Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2363/2009

U S N E S E N Í

Ing. J. J.

České republice – Ministerstvu spravedlnosti

se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 11.321.209,12 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2008, č. j. -52, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky 11.321.209,12 Kč s přísl. s tím, že se jedná o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem bývalého notáře JUDr. Emila Hernycha, ke kterému došlo dne 26. 9. 1996 při sepisu notářského zápisu o prohlášení uznání dluhu a úhradě závazku mezi žalobcem a třetí osobou pod č. j. NZ 611/96 a N 56/96. Předmětem notářského zápisu bylo prohlášení o uznání závazku z půjčky poskytnuté žalobcem dlužníkovi ve výši 11.000.000,- Kč, když současně se dlužník zavázal k deseti splátkám po 100.000,- Kč do srpna 2007 a jednorázové splátce ve výši 10.000.000,- Kč do 30. 9. 1997. Předmětem notářského zápisu byl rovněž závazek ručitele k uspokojení žalobce v případě, že nebude uspokojen dlužníkem. Půjčka nebyla dlužníkem vrácena a žalobce se marně pokusil uspokojit z prodeje zastavené nemovitosti poté, co tato byla zahrnuta do konkursní podstaty další osoby a prodána. Při uplatnění práva proti ručiteli byl k odvolání povinného návrh na nařízení exekuce zamítnut a žalobci bylo uloženo zaplatit povinnému náklady řízení, neboť výše citovaný notářský zápis není exekučním titulem, protože nemá charakter veřejnéy vzhledem k tomu, že nesplňuje zákonné náležitosti notářského zápisu. Pojišťovna Kooperativa, a. s., u níž měl notář JUDr. Hernych sjednáno pojištění odpovědnosti za škodu vzniklou výkonem činnosti notáře, odmítla škodu nahradit, neboť dle jejího názoru nebylo prokázáno, že došlo k jejímu vzniku. Žalobce sice s pojišťovnou nesouhlasí, ale jelikož v pojistné události nevystupoval jako pojištěný, nemůže se po ní žalobou domáhat vyplacení pojistného plnění. Uplatněním pohledávky vůči dlužníkovi i vůči ručiteli tedy vyčerpal veškeré své možnosti. Nesprávným úředním postupem, jenž je dán vypracováním neplatného notářského zápisu, tak žalobci vznikla škoda, která je vyčíslena výší původní půjčky, a dále pak částkami 81.396,- Kč (náklady řízení povinného), 81.396,- Kč (platba za právní zastoupení v řízení o nařízení výkonu rozhodnutí), 92.672,- Kč (právní zastoupení v řízení následujícím), a 65.745,12 Kč (platba za činnost soudního exekutora před zamítnutím návrhu na výkon rozhodnutí). Žalobce svůj nárok uplatnil u žalované, ta mu však odškodnění nepřiznala.

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 7. 5. 2008, č. j. -36, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť v rozhodném období stát podle tehdy platné právní úpravy za činnost notářů neodpovídal. Podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, který byl teprve s účinností od 15. 5. 1998 nahrazen , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, stát odpovídal za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, které v občanském soudním řízení a v řízení před státním notářstvím, v řízení správním, jakož i v řízení před místním lidovým soudem, a dále v řízení trestním, pokud nejde o rozhodnutí o vazbě nebo trestu, vydal nebo orgán státní organizace (dále jen „“). Podle pak stát odpovídal za škodu způsobenou v rámci plnění úkolů státních orgánů a orgánů společenské organizace uvedených v nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plní. Stát tedy neodpovídal za veškerou činnost všech státních orgánů, a byť nepochybně odpovídal za činnost státních notářství v řízení před státním notářstvím, ta byla zrušena , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, který nově upravil i odpovědnost notáře v ust. citovaného zákona, podle nějž notář odpovídal žadateli, klientovi nebo jinému účastníku za škodu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem činnosti notáře. Odpovědnost státu za činnost notářů pak byla do právního řádu znovu zavedena teprve , který ve svém ust. nově stanovil, že za výkon státní správy podle se považuje i sepisování veřejných listin o právních úkonech a úkony notáře jako soudního komisaře s tím, že tato činnost se považuje za úřední postup (v souvislosti s tím pak bylo novelizováno i ust. ). V období od 1. 1. 1993 do 14. 5. 1998 tak byl za svou činnost odpovědný výlučně notář na základě notářského řádu (to dovodil i Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. ). Argumentace žalobce usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. , je pak nepřípadná.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 11. 2008, č. j. -52, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud poukázal na to, že v rozhodné době upravoval odpovědnost za škodu způsobenou notářem pouze notářského řádu (to dovodil i z rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. , který se sice zaobírá především otázkou obecné odpovědnosti notáře za škodu, avšak posuzované problematiky se dotýká také). Připomenul znění a konstatoval, že notářský řád účinný před přijetím tuto odpovědnost neupravoval, takže za škodu způsobenou činností státních notářství jakožto orgánů státu nesl odpovědnost právě stát. zakotvil výlučnou odpovědnost notáře za škodu tak, jak je definována v ust. tohoto zákona. Teprve stanovil, že stát odpovídá za škodu, kterou kromě státních orgánů způsobily právnické a fyzické osoby při výkonu svěřené státní správy, za niž se podle citovaného zákona považuje i sepisování veřejných listin o právních úkonech, přičemž tato činnost se podle odstavce 2 téhož ustanovení považuje za úřední postup. Odvolací soud tak uzavřel, že za škodu způsobenou sepsáním vadného notářského zápisu notářem JUDr. Emilem Hernychem dne 26. 9. 1996 při tehdejší neexistenci žádné jiné speciální úpravy odpovídá podle ust. v tehdy platném znění notář sám.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel zrekapituloval svá žalobní tvrzení, stejně jako odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, s jejichž názory se neztotožnil. Domnívá se, že notář byl ke dni sepisu předmětného notářského zápisu orgánem státu ve smyslu ust. , což dovozuje z toho, že dle ust. notářského řádu ve znění „platném do 14. 5. 1998“ je notářem „fyzická osoba splňující předpoklady dle daného zákona, kterou stát pověřil notářským úřadem“, stejně jako z existence státního dohledu ve smyslu notářského řádu. Právě výlučná pravomoc státu k pověřování notářským úřadem zakládá současně existenci notáře jako státního orgánu. Notář je proto nositelem státní moci ve smyslu odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Dovolatel rovněž poukazuje na ust. notářského řádu, podle nějž se státní notáři ve smyslu zrušeného stávají notáři ve smyslu Ust. notářského řádu upravuje pouze „vlastní odpovědnost notáře jako osoby, kdy však odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem není v tomto ustanovení vyloučena“. Tato úvaha je podpořena i vedle sebe stojící odpovědností notáře a státu v nové právní úpravě. Žalobce rovněž poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2000, sp. zn. , který obecně pojednává o problematice nesprávného úředního postupu, a žalobce z něj dovozuje, že sepis notářského zápisu je možné posoudit jako řízení před státním notářstvím, neboť z hlediska není rozlišena činnost notáře v rovině soukromoprávní a veřejnoprávní. Dovolatel je toho názoru, že je nepřípustné, aby byla vyloučena odpovědnost státu v období od zrušení původního notářského řádu do nabytí účinnosti , neboť za takových okolností by nebyla dostatečně bráněna práva účastníků na soudní a jinou ochranu. Poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. , či nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. , jež podle jeho názoru podporují jeho argumentaci, a naopak konstatoval, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. , nelze na věc aplikovat, protože tento se zabývá vztahem odpovědnosti notáře dle a odpovědnosti za škodu dle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Dovolatel konečně navrhnul, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom směru, že napadené rozhodnutí dle jejího názoru netrpí vytýkanými vadami a že je považuje za správné a spravedlivé. Skutkový stav věci byl zjištěn dostatečně, právní hodnocení vychází ze správných skutkových zjištění a rozhodnutí je založeno na srozumitelně zdůvodněném výkladu příslušných právních norem.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle , (dále jen „“), ve znění účinném přede dnem, kdy nabyl účinnosti , kterým byla provedena novela tohoto předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení ).

Nejvyšší soud jakožto soud dovolací ( ) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas ( ) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem ( ). Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z ust. , důvodnost pak z ust.

Přípustnost dovolání podle ust. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. nebo b) (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Dle ust. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

O takový případ se zde však nejedná.

Než nabyl účinnosti , upravoval problematiku odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím či nesprávným úředním postupem Z jeho ustanovení však nelze žádným způsobem vyčíst, že by stát odpovídal za nesprávný úřední postup notáře (ve smyslu a citovaného zákona odpovídal toliko za rozhodnutí vydaná v řízení před státním notářstvím, stejně jako za jeho nesprávný úřední postup). , o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád), byl zrušen , kterým se mění a doplňuje , zrušuje zákon o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád) a mění a doplňují některé další zákony, s účinností od 1. 1. 1993. Téhož dne pak nabyl účinnosti , o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Legislativní vývoj s sebou tedy přinesl to, že zatímco institut státních notářství byl spolu se zrušen, byl na jeho místo zaveden institut nový, čímž došlo k privatizaci notářského úřadu. Činnost notáře ve smyslu však nelze žádným způsobem podřadit , který hovoří pouze o „státním orgánu“ nebo „orgánu státní organizace“. Ingerence státu do výkonu činnosti notáře však zdaleka není taková, aby bylo možné notářský úřad považovat za . Na tom nic nemůže změnit ani fakt, že podle může fyzickou osobu notářským úřadem pověřit pouze stát, či že v souladu s téhož zákona vykonává dohled nad notářskou činností ministerstvo spravedlnosti. Notářství v užším smyslu je možné chápat jako specifickou právní činnost vykonávanou v rámci svobodného povolání, avšak pouze státem pověřenými osobami a na základě jim svěřených pravomocí, jejímž předmětem je poskytování právních služeb, a to zákonem předepsanou formou, v zákonem vymezených oblastech právních vztahů a za úplatu. Hlavním specifikem této činnosti pak je, že ačkoliv není vykonávána orgány státu, jsou její výsledky nadány tzv. veřejnou vírou (fides publica), tj. mají zákonem přiznané kvalifikované účinky spočívající v předpokladu jejich pravdivosti a zákonnosti (viz Bílek, P., Fiala, R., Jindřich, M., Wawerka, K. Notářský řád a řízení o dědictví. Komentář. 4. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, s. 4). Stát však s ohledem na význam notářské činnosti nemůže rezignovat na své regulační funkce, vykonává je proto zprostředkovaně pomocí detailní normotvorby a ponechává si i významné kontrolní pravomoci (tamtéž, s. 6). Pověření notářským úřadem konkrétní fyzické osoby formou jmenování ministrem do funkce notáře je praktickým vyjádřením akceptace základního atributu notářství – veřejné víry ze strany státu, neboť tímto krokem jsou státní pravomoci přenášeny na „nestátní“ subjekt (tamtéž, s. 9). Z uvedeného je zjevné, že notářství není a ustanovení na něj dopadat nemohou.

Ust. , na něž dovolatel poukazuje, vyjadřuje personální návaznost okruhu notářů působících jako státní notáři v okamžiku zrušení bývalých státních notářství a notářů působících od účinnosti notářského řádu, tedy od 1. 1. 1993 (tamtéž, s. 431). Nezavádí tedy institucionální kontinuitu, ale pouze stanoví, že osoby, které byly státními notáři podle , se, jestliže s tím samy souhlasí, stávají notáři ve smyslu Z uvedeného ustanovení tak žádným způsobem neplyne, že by se tyto osoby měly stát představiteli státního orgánu.

Odvolací soud tak zcela správně dovodil, že v daném případě je namístě aplikace ust. , věty první, , neboť to jediné v době od 1. 1. 1993 (kdy byl zrušen a současně nabyl účinnosti ) do 14. 5. 1998 (následujícího dne nabyl účinnosti , který upravuje odpovědnost státu za sepisování veřejných listin o právních úkonech a úkony notáře jako soudního komisaře) upravovalo odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu činnosti notáře. Dovolatel konstatuje, že pojišťovna, u níž měl JUDr. H. uzavřeno pojištění odpovědnosti za škodu vzniklou výkonem činnosti notáře, odmítla poskytnout plnění. To však neznamená, že se následně žalobce nemohl po notáři náhrady škody domáhat. Odmítnutí plnění pojišťovnou v daném případě nemůže mít žádné procesněprávní ani hmotněprávní účinky, které by poškozenému bránily požadovat náhradu škody přímo po notáři. Jestliže tak žalobce neučinil, byla to jeho svobodná volba, jejíž následky musí nyní nést. Ze skutečnosti, že v „novém“ zákoně č. odpovědnost státu za činnost notáře v určitých konkrétně vymezených oblastech upravena je, pak nelze dovozovat, že existovala i dříve, než nabyl účinnosti. To by znamenalo nepřípustně rozšiřující výklad Podle usnesení předsednictva ČNR č. , o vyhlášeníd jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Čl. 36 odst. 4y pak říká, že podrobnosti upravuje zákon. Je tedy výlučně pravomocí státu určit rozsah a podmínky odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, zvláště pak v případě, kdy jde o odpovědnost za činnost nikoliv státního orgánu; ho k tomu výslovně zmocňuje. Jestliže pak dojde k tomu, že v určitém období, jde-li o konkrétní skupinu případů, na sebe stát tuto odpovědnost vezme, avšak legislativní změnou je tato skupina případů z odpovědnosti vyloučena, a následně na sebe stát tuto odpovědnost opětovně převezme, nelze v tom spatřovat porušení práv dovolatele. Věc nelze chápat tak, že dovolatel neměl možnost, jak se náhrady škody domoci. Mohl jejího vydání dosáhnout po notáři, což se však nestalo, když plnění odmítla notářova pojišťovna. Není však možné v takovém případě přenášet odpovědnost na stát, který, jak bylo objasněno výše, za notářskou činnost v daném období neodpovídal.

Jestliže žalobce dovozuje pro sebe příznivé důsledky z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2000, sp. zn. , je třeba mu připomenout, že rozsudek odvolacího soudu není s tímto rozhodnutím v rozporu. Dovolatelem citované rozhodnutí se totiž zabývá otázkou, co vše je ve světle možné považovat za nesprávný úřední postup, a dovozuje, že musí jít o činnost spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, a jelikož odvolací soud konstatoval, že notářství není , nemohl dospět k jinému závěru, než že se na ně nevztahuje. Argument usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. , nemůže být úspěšný proto, že v uvedeném rozhodnutí řeší dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání v režimu , ve znění účinném před 1. 1. 2001, pouze otázku „ušlého zisku“ ve vztahu k ve znění účinném od 1. 1. 1992. Ani nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. , nemůže na právním posouzení věci nic změnit, neboť na situaci posuzovaného sporu nedopadá. Škoda měla poškozenému vzniknout v rámci trestního řízení, kdy jádrem sporu byla otázka, zda přesto, že mu bylo obvinění sděleno opatřením a nikoliv usnesením o vznesení obvinění, lze toto považovat za nezákonné rozhodnutí. V daném případě jde tedy o věc po skutkové i právní stránce zcela odlišnou. Nesprávný je i názor dovolatele, že s jeho sporem nesouvisí rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. . V něm je totiž řešen vztah obč. zák. a , ve znění účinném do 14. 5. 1998, tedy do nabytí účinnosti (v uvedeném případě byl notářský zápis sepsán dne 4. 12. 1996). Bylo dovozeno, že jelikož od 1. 1. 1993 upravuje odpovědnost za škodu způsobenou notářem nebo jeho pracovníkem v souvislosti s výkonem činnosti notáře , vztahuje se na otázku odpovědnosti za škodu způsobenou notářem při výkonu notářské činnosti tento zvláštní zákon a nikoliv (kterého by bylo možno použít jen na nárok na náhradu škody, která by nebyla způsobena notářem v souvislosti s výkonem jeho činnosti). Toto rozhodnutí pak podporuje závěr odvolacího soudu, že v inkriminovaném období za vzniklou škodu odpovídal dovolateli notář.

Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní význam a dovolání přípustnost ve smyslu ust. , a Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. , věty první, a jako nepřípustné odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. , věty první, , , části věty první, a , neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 6. dubna 2011JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.předseda senátu