Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
96F098A0B6E86DDAC1257A5D002C75E5.html
HTML · 21.28 KB
No categories available
20 Cdo 4397/2011
U S N E S E N Í
Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky
Ing. R. V.
, zastoupenému JUDr. Josefem Cholastou, advokátem se sídlem v Krnově, Hlavní náměstí 14, pro 1,088.428,- Kč, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 19 Nc 2211/2006 , o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 2008, č. j. 66 Co 77/2008 -51, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 2008, č. j. 66 Co 77/2008 -51,
se ruší
a věc
se vrací
tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Krajský soud napadeným rozhodnutím bez nařízení jednání (§ 254 odst. 6 věta před středníkem o. s. ř. o. s. ř. ) potvrdil usnesení ze dne 13. 12. 2007, č. j. 19 Nc 2211/2006 -45, jímž okresní soud (s odkazem na § 269 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. rovněž bez nařízení jednání) zamítl návrh povinného na odklad provedení exekuce a návrh na zastavení exekuce. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu konstatoval, že § 16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon č. 592/1992 Sb. “), upravuje promlčení a nikoli prekluzi. Shodně s okresním soudem uzavřel, že námitky promlčení práva předepsat pojistné a penále bylo možno uplatnit pouze v nalézacím správním řízení, že v exekuci lze zohlednit pouze promlčení práva vymáhat pojistné a penále (§ 16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. ). Nabytí právní moci a vykonatelnosti podkladových rozhodnutí řešil již odvolací orgán v nalézacím řízení. Odlišná vykonatelnost platebních výměrů, doručených stejného dne, je dána odlišně stanovenými lhůtami ve výrocích těchto rozhodnutí. V souzené věci nebylo prokázáno splnění podmínek pro zastavení (§ 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. o. s. ř. ).
Povinný v dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) , odst. 3 a § 238a odst. 1 písm. d) zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále též jen „o. s. ř. “), namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ , b/ o. s. ř. o. s. ř. ). Za otázku zásadního právního významu považuje dovolatel řešení otázky, zda se v případě § 16 odst. 1 i 2 zákona č. 592/1992 Sb. jedná o prekluzi či o promlčení. S odkazem na rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem z 12. 3. 2007, sp. zn. 15 Aps 201/2006 resp. 15 Ca 201/2006 , se přiklání k názoru, že lhůty stanovené v § 16 odst. 1 a 2 jsou prekluzívní. Uvedl, že návrhem na zastavení exekuce namítal promlčení nároků z platebních výměrů č. 2140501234 a 4140501235, ale v odvolání uplatnil prekluzi. Protože námitku promlčení uplatnil již ve správním řízení, v řízení o nařízení exekuce i o zastavení exekuce s tím, že byla buď ignorována nebo zamítnuta jako nepoužitelná, zvolil dovolatel postup spočívající v uplatnění prekluze. Jestliže odvolací soud uzavřel, že se v případě § 16 odst. 2 cit. zákona nejedná o prekluzi, měl se námitkou zabývat z hlediska promlčení. Krajský soud navíc pochybil tím, že se nevypořádal s námitkou prekluze i ve vztahu k § 16 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb. (pouze odkázal na judikaturu řešící problematiku ve vztahu k § 16 odst. 2 ), přitom podle dovolatele je pro věc samu významné i posouzení, zda i v tomto případě jde o promlčení či prekluzi. Dále vytýká, že okresní soud nepřezkoumal promlčení dle § 16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. ve vztahu k platebnímu výměru ze dne 15. 5. 2001, č. 1340100713, ač podle následných rozhodnutí má jít o námitku, kterou lze v exekuci zohlednit (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 3 Cz 4/74 ). Vytýká tak odvolacímu soudu, že řádně nepřezkoumal řízení, které předcházelo vydání usnesení okresního soudu a řízení před krajským i okresním soudem. Rovněž namítá, že k projednání odvolání bylo nutno nařídit jednání (§ 254 odst. 6 věta za středníkem o. s. ř. o. s. ř. ), což se nestalo, a tak došlo k porušení práva povinného na spravedlivý proces. Závěrem poukazuje na to, že vymáhané pojistné a penále pochází z období březen 1993 až říjen 1997, listopad 1997 až duben 1998, přitom bylo předepsáno platebními výměry z 25. 4. 2005, ač prvním úkonem směřujícím ke zjištění výše pojistného nebo jeho vyměření, o němž se dovolatel dověděl, bylo vyúčtování pojistného z 27. 1. 2005. Prosazuje, že vymáhaný nárok je již promlčen příp. prekludován a navrhuje, aby dovolací soud usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Oprávněná se ve svém vyjádření ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a dovolání povinného považuje za nedůvodné. Protože dovolatelem předestřená otázka již byla Nejvyšším soudem řešena, mělo by být dovolání odmítnuto.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz Část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb. ).
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. l písm. c) a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. (jež byl k 31. 12. 2012 zrušen nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. 2. 2012, Pl. ÚS 29/11 , avšak podle nálezu IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 i nadále použitelný), ve spojení s § 238a odst. 1 písm. d) o. s. ř. o. s. ř. , protože právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné, a tedy i nesprávné. Krajský soud se ve svém odůvodnění nevypořádal s námitkou promlčení (resp. tvrzené prekluze) nároku na vymáhání pojistného a penále ve smyslu § 16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. , jež byla vznesena povinným až v odvolacím řízení, a odkázal jen na odůvodnění usnesení okresního soudu, jež se však touto otázkou nezabývalo vůbec, neboť řešilo námitku promlčení práva předepsat pojistné a penále.
Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. o. s. ř. ) i k vadám podle ustanovení § 229 odst. 1 , odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k tomu viz níže); jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř. o. s. ř. ).
Nejvyšší soud předně konstatuje, že řešení otázky povahy doby uvedené v § 16 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb. , v níž má být realizováno ´právo předepsat´ dlužné pojistné, je pro napadené rozhodnutí zcela bez významu. Námitka promlčení event. prekluze práva předepsat pojistné již totiž v řízení o výkon rozhodnutí (exekuci) nemá místo, neboť v této fázi již nelze zpochybnit věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí, jehož obsahem je soud výkonu vázán (§ 159a odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. ) a z nějž je povinen vycházet (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98 , uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Výtka dovolatele, že exekuční soud pochybil, nezabýval-li se námitkou prekluze ve vztahu k § 16 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb. , tedy nemá opodstatnění a ze stejného důvodu je v dané fázi řízení již bezpředmětná i námitka, že dlužné pojistné a penále nemělo být vůbec předepsáno.
I s dovolatelem vznesenou otázkou, zda se v případě § 16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. jedná o prekluzi či o promlčení, se odvolací soud vypořádal v souladu s ustálenou judikatorní praxí Nejvyššího soudu, který se touto otázkou zabýval již ve svém usnesení ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2219/2005 , (a dále např. v usnesení ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 20 Cdo 481/2006 , či ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2013/2010 ), v nichž opakovaně uvedl, že doba uvedená v § 16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. je promlčecí dobou, nikoliv prekluzívní (propadnou).
Dovolatel rovněž vytýká, že krajský soud se měl (poté, co uzavřel, že ustanovení § 16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. neupravuje prekluzívní dobu, ale promlčecí) zabývat otázkou promlčení vymáhaných pohledávek.
Ze spisového materiálu se podává, že v souzené věci nařídil soud usnesením z 6. 12. 2006, č. j. 19 Nc 2211/2006 -5, exekuci podle platebních výměrů VZP ČR, Územního pracoviště Bruntál ze dne 25. 4. 2005, č. 4140501235 a č. 2140501234, ve spojení s rozhodnutím rozhodčího orgánu VZP ČR ze dne 30. 8. 2006, č. j. 6294/05/Mi, 6295/05/Mi (jímž bylo odvolání plátce pojistného zamítnuto jako opožděné), a podle platebního výměru ze dne 15. 5. 2001, č. 1340100713, a jejím provedením pověřil JUDr. Antonína Dohnala, soudního exekutora se sídlem v Jeseníku.
K odvolání povinného Krajský soud v Ostravě usnesením z 19. 7. 2007, č. j. 66 Co 522/2007 -32, rozhodnutí o nařízení exekuce potvrdil s tím, že platební výměry č. 4140501235 a č. 2140501234 byly řádně doručeny (podle § 24 odst. 2 tehdy platného zákona č. 71/1967 Sb. , o správním řízení /správní řád /, tzn. dne 29. 4. 2005 formou náhradního doručení, právní moci tedy nabyly 17. 5. 2005) a jsou vykonatelné, že správnost doručení byla zkoumána v rámci správního řízení, kde již rozhodčí orgán dospěl k tomuto závěru, a zamítl odvolání pro opožděnost, a že námitka promlčení se při nařízení exekuce nezkoumá.
Podáním ze dne 24. 9. 2007 povinný navrhl odklad a zastavení exekuce „z důvodu promlčení práva
předepsat
dlužné pojistné a s tím související penále podle § 16 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb. “ a dále namítal, že v důsledku vznesené námitky promlčení platebních výměrů č. 4140501235 a č. 2140501234 tyto neměly být vůbec vydány. Tento návrh okresní soud usnesením na č. l. 45 spisu zamítl s tím, že námitku promlčení práva
předepsat
pojistné a penále bylo možno uplatnit pouze v nalézacím správním řízení, a že v exekuci již lze zohlednit pouze promlčení práva vymáhat pojistné. Tím, zda tu bylo promlčeno právo vymáhat dlužné pojistné, se nezabýval, jelikož tuto otázku povinný nenamítl.
V odvolání proti zamítnutí návrhu (viz č. l. 47 spisu) pak již povinný vytýkal, že rozhodčí orgán v nalézacím řízení i okresní soud nepřihlédly (okresní soud navíc bez nařízení jednání) k tomu, že lhůty k předepsání a
vymáhání
pojistného jsou prekluzívní. Tvrdil, že pětiletá lhůta v § 16 odst. 1
a odst. 2
zákona č. 592/1992 Sb. je prekluzívní nikoli promlčecí a že „došlo k prekluzi vymáhaného pojistného a penále“. Za těchto okolností se odvolací soud již měl zabývat promlčením vymáhaných pohledávek i z hlediska ustanovení § 16 odst. 2 . Odkaz na odůvodnění rozhodnutí okresního soudu nepostačoval, neboť okresní soud řešil toliko námitku promlčení resp. prekluze z hlediska ustanovení § 16 odst. 1 .
K výtce dovolatele, že soudy nezkoumaly podmínky promlčení ve vztahu k platebnímu výměru ze dne 15. 5. 2001, č. 1340100713, Nejvyšší soud dodává, že nárok z tohoto exekučního titulu povinný v řízení o návrhu na zastavení exekuce před soudy obou stupňů (navzdory § 254 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. ) nijak nezpochybnil (viz podání na č. l. 37 a 47 spisu) a v dovolání již nelze nové skutečnosti ani důkazy ve věci samé uplatnit (§ 241a odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. ).
Z uvedeného plyne, že posouzení podmínek pro zastavení exekuce odvolacím soudem je neúplné a tedy i nesprávné. Protože na tomto nesprávném posouzení napadené rozhodnutí spočívá, Nejvyšší soud je bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ) podle § 234b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. o. s. ř. zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř. o. s. ř. ).
Právní názor dovolacího soudu je závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. o. s. ř. ).
V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení předchozího, tedy i dovolacího (§ 243d odst. l věta druhá o. s. ř. o. s. ř. ), popřípadě bude o náhradě nákladů rozhodováno ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb. ).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. července 2012
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu