Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2811/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

o dovoláních účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. února 2007, č.j. -299, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 9. května 2007, č.j. -329, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. února 2007, č.j. -299, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 9. května 2007, č.j. -329, jakož i rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 28. června 2006, č.j.

-266, vyjma jeho výroku III., se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu Praha – západ k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví citovaným rozsudkem Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v nákladových výrocích V. a VI. změnil rozsudek Okresního soudu Praha – západ (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 28. června 2006, č.j. -266, a v meritorních výrocích I. a II., jakož i v jeho akcesorických výrocích IV. a V. jej jako věcně správný potvrdil.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali oba účastníci včasná dovolání. Žalobce podal dovolání „pokud bylo rozhodnuto o potvrzení výroku II., IV. a V. a dále pokud bylo rozhodnuto o změně ve výroku V. rozsudku soudu 1. stupně.“ Dovolání shledal přípustným podle a uplatnil v něm dovolací důvod ve smyslu (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), neboť má za to, že napadené rozhodnutí řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem, což žalobce ve svém dovolání zevrubně rozvádí. Žalobce navrhl, aby v jím dovoláním napadených výrocích byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Rovněž žalovaná napadla citovaný rozsudek odvolacího soudu dovoláním, a to v části, jíž byl potvrzen meritorní výrok I. rozsudku soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání žalovaná odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a uplatňuje v něm dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 1 písm. b) a odst. 3 (tj., že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Žalovaná v dovolání namítá, že právní názory Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. -89, že „orgán státu“ je odpovědný za škodu vzniklou druhému subjektu za „převod vlastnického práva k věci“ (dražbou), která nebyla ve vlastnictví žalobce (správně žalované), podle , a dále že v daném případě ve vztahu k okupovanému pozemku nelze postupovat podle , jsou nesprávné, neboť jsou v rozporu s tehdy již konstantní judikaturou, na kterou žalovaná v rámci své dovolací argumentace poukazuje. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 , jímž byl změněn ( ), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení tím není dotčeno.

Z obsahu spisu vyplývá, že odvolací soud ve svém předchozím rozhodnutí – (kasačním) usnesení ze dne 16. června 2004 č.j. -165 – zrušil předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 10. prosince 2003, č.j. -142, zčásti z důvodu nepřezkoumatelnosti (u závěru stran promlčení nároku na vydání neoprávněného majetkového prospěchu), a dále z důvodu, že okresní soud nerespektoval závazný právní názor, jenž vyložil Nejvyšší soud České republiky

ve svém rozsudku ze dne 28. listopadu 2001, č.j. -89, když „svůj postup zdůvodnil tím, že v mezidobí, které uplynulo od vydání rozsudku Nejvyššího soudu, byl vydán judikát v napadeném rozsudku zmiňovaný, s obsahem vlastně opačným, než jaký je vyjádřen u rozsudku Nejvyššího soudu.“ V tomto směru odvolací soud zdůraznil, že z y ani ze žádného právního předpisu nevyplývá závaznost judikatury pro konkrétní soudní spory, když její význam spočívá především v zobecnění výkladu právních předpisů. Z uvedeného je proto zřejmé, že přípustnost dovolání není založena ani ve smyslu ustanovení ani písm. b) cit. par. , a že zde jde – vzhledem k potvrzeným meritorním výrokům rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem – o procesní situaci, kdy dovolání účastníků směřují proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je tento mimořádný opravný prostředek přípustný pouze tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z obsahu nalézacího spisu je zřejmé, že žalobce se domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu (původně) částku 317.461,- Kč s 19% úrokem z prodlení od 15. srpna 1995 do zaplacení, z níž částku 190.724,- Kč požaduje zaplatit jako neoprávněný majetkový prospěch vzniklý bývalému Československému státu tím, že dne 29. června 1991 ve veřejné dražbě provozní jednotky – samoobsluhy v H.,  postavené na pozemcích p.č. 666/1, 666/2 a 666/3 v katastrálním území H., byla žalobci prodána i část pozemku dříve označeného jako p.č. 36 v katastrálním území H. (zčásti sloučeného do uvedených pozemků), jehož vlastníky v té době byli JUDr. A. D. a J . D., a nikoliv stát, a za převod tohoto pozemku přijal stát od žalobce kupní cenu ve výši 190.724,- Kč. Vzhledem k tomu, že bratři D. později listinnými důkazy doložili své vlastnické právo k pozemku p.č. 36 v cit. katastrálním území, koupil od nich žalobce kupní smlouvou

ze dne 23. ledna 1995 část tohoto pozemku (sloučeného nyní částečně též do pozemků p.č. 666/1, 666/2 a 666/3 v katastrálním území H.) za kupní cenu 194.000,- Kč. Dále žalobce uplatnil nárok na náhradu škody ve výši 126.737,- Kč, poskytnutý mu podle smlouvy o úvěru uzavřené s Českou spořitelnou v souvislosti se zaplacením kupní ceny za vydraženou provozní jednotku. Posléze žalobce (v důsledku částečného zpětvzetí žaloby) tento nárok omezil na částku 108.951,- Kč se specifikovaným příslušenstvím.

Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že v posuzované věci rozhodnutí odvolacího soudu řeší předmětnou právní otázku, jež se stala právně významná

pro posouzení uplatněných nároků žalobce, v rozporu s rozhodovací praxí nejen dovolacího soudu, ale také Ústavního soudu České republiky.

Je faktem, že ve shora již citovaném rozsudku Nejvyššího soudu České republiky bylo mj. s odkazem na rozsudek téhož soudu ze dne 17. září 1998, sp. zn.

(in Soudní judikatura č. 7/1999) judikováno, že „převzetím

bez právního důvodu (§ 6 odst.2 cit. zákona) ovšem stát nenabyl vlastnické právo k věci (nemovitosti), neboť vlastnického práva nelze (a ani v rozhodném období nebylo lze) nabýt pouhou bezdůvodnou okupací věci (jejím faktickým převzetím); vlastníku nemovitosti však byla odňata možnost nemovitost držet, užívat ji a požívat její plody a užitky. Závěr odvolacího soudu o možném použití ,

ve znění pozdějších předpisů, na daný případ je proto nesprávný, a to nejen ze shora uvedených důvodů, ale též proto, že při řešení otázky vlastnictví k předmětnému pozemku nelze vycházet ze ...upravujícího zvláštní právní režim

pro uplatnění tzv. restitučních předpisů uvedených v § 1 tohoto zákona, nýbrž je třeba aplikovat obecné občanskoprávní předpisy platné v době, kdy stát předmětný pozemek bez právního důvodu převzal.“ Vzhledem ovšem k judikatorní situaci, jež poté nastala v souvislosti s vydaným rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. září 2003, sp. zn. (in www.nsoud.cz), v němž byl zaujat právní názor, že „Mohla-li osoba, jejíž nemovitosti převzal stát v rozhodné době

( , ve znění pozdějších předpisů) bez právního důvodu, žádat o vydání těchto nemovitostí podle uvedeného zákona, nemůže se úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (srov. např.

obč. zák.), a to ani formou určení vlastnického práva podle “, jakož i k následné rozhodovací praxi Ústavního soudu České republiky (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 1. listopadu 2005, sp. zn.

, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.), soud prvního stupně správně tuto zásadně významnou judikatorní okolnost reflektoval a judikovaný právní názor promítl, resp. zohlednil při svém rozhodování ve věci samé, v jehož důsledku předmětnou žalobu zamítl. Tento rozsudek ovšem odvolací soud, jak již vpředu bylo vyloženo, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Lze sice přisvědčit odvolacímu soudu, že právní názory, které Nejvyšší soud České republiky zaujal v jiných právních věcech, nejsou ex lege právně závazné (aplikovatelné) na případy s obdobným skutkovým či právním základem, z nějž vzešel ten který judikát dovolacího soudu, nelze však současně ztrácet ze zřetele, že došlo-li v soudní rozhodovací praxi při řešení určité materie k judikatornímu ustálení právního názoru, je z povahy věci nezbytné, aby soudy nižších stupňů tento judikatorní posun

ve své rozhodovací praxi reflektovaly a v případě, že takový právní názor nesdílejí, jej ve světle jimi pečlivě vyložené argumentace (kriticky) konfrontovaly a seznatelným způsobem (v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozhodnutí) vyložily, proč, resp. z jakého (jakých) nosného (nosných) důvodu (důvodů) nebylo lze se ve věci s obdobným skutkovým či právním základem s předmětným judikátem ztotožnit. Tento postup při práci s judikaturou je přirozeně nezbytné dodržet tím spíše v situaci, kdy v obdobné věci Nejvyšší soud České republiky zaujal k rozhodovací činnosti soudů

ve věcech určitého druhu podle , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, stanovisko, anebo rozhodl-li v určité věci velkým senátem podle zákona o soudech a soudcích.

Z popsaného vyplývá, že již učiněný judikatorní výklad by měl být, nedojde-li

k následnému shledání dostatečných relevantních důvodů podložených racionálními a přesvědčivějšími argumenty, ve svém souhrnu více konformnějšími s právním řádem jako významovým celkem a svědčícími tak pro změnu judikatury, východiskem

pro rozhodování následujících případů stejného druhu, a to z pohledu postulátů právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo (oprávněného legitimního očekávání) a principu formální spravedlnosti (rovnosti) [nález Ústavního soudu České republiky ze dne 25. ledna 2005, sp. zn. , in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky (dále již „Sbírka“), svazek 36, ročník 2005, str. 173].

Obecné soudy ovšem vedle své povinnosti reflektovat při své rozhodovací činnosti judikaturu vyšších soudů musí také respektovat zásadu vyjádřenou v čl. 89

odst. 2 y, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu České republiky jsou závazná pro všechny orgány i osoby, a že s ohledem na četnou judikaturu Ústavního soudu České republiky je právní názor obsažený v odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu coby orgánu ochrany ústavnosti, resp. v jeho právní větě, má-li obecnou povahu, obecně závazný, tj. závazný při řešení typově shodných případů (srov. např. usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 14. října 2002, sp. zn. , in Sbírka, svazek č. 28, judikát publikován pod č. 28). Přitom nerespektování právních názorů Ústavního soudu České republiky vede při stejných skutečnostech jednak k vědomému porušování ústavnosti a navíc nerespektování nosných důvodů publikovaného nálezu Ústavního soudu řešících obdobné věci má nepochybně deformující dopad na princip právní jistoty plynoucí z normativního principu právního státu tak, jak jej normuje y (nález Ústavního soudu České republiky ze dne 30. října 2007, sp. zn. , in ASPI – Automatizovaný systém právních informací, identifikační číslo judikátu JUD 39333CZ).

Vzhledem k tomu, že odvolací soud při svém rozhodování, na rozdíl od soudu prvního stupně, který tak správně učinil ve svém předcházejícím a posléze odvolacím soudem zrušeném rozsudku, nezohlednil konstantní judikaturu Nejvyššího soudu České republiky, resp. nerespektoval předmětná rozhodnutí Ústavního soudu České republiky, v nichž byl opakovaně zaujímán právní názor (ve stručnosti shrnuto), že specialita restitučních předpisů vylučuje možnost domáhat se určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem podle obecných předpisů občanského práva, kterážto otázka byla při rozhodování této věci obecnými soudy esenciální z pohledu žalobcem uplatněných peněžitých nároků vůči žalované České republice, Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu podle věty za středníkem zrušit. Jelikož důvody zrušení platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí vyjma jeho III. o zastavení řízení pro částku 17.786,- Kč s příslušenstvím, a věc vrátil soudu prvního stupně

k dalšímu řízení ( věta druhá ).

V dalším průběhu řízení budou soud prvního stupně, případně i soud odvolací vázány právním názorem, který byl vysloven v tomto rozsudku ( věta prvá ve spojení s ). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. prosince 2009

JUDr. Karel Podolka, v. r.

předseda senátu