Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 762/2012

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobce Ing. A. Š., bytem Č. B., zastoupeného Mgr. Marianem Francem, advokátem se sídlem Škroupova 10, 301 00 Plzeň, proti žalované Česká republika – Ministerstvo pro místní rozvoj, IČ 66002222, se sídlem Praha 1, Staroměstské náměstí 6, zastoupené advokátem JUDr. Jaromírem Bláhou, se sídlem kanceláře Prvního pluku 7/206, 186 00 Praha 8, o zaplacení částky 3.287.586,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2011, č. j. -112, takto:

O d ů v o d n ě n í:A. Předchozí průběh řízení

Žalobce se žalobou podanou dne 14. 5. 2008 domáhal po žalované zaplacení částky 3.287.586,- Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 12. 12. 2007 do zaplacení jako škody, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem Krajského úřadu Plzeňského kraje (dále též jen „krajského úřadu“). Ve své žalobě uvedl, že v červenci roku 2004 byl zpracován návrh zadání regulačního plánu obce V., který byl následně předložen krajskému úřadu. Krajský úřad s ním dne 5. 11. 2004 vyslovil souhlas. Od zpracování konceptu regulačního plánu bylo v souladu s ustanovením upuštěno, neboť řešení bylo prověřeno urbanistickou studií veřejně projednanou dne 3. 5. 2000. Zpracovaný návrh regulačního plánu byl ode dne 16. 11. 2004 do dne 16. 12. 2004 vystaven k veřejnému nahlédnutí na Obecním úřadu obce V. Žalobce dále uvedl, že krajský úřad vydal dne 16. 12. 2004 v přenesené působnosti stanovisko pod č. j. RR/2134/04, jímž byl výše zmíněný vystavený návrh regulačního plánu schválen, a to v rozporu se , neboť se tak stalo před uplynutím 30 denní lhůty určené k vystavení regulačního plánu k veřejnému nahlédnutí a před uplynutím 15 denní lhůty pro uplatnění připomínek. Dle žalobce tak došlo k nesprávnému úřednímu postupu krajského úřadu. Žalobce dále uvedl, že nezákonné vydání tohoto stanoviska umožnilo obci V. přijmout dne 16. 12. 2004 regulační plán, na základě kterého obec V. požádala Pozemkový fond ČR o převod pozemků, vše v kat. území V., obec V. (dále jen „předmětných pozemků“), do vlastnictví obce podle Žalobce přitom požádal dne 17. 12. 2004 podle o převod předmětných pozemků, jeho žádosti však nemohlo být právě pro přednostní právo obce vyhověno. Vznik škody žalobce odůvodňoval tím, že pokud by krajský úřad před uplynutím zákonných lhůt nevydal stanovisko, nebyl by platně schválen regulační plán obce a obec by nestihla ve lhůtě určené Pozemkovým fondem ČR podat žádost o převod předmětných pozemků a jejich převodu na žalobce by tak nic nebránilo. Následně uzavřel, že vydání stanoviska, jímž došlo ke schválení regulačního plánu obce V., bylo zcela jednoznačně nesprávným úředním postupem, který způsobil žalobci škodu ve formě ušlého zisku z prodeje předmětných pozemků, jenž měl být realizován na základě doložené smlouvy o budoucí kupní smlouvě ze dne 10. 5. 2005. Tento ušlý zisk vyčíslil žalobce na částku 3.287.586,- Kč.

Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Uvedla, že žalobce není ve sporu aktivně legitimován, neboť žalobou uplatněný nárok lze posuzovat toliko jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, a to stanoviskem Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 16. 12. 2004, č. j. RR/2134/04. Dále žalovaná uplatnila námitku promlčení, když uvedla, že promlčecí doba počala běžet právě dne 16. 12. 2004, zatímco nárok byl uplatněn až dne 1. 4. 2008. Dále žalovaná namítla, že mezi vydáním stanoviska krajského úřadu a žalobcem tvrzenou škodou není dána příčinná souvislost, neboť sama skutečnost, že předmětné pozemky nebyly převedeny na osobu žalobce, byla způsobena žádostí obce V. o převod pozemků a způsobem jejího vyřízení u Pozemkového fondu České republiky, nikoliv tedy vydáním stanoviska krajského úřadu. Žalovaná rovněž namítla, že odpovědnou je třeba činit obec V., která porušením zákonných povinností způsobila, že nedošlo k převedení předmětných pozemků na žalobce. Žalovaná současně upozornila, že krajský úřad vyzval obec V. ke zrušení vyhlášky schvalující regulační plán obce, přičemž zastupitelstvo obce zrušení dotčené vyhlášky sice projednalo, ale neschválilo. Vzhledem k tomu, že schvalování územně dokumentace patří do samostatné působnosti obce a krajský úřad neměl přímou možnost vzniku tvrzené žalobcovy škody zabránit, nemůže jít vzniklá škoda k jeho tíži. Závěrem žalovaná uvedla, že žalobce neprokázal ani vznik škody v podobě důvodně očekávaného ušlého zisku, neboť i při pravidelném běhu věcí by s největší pravděpodobností došlo k podání žádosti o převod pozemků ze strany osob s přednostním právem dle

Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 1. 2011, č. j. -68, žalobu v celém rozsahu zamítl. Na základě provedeného dokazování zjistil, že návrh regulačního plánu obce Všeruby byl vystaven k veřejnému nahlédnutí v době ode dne 16. 11. 2004 do dne 16. 12. 2004. Na základě žádosti jeho pořizovatele vydal Krajský úřad Plzeňského kraje dne 16. 12. 2004, tj. poslední den veřejného vystavení návrhu, podle , pod č. j. RR/2134/04, souhlasné stanovisko k tomuto regulačnímu plánu, a následně zastupitelstvo obce V. tentýž den regulační plán schválilo. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že takový postup odporoval , podle něhož ve lhůtě do 15 dnů od posledního dne vystavení návrhu může každý uplatnit své připomínky k návrhu, a , podle něhož dotčené orgány státní správy mohou uplatnit své stanovisko do 15 dnů od posledního dne vystavení návrhu. Soud prvního stupně dále zjistil, že krajský úřad na výzvu Ministerstva pro místní rozvoj dne 31. 10. 2005 své souhlasné stanovisko zrušil. Žalobce dne 17. 12. 2004 požádal Pozemkový fond ČR podle o úplatný převod předmětných pozemků, když o převod totožných pozemků požádala dne 20. 12. 2004, tj. poslední možný den pro podání žádosti podle lhůty určené Pozemkovým fondem ČR, také obec V. podle , přičemž podkladem její žádosti byl právě výše uvedený regulační plán. Pozemkový fond ČR následně informoval žalobce, že pozemky, o něž požádal, budou přednostně převedeny obci. Dne 27. 10. 2005 uzavřel žalobce písemnou smlouvu o smlouvě budoucí, kterou se zavázal pro případ, že výše uvedené pozemky nabude do svého vlastnictví, tyto prodat za kupní cenu ve výši 200,- Kč za 1m2 JUDr. J. T. s tím, že kupní smlouva bude uzavřena nejpozději do 31. 12. 2005. Protože do tohoto data vlastnictví k pozemkům na žalobce nepřešlo, kupní smlouva uzavřena nebyla. Po právní stránce dospěl soud prvního stupně k závěru, že vydání stanoviska krajského úřadu dne 16. 12. 2004, č. j. RR/2134/04, bylo nesprávným úředním postupem, neboť byl proces projednání regulačního plánu nepřípustně zkrácen o 30 dní, a tak došlo ke schválení regulačního plánu zastupitelstvem vyhláškou obce V. 1/2004, a obci bylo umožněno požádat Pozemkový fond ČR o převod pozemků podle Přes uvedené dospěl soud prvního stupně následně k závěru, že v souzené věci nebyl naplněn jeden ze tří základních předpokladů vzniku odpovědnosti státu za žalobcem tvrzenou škodu, neboť mezi nesprávným úředním postupem krajského úřadu a tvrzeným ušlým ziskem z nerealizovaného prodeje uvedených pozemků JUDr. T. není dána příčinná souvislost. V této souvislosti soud prvního stupně uvedl, že samo vydání vyhlášky obce Všeruby č. 1/2004 a stanoviska krajského úřadu ze dne 16. 12. 2004, č. j. RR/2134/04, kterým byl vysloven souhlas s regulačním plánem, není natolik významnou příčinou tvrzeného ušlého zisku, aby tu byl vztah příčiny a následku ve smyslu , když stěžejní příčinou ušlého zisku žalobce z dohodnutého prodeje předmětných pozemků, bylo jeho rozhodnutí uzavřít rizikovou smlouvu o smlouvě budoucí v situaci, kdy věděl, že má pouze teoretickou možnost získat vlastnictví k převáděným pozemkům.

K odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. 10. 2011, č. j. – 112, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí se odvolací soud zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Uvedl, že ve věci sice došlo k nesprávnému úřednímu postupu krajského úřadu, avšak ten není v přímé příčinné souvislosti se žalobcem tvrzenou škodou. Odvolací soud rovněž odmítl námitku žalobce, podle níž měl být soudem prvního stupně poučen podle s odůvodněním, že žalobce se žalobou domáhal náhrady škody proti státu tvrzením, že škoda mu vznikla nesprávným úředním postupem, který spočíval ve vydání stanoviska krajského úřadu dne 16. 12. 2004, č. j. RR/2134/04, přičemž soud prvního stupně také takto věc posoudil, tj. jako škodu vzniklou nesprávným úředním postupem podle

B. Dovolání a vyjádření k němu

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost opíral o ustanovení , vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutím má po právní stránce zásadní právní význam, neboť ve věci mělo být rozhodnuto jinak a soudy nižších stupňů ve skutkově totožných případech rozhodují rozdílně. Jako dovolací důvod uvedl, že nesprávné právní posouzení věci dle Konkrétně namítl, že: a) odvolací soud se nesprávně vypořádal s námitkou absence poučení žalobce podle ; v důsledku absence tohoto poučení nebylo možno konkretizovat a důsledně odůvodnit právní názor, a závěr soudu, uplatněný v rozsudku, byl až do závěrečné porady tajemstvím,b) závěr soudů nižších stupňů ohledně neexistence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem krajského úřadu a vzniklou škodou v podobě ušlého zisku je nesprávný,c) výši škody je třeba vyvozovat z ceny stanovené ve smlouvě o smlouvě budoucí, a nikoliv z obvyklé ceny předmětných pozemků stanovené znaleckým posudkem,d) ohledně uplatněného nároku existuje v rámci rozhodovací praxe soudů rozdílný přístup, neboť ve skutkově totožné věci rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 1. 12. 2010, č. j. -405, tak, že žalobě vyhověl a náhradu škody (ušlého zisku) žalobci přiznal,

z uvedených důvodů proto dovolacímu soudu navrhl, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že napadený rozsudek nemá zásadní právní význam a není dán ani právní důvod, aby se dovolací soud podaným dovoláním meritorně zabýval, neboť pojem škoda podle byl Nejvyšším soudem již mnohokrát judikován a existuje celá řada soudních rozhodnutí v této věci. K námitce nepoučení dle uvedla, že takové poučení v daném případě není důvodné, neboť soudy posuzovaly věc ve shodě s právním názorem dovolatele. Žalovaná rovněž nesouhlasila s námitkou rozdílné rozhodovací praxe soudů nižších stupňů, když uvedla, že přejímání nebo zohledňování argumentace z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 12. 2010, č. j. -405, odvolacím soudem by vedlo k porušení zásady nezávislosti soudní moci. Nadto žalovaná odmítla, že by se jednalo o skutkově nebo právně totožný případ.

C. Přípustnost

Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, řádně zastoupenou a splňuje formální obsahové znaky předepsané Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.

Podle ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ten je podle (ve znění ) dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu „právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.“

Pro úplnost dovolací soud uvádí, že si je vědom nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. , kterým bylo ustanovení uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušeno. Za situace, kdy uvedené ustanovení je stále součástí právního řádu a navíc bylo rozhodnutí odvolacího soudu vydáno (resp. dovolání podáno) přede dnem vyhlášení označeného nálezu, nezbylo Nejvyššímu soudu než přípustnost dovolání podle posoudit.

Dovolací soud současně předesílá, že je v souladu s ustanovením vázán uplatněnými dovolacími důvody, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení v dovolání (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. ). Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že žalobkyně uvádí následující otázky zásadního právního významu, které mají založit přípustnost jí podaného dovolání:1) K námitce nepoučení dle (ad a)

Podle ustanovení „[m]á-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností.“

Jak vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího soudu, poučení podle ustanovení je třeba poskytnout jen tehdy, jestliže je možné věc posoudit po právní stránce jinak než podle účastníkova právního názoru a současně je z pohledu tohoto jiného možného právního posouzení věci třeba, aby účastník doplnil své dosavadní vylíčení rozhodných skutečností. Smyslem tohoto ustanovení je, aby účastníkovi v rozporu se zásadou předvídatelnosti soudního rozhodnutí nebyla zamítnuta žaloba proto, že neunesl břemeno tvrzení, aniž byl poučen, že takové břemeno má a že účastníku nelze zamítnout žalobu, protože neunesl důkazní břemeno, aniž by byl poučen, že takové břemeno má. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. ). V souzené věci odvolací soud dovodil, že užití ustanovení nepřicházelo v úvahu, neboť "soud I. stupně věc posoudil zcela podle žalobcova právního názoru.“ Dovolací soud přitom dospěl k závěru, že názor odvolacího soudu je zcela v souladu se shora citovanou judikaturou Nejvyššího soudu. Žalobce se žalobou domáhal náhrady škody proti státu s tvrzením, že škoda mu vznikla nesprávným úředním postupem, jímž bylo vydání stanoviska krajského úřadu dne 16. 12. 2004, č. j. RR/2134/04. Tímto způsobem žalobce vymezil okruh skutkových tvrzení, jež měla být v řízení prokazována, totiž existence nesprávného úředního postupu, škody a příčinné souvislosti. Proto pokud soud prvního stupně následně žalobu zamítl z důvodu neexistence příčinné souvislosti, resp. z důvodu neunesení důkazního břemene žalobcem ohledně příčinné souvislosti mezi škodou a nesprávným úředním postupem, je zjevné, že postupoval v intencích žalobou vymezeného nároku, v souladu s právním názorem žalobce, a proto i v souladu se zásadou předvídatelnosti soudního rozhodnutí (viz též Bureš, J. in Drápal, L. – Bureš, J. a kol. II. Komentář. -376. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 1885). Jelikož tedy žaloba nebyla zamítnuta v důsledku neunesení důkazního břemene po té, co soud prvního stupně po právní stránce překvalifikoval nárok žalobce (a tím si vynutil potřebu nových skutkových tvrzení a navržení nových důkazů), nebyly podmínky pro postup podle splněny. Vzhledem k tomu, že vznesená otázka výkladu ustanovení (ad a) byla již v konstantní judikatuře Nejvyššího soudu řešena a odvolací soud tuto judikaturu v souzené věci respektoval, není způsobilá založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a proto dovolací soud její projednání nepřipustil.2) K otázce nesprávného posouzení příčinné souvislosti (ad b)

Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu platí, že otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda škodná událost (zde nesprávný úřední postup) a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána; právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. , rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. , nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. ). Jestliže tedy dovolatel namítá, že napadeným rozsudkem byla nesprávně zjištěna existence příčinné souvislosti, přičemž v dovolání nezpochybňuje vymezení skutkových okolnosti, mezi kterými měla být její existence prokazována, jedná se o námitku směřující proti skutkovému zjištění, čímž uplatňuje důvod dle , tedy že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. V daném směru však dovolací soud uvádí, že z ustanovení ve spojení s vyplývá, že pokud se dovolací soud zabývá otázkou přípustnosti dovolání ve smyslu , není oprávněn přezkoumávat správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů, neboť dovolací důvod dle , pomocí nějž je možné poukazovat na rozpor učiněných skutkových zjištění s provedeným dokazováním, je k dispozici pouze pro ty účastníky, jejichž dovolání je přípustné dle nebo b) (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. , nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. ). Dovolací soud proto shora vznesenou otázku (ad b) k projednání nepřipustil.3) K otázce určení rozsahu škody (ad c)

V souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2006 sp. zn. , rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. , nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. ), je přípustnost dovolání podle ustanovení vyloučena, pokud se řešení dovolatelem předestřené právní otázky (byť jakkoliv významné z hlediska obecné rozhodovací praxe) nemůže promítnout do poměru účastníků ve věci, ve které bylo dovolání podáno (srov. též Krčmář, Z. In Drápal, L. – Bureš, J. a kol. II. Komentář. -376. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 1885). Tento předpoklad v projednávané věci naplněn není, neboť odvolací soud na otázku výše škody, jejíhož přezkumu se dovolatel domáhá, výrok napadeného rozhodnutí nezaložil. Dovolací soud připomíná, že zákonnými předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ( ), které musí být splněny kumulativně, jsou nesprávný úřední postup, vznik škody a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Přitom, jak již bylo řečeno výše, odvolací soud sice považoval vydání stanoviska Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 16. 12. 2004, č. j. RR/2134/04) za nesprávný úřední postup, neshledal však mezi ním a tvrzenou škodou příčinnou souvislost. Za situace, kdy odvolací soud založil svůj závěr o nedůvodnosti žaloby na neexistenci příčinné souvislosti jako jedné z podmínek odpovědnosti státu podle , je otázka případného rozsahu škody zcela hypotetická, neboť na závěru odvolacího soudu nemůže ničeho změnit. Namítá-li tedy dovolatel nesprávnost závěru odvolacího soudu o tom, že škodou může být pouze obvyklá cena pozemků stanovená znaleckým posudkem a nikoliv cena pozemků stanovená v budoucí kupní smlouvě, uplatňuje tím námitku, jejíž posouzení se nemůže promítnout do výsledku sporu a tedy do poměru účastníků ve věci. Protože otázka rozsahu škody (ad c) nemůže z uvedeného důvodu založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve smyslu , dovolací soud její projednání nepřipustil.4) K otázce rozdílné rozhodovací praxe soudů nižších stupňů (ad d)

Dovolací soud v návaznosti na předeslané uvádí, že obstát nemůže ani námitka dovolatele, podle níž je přípustnost dovolání dle v souzené věci dána, protože rozhodnutí odvolacího soudu řeší otázku, která je soudy nižších stupňů rozhodována rozdílně. Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. , uvedl, že „přípustnost dovolání podle nemůže být založena poukazem na rozdílnou rozhodovací praxi soudů nižších stupňů, je-li předmětná právní otázka již konstantně řešena judikaturou (příp. stanoviskem) dovolacího soudu, a odvolací soud tuto judikaturu v projednávané věci respektoval.“ I když právní názory, které Nejvyšší soud zaujal, nejsou ex lege závazné pro řešení případů obdobného druhu, nelze ztrácet ze zřetele, že došlo-li v rozhodovací praxi soudů při řešení určité materie k judikatornímu ustálení právního názoru, je z povahy věci nezbytné, aby soudy nižších stupňů tento judikatorní posun ve své rozhodovací praxi reflektovaly a v případě, že takový právní názor nesdílejí, jej ve světle jimi pečlivě vyložené argumentace (kriticky) konfrontovaly a seznatelným způsobem vyložily, z jakých nosných důvodů nebylo lze se ve věci s obdobným skutkovým či právním základem s předmětným judikátem ztotožnit (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. ). Je tudíž zjevné, že rozdílná rozhodovací praxe soudů nižších stupňů jako důvod připuštění dovolání dle může přicházet v úvahu jen za situace, kdy dovolací soud zatím nesplnil svou sjednocovací funkci dle a 3 a soudům nižších stupňů doposud neposkytl jednotné řešení právní otázky. Je-li však v judikatuře dovolacího soudu takové jednotné řešení přijato, může být přípustnost dovolání dle dána jen tehdy, řeší-li v projednávané věci odvolací soud právní otázku oproti dosavadní judikatuře dovolacího soudu rozdílně, resp. odvolací soud v projednávané věci bez adekvátního zdůvodnění judikaturu dovolacího soudu nerespektuje, nebo má-li být dovolacím soudem (dříve) vyřešená právní otázka posouzena jinak (k poslednímu srov. též Krčmář, Z. In Drápal, L. – Bureš, J. a kol. II. -376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 1884). Opačný výklad by totiž zcela popíral sjednocující funkci Nejvyššího soudu založenou ustanovením a 3 Vzhledem k tomu, že v projednávané věci odvolací soud postupoval zcela v mezích judikatury Nejvyššího soudu (srov. opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. , rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. , nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. ), nemůže vznesená námitka rozdílné rozhodovací praxe soudů nižších stupňů založit zásadní právní význam projednávané věci.

Z důvodů shora uvedených Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá v části napadené dovoláním žalobkyně zásadní právní význam, neboť závěry v něm obsažené jsou zcela v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Proto dovolání žalobkyně bez jednání ( ) podle věty první ve spojení s jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalovanému prokazatelné náklady nevznikly.

P o u č e n í:

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 1. srpna 2012

JUDr. Iva B r o ž o v á

předsedkyně senátu