Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3900/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobců: a) P. H., b) J. H., obou bytem v P., a c) I. M., bytem v P., S., zastoupených Mgr. Ing. Janem Šelderem, advokátem se sídlem v Praze 8, Thámova 402/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 590.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2011, č. j. -148, takto:I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. prosince 2008, č. j. -92, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobci domáhali vůči žalované zaplacení částky 590.000,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 20. 5. 2003 do zaplacení.

Odvolací soud vzal za správná skutková zjištění soudu prvního stupně, že žalobce a) spolu s J. H. (jejímiž procesními nástupci jsou žalobci b/ a c/) jako manželé uzavřeli se společnosti Credit Universal, spol. s r.o., dne 9. 2. 1995 kupní smlouvu, podle které měli nabýt do vlastnictví pozemek v kat. území S., za což označené společnosti (prodávající) zaplatili kupní cenu v částce 1.180.000,- Kč. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 5. 2004, č. j. -213, bylo určeno, že vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti jedné poloviny dotčeného pozemku je R. K., po té, co bylo prokázáno, že smlouvu o zajišťovacím převodu práva ze dne 29. 8. 1994, podle které měl celý pozemek připadnout do vlastnictví označené obchodní společnosti, uzavřel R. K. ml. bez souhlasu druhého spoluvlastníka, R. K. st., předkládaje přitom plnou moc s notářem ověřeným podpisem, který však – jak vyšlo najevo – nebyl pravým podpisem R. K. st. Na majetek společnosti Credit Universal, spol. s r. o., byl dne 13. 10. 1999 prohlášen konkurs, přičemž již v průběhu r. 1998 společnost nebyla schopna splácet své peněžité závazky a dne 19. 11. 2002 zanikla výmazem z obchodního rejstříku, po zrušení konkurzu pro nedostatek majetku.

Zaplacení částky 590.000,- Kč se žalobci po státu domáhají jako náhrady škody, jež jim měla být způsobena pochybením notáře při ověření podpisu na ě – plné moci, která byla použita k uzavření (částečně) neplatné smlouvy. Podle ní manželé H., ač zaplatili prodávajícímu částku 1.180.000,- Kč, nabyli pouze podíl o velikosti ½ pozemku. Současně dovozují, že v důsledku průtahů v řízení o určení vlastnictví, které bylo zahájeno dne 24. 2. 1995 a ukončeno shora označeným rozsudkem ze dne 26. 5. 2004, pozbyly možnost uplatnit nárok na vrácení poměrné části kupní ceny u prodávajícího, společnosti Credit Universal spol. s r.o. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že odpovědnost státu za vznik takto tvrzené majetkové újmy dána není. Dovodil přitom, že za škodu způsobenou pochybením notáře při ověření podpisu na ě odpovídá nikoliv stát, ale sám notář, a to nejenom podle (vznikla-li žalobci tvrzená újma před 15. 5. 1998), ale i v případech regulovaných (jde-li o majetkovou újmu způsobenou po uvedeném datu). Žalobcům přisvědčil v tom, že řízení o určení vlastnictví, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. , došlo k průtahům a k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, což představuje nesprávný úřední postup ve smyslu Ten však nebyl rozhodující příčinou vzniku žalobci tvrzené majetkové újmy (za níž pokládají ztrátu pohledávky na vrácení kupní ceny), neboť i v případě, že by rozhodnutí bylo vydáno v přiměřené lhůtě, žalobci by se uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který byl již v roce 1998 prokazatelně insolventní, nedomohli. Nehledě k tomu, že řízení, jehož výsledkem zde bylo toliko deklaratorní rozhodnutí soudu o vlastnictví, nebylo překážkou pro současné uplatnění nároku na vrácení kupní ceny, v situaci, kdy i žalobcům byly rozhodující skutkové okolnosti známy již na počátku tohoto řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázali na ustanovení (dál jen „ “), co do důvodů mají za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ( ), a že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( o. s. ř). Jako otázku zásadního právního významu, dle jejich názoru dovolacím soudem dosud neřešenou, označují posouzení odpovědnosti státu za škodu způsobenou pochybením notáře při ověření podpisu na ě. Současně mají za to, že nesprávně soud posoudil i otázku odpovědnosti státu za škodu, která vzniká „bezdůvodně dlouhým soudním řízením“. Namítají, že z dotčených právních předpisů, , ovšem ani ze , „explicitně nevyplývá, že stát za škodu způsobenou notářem neodpovídá“. Je-li ověření podpisu (legalizace) prováděno i jinými orgány, pokládají za logické, aby stát odpovídal za škodu vzniklou pochybením všech osob, kterým provádění legalizace svěřil. Pro případ jiného právního posouzení mají za to, že jim již na počátku řízení měl soud poskytnout potřebné poučení, které by jim umožnilo nárok včas uplatnit u pasivně legitimovaného subjektu. Za nesprávné mají i závěry soudu o chybějící příčinné souvislosti mezi nepřiměřenou délkou nalézacího řízení ve věci určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. , a vznikem majetkové újmy, k níž došlo z důvodu, že své nároky na vrácení poměrné části kupní ceny, případně na náhradu škody, již nestihli uplatnit vůči odpovědným subjektům, zejm. vůči společnosti Credit Universal, spol. s r. o., která před skončením řízení zanikla. Závěry soudu, že tak mohli učinit již v průběhu tohoto řízení, nepokládají za přesvědčivé a tvrdí, že před rokem 2004 ani „neměli potřebu“ nároky vůči odpovědným subjektům uplatňovat. Navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) postupoval v řízení o dovolání podle , , ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem ( ), a ve lhůtě stanovené , se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle (již proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se přitom nepřihlíží ( ).

Dovolací soud je při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Otázkou odpovědnosti státu za škodu způsobenou pochybením notáře (či jeho pracovníka) při ověření podpisu na ě se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval, uzavíraje, že za takto vzniklou škodu odpovídá poškozenému nikoliv stát, ale sám notář [ , o notářích a jejich činnosti (notářský řád)]. Uvedené platí jak v případě škody vzniklé před 15. 5. 1998, kdy se odpovědnost státu řídila (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. dubna 2011, sp. zn. ), tak v případech, jež se řídí již Ten spojuje odpovědnost státu toliko s činností notáře při sepisování veřejných listin o právních úkonech a s úkony notáře jako soudního komisaře (srov. , cit. zákona), tedy nikoliv již s činností notáře při ověřování pravosti podpisu (legalizace) podle notářského řádu (shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2009, sp. zn. , publikovaný pod č. 32/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovozují-li tedy žalobci vznik škody z pochybení notáře při ověření podpisu na ě, plné moci, a náhradu takto vzniklé škody požadují po státu, uplatňují nárok vůči subjektu, jenž není ve věci pasivně legitimován (za vznik takto vylíčené majetkové újmy neodpovídá).

Poučení, jehož se žalobci v této souvislosti dovolávají, tedy že jim soud měl již na počátku řízení zpřístupnit svůj právní názor, kdo měl být žalován, nepatří mezi poučení o procesním právu a součásti poučovací povinnosti soudu podle a tedy není (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. května 1993, sp. zn. , uveřejněný v časopise Právní rozhledy, č. 5, ročník 1993, str. 169; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2001, sp. zn. , uveřejněné pod č. 37/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto, nedostalo-li se žalobcům takovéhoto poučení, nejde o vadu řízení.

Nesprávný úřední postup spočívající v porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené době ( ) by mohl být příčinou vzniku škody tehdy, pokud by bylo prokázáno, že žalobci „ztratili“ pohledávku vůči svému dlužníku právě v důsledku této kvalifikované nečinnosti soudu. Pro takový závěr je ovšem významné zjištění, zda v případě insolventnosti dlužníka bylo možno splnění závazku při obvyklém průběhu událostí očekávat, kdyby k nesprávnému úřadnímu postupu soudu nedošlo (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2003, sp. zn. , uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, sv. 25, pod C 1820). V daném případě je rozhodnutí odvolacího soudu primárně založeno na zjištění, že dlužník, společnost Credit Universal, spol. s r.o., vůči němuž měli žalobci pohledávku z bezdůvodného obohacení, byl již v roce 1999 (kdy byl na jeho majetek prohlášen konkurs, pro nedostatek majetku později zrušený) nemajetný, přičemž již v roce 1998 nebyl schopen plnit své peněžité závazky. V takovém případě obstojí závěr odvolacího soudu, že i v případě včasného skončení řízení ve věci určení vlastnictví k dotčenému pozemku (ve lhůtě odpovídající skutkové a právní složitosti dané věci), by se žalobci uspokojení své pohledávky vůči dlužníku nedomohli. Již z tohoto důvodu obstojí závěr odvolacího soudu, že mezi zjištěným nesprávným úředním postupem a žalobci vylíčenou majetkovou újmou vztah příčiny a následku není, a to bez zřetele k tomu, zda skutkové okolnosti o (částečné) neplatnosti jimi uzavřené kupní smlouvy byly žalobcům známy již na počátku řízení o určení vlastnictví a zda pohledávku z bezdůvodného obohacení mohli uplatnit vůči dlužníku již před skončením řízení, jehož výsledkem bylo deklarování vlastnického práva jiné osoby (jak odvolací soud současně uzavírá a žalobci s tímto jeho závěrem polemizují).

Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu – řešící označené právní otázky v souladu s ustálenou judikaturou – není ve smyslu rozhodnutím po právní stránce zásadně významným a dovolání proti němu přípustné není.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), nepřípustné dovolání odmítl ( věty první, ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , a Žalobci, jejichž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemají a žalované v tomto řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. srpna 2012

Mgr. Petr K r a u spředseda senátu