Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1607/2012

ROZSUDEK

Tomšů a Klimeš s. r. o.,

České republice – Ministerstvu spravedlnosti

se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16,

o zaplacení 150.000,- Kč s příslušenstvím

, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2012, č. j. -172, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2012, č.j. -172,

se ruší

a věc se tomuto soudu

vrací

k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í

Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 5. 2011, č.j. -146, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 150.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v noci z 18. 8. na 19. 8. 1994 byl žalobkyni odcizen osobní automobil tovární zn. O., reg. zn., červené barvy, výrobní číslo karoserie WOL000044L2560798, č. motoru 14037091. J. Š., jakožto osoba podezřelá z užívání odcizeného automobilu, následně dne 22. 11. 1994 orgánům Policie ČR za účelem zajištění věci pro účely trestního řízení vydal osobní automobil téže tovární značky a čísla karoserie, avšak bez registrační značky, s vyměněnými díly (vozidlo bylo „napůl rozebráno“) a jiným motorem (č. 18 E + 14147207). Žalobkyně tvrdíce, že automobilu po jeho znaleckém ocenění již k trestnímu řízení není třeba, ve dnech 24. 1. 1996 a 3. 4. 1996 marně vyzývala Obvodní soud pro Prahu 10, jenž vedl trestní stíhání obžalovaného J. Š., k vydání zajištěného vozidla. Trestní stíhání jmenovaného obžalovaného bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 1. 1998, sp. zn. , zastaveno. Zajištěný automobil byl však žalobkyni vydán teprve usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 9. 2004, sp. zn. , jež nabylo právní moci dne 25. 5. 2005. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že v posuzovaném případě nebylo na jisto postaveno, kdo je vlastníkem zajištěného osobního automobilu. Automobil byl totiž po odcizení značně pozměněn (došlo k výměně většího množství dílů, včetně motoru). Vlastnické právo žalobkyně k tomuto vozidlu tudíž zaniklo zpracováním, přičemž otázku vlastnictví nově vytvořené věci bylo možno řešit pouze postupem podle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „obč. zák.“). Za této situace orgány činné v trestním řízení nebyly povinny zajištěný automobil žalobkyni vydávat (§ 80 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním /trestní řád/, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „tr. ř.“). Z uvedeného důvodu dospěl soud prvního stupně k závěru, že v prodlení orgánů činných v trestním řízení s vydáním automobilu žalobkyni nelze spatřovat nesprávný úřední postup. Soud prvního stupně neshledal ani příčinnou souvislost mezi postupem orgánů činných v trestním řízení a vzniklou škodou. Žalobě o náhradu škody ve výši 150.000,- Kč s příslušenstvím spočívající ve ztrátě hodnoty předmětného automobilu za dobu prodlení orgánů činných v trestním řízení s jeho vydáním žalobkyni proto nevyhověl ( , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti /notářský řád/, dále jen – „ “).

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, včetně závěru o tom, že zajištěný automobil není totožný s tím, jenž byl žalobkyni odcizen. Dovodil však, že se orgány činné v trestním řízení nesprávného úředního postupu dopustily, neboť o vydání zajištěného automobilu rozhodly až po deseti letech od okamžiku, kdy vozidlo bylo pro účely trestního řízení oceněno a kdy jej již pro další řízení nebylo třeba, ačkoliv tak měly učinit bezprostředně po jeho ocenění (§ 80 tr. ř.). Za situace, kdy žalobkyni nesprávnost tohoto postupu byla známa již od roku 1995 (v uvedeném roce se žalobkyně domáhala vydání automobilu, tvrdíce, že jej již pro účely trestního řízení není zapotřebí), ovšem odvolací soud uplatněný nárok shledal promlčeným v důsledku uplynutí tříleté subjektivní promlčecí doby, jež počala běžet od okamžiku, kdy žalobkyně získala vědomost o tom, že jí má být zajištěný automobil vydán. Závěry soudu prvního stupně byly tedy odvolacím soudem posouzeny jako správné, byť z jiného právního důvodu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Co do přípustnosti odkázala na ustanovení (dále jen - „ “). Co do důvodů měla za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí o věci ( ), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Konkrétně namítala, že subjektivní tříletá promlčecí doba, ve které nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem bylo třeba uplatnit u soudu, počala běžet nejdříve dnem, kdy jí bylo doručeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 9. 2004, sp. zn. , o vydání předmětného automobilu. Nejdříve k tomuto okamžiku totiž mohla získat vědomost o výši škody. Z uvedené skutečnosti dovozuje, že uplatněný nárok promlčen není. Uvedla rovněž, že z usnesení o vydání automobilu zároveň vyplývá, že o jejím vlastnickém právu k automobilu neměly orgány činné v trestním řízení pochyb. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) věc projednal podle ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , shledal dovolání přípustným podle ustanovení , neboť napadený rozsudek odvolacího soudu je po obsahové stránce rozsudkem měnícím, když odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně, který se věcí zabýval meritorně, dospěl k závěru, že uplatněný nárok je promlčen (k posouzení přípustnosti dovolání srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, č. seš. 9).

Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ( ), se z obsahu spisu nepodávají. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v dovolatelkou označené právní otázce promlčení uplatněného nároku, na jejímž posouzení odvolací soud založil své rozhodnutí ( , písm. b/ ).

Poněvadž tvrzená škoda vyvolaná nesprávným úředním postupem (nedůvodným zadržováním zajištěného osobního automobilu orgány činnými v trestním řízení v době od roku 1995 do doručení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 9. 2004, sp. zn. , žalobkyni) měla vznikat před i po účinnosti (zákon nabyl účinnosti 15. 5. 1998), řídí se počátek a délka promlčecí doby ohledně nároku na náhradu škody způsobené do 14. 5. 1998 ustanovením , o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „ ) a ohledně nároku na náhradu škody vznikající počínaje dnem 15. 5. 1998 ustanovením (srov. ).

Podle právo na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušujícího rozhodnutí.

Podle nárok na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí.

Počátek běhu subjektivní promlčecí doby, v níž musí být uplatněny nároky na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem (ať již podle ustanovení či dle ustanovení ), se odvíjí od okamžiku, kdy se poškozený o škodě dozvěděl, tedy kdy prokazatelně získal vědomost o tom, že došlo k jejímu vzniku a že za ni také stát odpovídá. Neodvíjí se naopak od vědomosti žalobce o nesprávném úředním postupu samotném, tj. od vědomosti, že nastala škodná událost. Ta totiž nemusí časově spadat vjedno s okamžikem vzniku škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. ). K uplatnění nároku u soudu přitom není třeba znát přesnou výši majetkové újmy. Postačuje, nabyl-li poškozený vědomost o rozsahu újmy vyjádřitelné v penězích, a to alespoň v přibližné sumě s možností jejího dodatečného zpřesnění v soudním řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. ).

O škodě spočívající ve ztrátě hodnoty osobního automobilu za dobu prodlení orgánů činných v trestním řízení s jeho vydáním ze zajištění, jejíž náhrada je uplatňována, se žalobkyně v posuzovaném případě mohla dozvědět nejdříve ke dni, kdy jí bylo doručeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 9. 2004, sp. zn. , o vydání předmětného automobilu. Teprve k tomuto dni totiž bylo možno posoudit, jakým způsobem se oproti stavu, kdy již vozidla pro účely trestního řízení nebylo zapotřebí a kdy mělo být vydáno, nebýt nesprávného úředního postupu (§ 80 tr. ř.), změnila jeho hodnota. K uvedenému okamžiku, ke kterému žalobkyně znala i odpovědný subjekt - stát (škodu měly způsobit státní orgány), tak počala běžet tříletá subjektivní promlčecí doba, ve které bylo třeba nárok na náhradu škody uplatnit u soudu. Jelikož byla žaloba podána dne 1. 9. 2006, tj. ve lhůtě tří let od doručení usnesení o vydání předmětného automobilu žalobkyni, uplatněný nárok na náhradu škody promlčen není ( , , obč. zák.). Z hlediska běhu promlčecí doby je přitom zcela lhostejno, kdy se žalobkyně dozvěděla o samotném nesprávném úředním postupu, tedy o tom, že je vůz nadále zajištěn, ačkoliv jej pro účely trestního řízení již není třeba. Běh promlčecí doby se totiž v posuzovaném případě neodvíjí od vědomosti poškozeného o škodné události (nesprávném úředním postupu), ale od jeho vědomosti o vzniklé škodě a odpovědném subjektu.

Závěr odvolacího soudu, že nárok žalobkyně na náhradu škody spočívající ve ztrátě hodnoty osobního automobilu zajištěného pro účely trestního řízení je již promlčen, tudíž neobstojí.

Jelikož tedy právní posouzení věci odvolacím soudem správné není, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věty první ), rozsudek odvolacího soudu zrušil ( in fine ) a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení ( věty druhé ).

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný ( , ). V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení ( věty druhé ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.V Brně dne 28. srpna 2012JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.předseda senátu