vlastní nedbalostí přispěla k tomu, že se na základě darovací smlouvy nestala vlastníkem id. poloviny předmětných nemovitostí. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.

Druhý žalovaný v písemném vyjádření k dovolání poukázal na skutečnost, že žalobkyně i její matka byly v době vydání rozhodnutí, jímž byl schválen soudní smír, dostatečně seznámeny se zákazem nakládat s předmětem exekuce, že mu nemůže být k tíži okolnost, že žalobkyně nevykonala žádné právní kroky k tomu, aby nepříznivý stav napravila sama v době, kdy zjistila, že není vlastníkem předmětné nemovitosti, a že jednání žalobkyně i povinné nese znaky obcházení zákona s cílem vyhnout se výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí ve vlastnictví povinné.

Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle ve znění účinném od 1. 7. 2009 (článek II, bod 12 části první ) a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání není podle přípustné (toto ustanovení bylo sice zrušeno nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 28. února 2012, sp. zn. , ale až uplynutím dne 31. 12. 2012, přičemž podle závěru uvedeného v nálezu téhož soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. , zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 i nadále použitelné), neboť odvolací soud rozhodl zcela v souladu se závazným právním názorem vyjádřeným ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. července 2010, č. j. - 153.

Dovolatelka sice v dovolání formulovala otázky, které podle jejího názoru mají pro rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam ve smyslu , k tomu závěru však dovolací soud nedospěl, a to ani na základě námitek v dovolání obsažených.

Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. března 2010, sp. zn. , na nějž dovolací soud v citovaném zrušujícím rozsudku odkázal, z ustanovení vyplývá, že výrok pravomocného rozsudku (schválený smír má účinky pravomocného rozsudku - ) - je závazný jen pro účastníky řízení, nestanoví-li zákon jinak. Vůči tomu, kdo nebyl účastníkem řízení a u něhož ani zákon nestanoví, že by pro něj bylo pravomocné rozhodnutí soudu závazné, nepůsobí. Taková osoba pak může uplatňovat svá práva bez zřetele k tomu, jak o nich bylo pravomocně rozhodnuto v jiném řízení, a ani soud nemůže vůči ní vycházet ze závěru, že o nich bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto (dále srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2003, sp. zn. , rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2001, sp. zn. ). Jestliže tedy o vlastnictví ke sporným nemovitostem bylo rozhodnuto v řízení, jehož účastníkem žalovaní nebyli, a rozhodnutí o určení vlastnictví nepatří k takovým rozhodnutím, o kterých by zákon stanovil, že jsou závazná pro každého, mohl soud v řízení o vyloučení věci z exekuce otázku vlastnického práva k nemovitostem posoudit samostatně.

Podle , ve znění účinném do 31. 10. 2009, po doručení usnesení o nařízení exekuce nesmí povinný nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, vyjma běžné obchodní činnosti, uspokojování základních životních potřeb, udržování a správy majetku. Právní úkon, kterým povinný porušil tuto povinnost, je neplatný.

Podle majetek, který je postižen exekučním příkazem, nesmí povinný převést na jiného, zatížit ho nebo s ním jinak nakládat. Právní úkon, kterým povinný porušil tuto povinnost, je neplatný.

Z citovaných ustanovení je zřejmé, že po nařízení exekuce a po vydání exekučních příkazů (ze dne 31. 8. 2005 a ze dne 13. 12. 2005) nemohla matka žalobkyně převést na žalobkyni jednu ideální polovinu předmětných nemovitostí (takový právní úkon je pro rozpor se zákonem absolutně neplatný podle § 39 obč. zák.) a že na základě usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 23. 5. 2007, č. j. - 14, tudíž žalobkyně spoluvlastnický podíl ve výši jedné ideální poloviny na označených nemovitostech nenabyla. Jestliže v projednávané věci bylo současně prokázáno, že žalobkyně nenabyla spoluvlastnické právo k ideální polovině předmětných nemovitostí ani na základě darovací smlouvy ze dne 9. 8. 1993 a ani vydržením podle obč. zák., je správný rovněž konečný závěr odvolacího soudu, že žalobkyni spoluvlastnické právo k jedné ideální polovině předmětných nemovitostí podle nesvědčí.

K závěru o přípustnosti dovolání nemůže vést ani námitka, že „zpeněžení nemovitostí užívaných výlučně dovolatelkou v rámci exekuce nařízené na majetek její matky se jeví v rozporu s dobrými mravy ve smyslu obč. zák.“; závěr, že podání návrhu na nařízení exekuce není výkonem práva ve smyslu obč. zák., nýbrž využitím možnosti poskytnuté oprávněnému pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení nebyla splněna dobrovolně, dovodil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. listopadu 2002, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003 pod poř. č. 67, a v řadě dalších.

Protože dovolání není podle přípustné, Nejvyšší soud je podle věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným bylo rozhodnuto podle , věty první, , a , neboť žalobkyně s ohledem na výsledek tohoto řízení na jejich náhradu právo nemá a prvnímu žalovanému vznikly v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 3.750,- Kč [odměna z částky určené podle , ve znění účinném od 1. 3. 2012, vyčíslená podle , snížená na polovinu podle ve spojení s a o dalších 50 % podle ], a náhrada hotových výdajů podle , v částce 300,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení první žalované ve výši 4.050,- Kč je žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokátky, která prvního žalovaného v tomto řízení zastupovala ( ). Druhému žalovanému žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly a dovolací soud proto rozhodl, že ve vztahu mezi ním a žalobkyní nemá na jejich náhradu žádný z těchto účastníků právo.

Proti tomuto usnesení

není

přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. srpna 2012

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu