Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 4304/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobců a/BRIV, s. r. o., se sídlem v Brně, Saidova 5, PSČ 620 00, identifikační číslo osoby 26238314, a b/ J. K., obou zastoupených JUDr. PhDr. Jaromírem Saxlem, advokátem, se sídlem v Brně, Údolní 567/33, PSČ 602 00, proti žalované JUDr. J. S., o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. listopadu 2009, č. j. -182, takto:

O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem ze dne 24. září 2007, č. j. -119, Krajský soud v Brně zamítl žalobu o vyloučení nemovitostí blíže specifikovaných ve výroku rozhodnutí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně (výroky I. a II.) a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok III.).

V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Olomouci rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil (výrok první) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok druhý).

Odvolací soud uzavřel, že usnesení ze dne 5. listopadu 2008, č. j. -178, jímž na návrh obou účastníků přerušil řízení dle , (dále jen „ “), nabylo právní moci dne 14. listopadu 2008 a žádný z účastníků do jednoho roku od právní moci daného usnesení nepodal návrh na pokračování v řízení, přestože jeho součástí bylo též poučení o tom, že nebude-li návrh na pokračování v řízení v uvedené lhůtě podán, soud řízení zastaví.

Žalobci napadli rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu dovoláním, opírajíce jeho přípustnost o ustanovení , uplatňujíce přitom dovolací důvody dle a navrhujíce, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Vada řízení, jež měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívá dle názoru dovolatelů v tom, že o zastavení řízení rozhodl odvolací soud a zbavil je možnosti podat proti tomuto rozhodnutí odvolání, ačkoliv (obecně) proti rozhodnutí soudu o zastavení řízení dle odvolání přípustné je. Porušil tak dle dovolatelů zásadu dvojinstančnosti řízení, a tím i jejich právo na spravedlivý proces.

Vadou řízení ve smyslu je dle dovolatelů rovněž to, že odvolací soud zastavil řízení, ačkoliv dovolatelé podali prostřednictvím svého zástupce návrh na pokračování v řízení k poštovní přepravě České poště, s. p. již dne 10. března 2009, tedy před uplynutím zákonné jednoroční lhůty.

Poukazujíce na rozhodnutí Ústavního soudu dovolatelé namítají, že prokázali, že zásilku obsahující návrh na pokračování v řízení podali k poštovní přepravě včas, a skutečnost, že tato nebyla soudu doručena, resp. že daný návrh se ve spise vůbec nenachází, nemůže být přičítána k jejich tíži.

Dovolatelé namítají, že v usnesení odvolacího soudu ze dne 5. listopadu 2008, č. j. -178, jímž bylo řízení v projednávané věci přerušeno, nebyli účastníci poučeni o tom, že v případě zastavení řízení dle odvolací soud též zruší rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Z uvedeného ustanovení přitom takový postup nevyplývá a danou situaci nelze podřadit žádnému z případů vymezených v , v nichž může odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit. Odvolací soud nevzal dle dovolatelů v úvahu, že ustanovení platí v odvolacím řízení s ohledem na pouze přiměřeně, a zastaveno by proto mělo být pouze odvolací řízení.

V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti druhému výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů, je Nejvyšší soud bez dalšího odmítl jako objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolání proti prvnímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné podle ; není však důvodné.

Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění , podle kterého dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2007), se podává z ustanovení , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), jež určuje, že pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) se použijí dosavadní právní předpisy, tedy vedle , o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i v témže znění (srov. k tomu shodně rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z ustanovení vyplývá, že je-li řízení přerušeno podle , pokračuje v něm soud na návrh po uplynutí tří měsíců; s výjimkou řízení o rozvod může soud na návrh pokračovat v řízení i před uplynutím této lhůty, jsou-li pro to závažné důvody. Není-li návrh na pokračování v řízení podán do jednoho roku, soud řízení zastaví.

Podle pro řízení u odvolacího soudu platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného.

Ve stanovisku svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. dubna 2010, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 49/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „stanovisko“), Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož odvolací soud, který podle rozhoduje o zastavení řízení přerušeného u něj po podání odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž se řízení končí nebo po podání odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně o věci samé, zruší v rozsahu napadeném odvoláním také rozhodnutí soudu prvního stupně. Současně rozhodne o nákladech řízení.

Tento závěr vychází z premisy, podle níž brání-li tzv. klid řízení vyvolaný jeho přerušením v odvolacím řízení tomu, aby rozhodnutí soudu prvního stupně nabylo právní moci, pak rozhodnutí o zastavení řízení nemůže přivodit pro některého z těchto účastníků méně příznivé důsledky, než jsou ty, jež nastaly v důsledku přerušení řízení. Pouhé zastavení „odvolacího“ řízení by pro odvolatele takovou změnou k horšímu nepochybně bylo, neboť právní mocí usnesení o zastavení „odvolacího“ řízení by pominuly suspenzívní účinky podaného odvolání a u odvoláním napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně by se projevily účinky, které s právní mocí soudního rozhodnutí pojí úprava obsažená v U rozhodnutí, které lze vykonat, by se takový odvolatel nepochybně ocitl také v ohrožení možným výkonem rozhodnutí nebo jeho exekucí. Usnesením o zastavení řízení podle se přitom pouze navenek deklaruje zákonem předjímaný a nečinností účastníků po dobu delší jednoho roku osvědčený předpoklad, že účastníci ztratili zájem na soudním projednání své věci.

Postup odvolacího soudu, který současně s rozhodnutím o zastavení řízení podle rozhodl též o zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně, je tedy správný, neboť plně respektuje závěry obsažené ve výše uvedeném stanovisku Nejvyššího soudu.

Z usnesení odvolacího soudu ze dne 5. listopadu 2008, č. j. -178, vyplývá, že účastníci řízení byli poučeni též o tom, že „Není-li návrh na pokračování v řízení podán do 1 roku, soud řízení zastaví.“ Takto formulované poučení odpovídá správnému procesnímu postupu soudu v dané situaci (tj. zastavení řízení a zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně), neboť je zřejmé, že v případě předvídaném uvedeným ustanovením bude řízení zastaveno jako celek, nikoliv (pouze) jeho část – odvolací řízení. Přitom je nepochybné, že odvolací řízení není „samostatným řízením“, ale fází řízení navazující na řízení před soudem prvního stupně, s nímž tvoří „jeden celek“ (srov. např. ).

Námitkou, podle níž nebyly splněny zákonné předpoklady pro vydání napadeného rozhodnutí, neboť již dne 10. března 2009 předali návrh na pokračování v řízení poštovní přepravě, dovolatelé poukazují na zmatečnostní vadu ve smyslu , k níž je dovolací soud (s ohledem na ) u přípustného dovolání povinen přihlédnout.

Z rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 86/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek však vyplývá, že ke zmatečnostní vadě dovolací soud přihlédne jen tehdy, podává-li se tato z obsahu spisu. Jelikož nejde o vadu, jíž může být dovolání odůvodněno ( ), nemůže ke zjištění její existence dovolací soud provádět dokazování (srov. ).

Umožňuje-li zákon účastníku řízení učinit procesní úkony prostřednictvím „pošty“ (a zejména - co do zachování lhůty - s účinky, jakoby podání bylo učiněno přímo u soudu), není materiálně myslitelné, aby případné poruchy uvnitř doručovacího mechanismu „pošty“ šly na jeho vrub. Účastník se podle práva - a „právem“ - spoléhá na to, že jemu zákonem umožněný režim učinit procesní úkon zajistí, že důsledky jeho podání reálně nastanou, resp. že jeho procesní odpovědnost nebude spojována s ničím jiným než s tím, co je schopen reálně ovlivnit (řádně zásilku na poště podat a zajistit, aby byl schopen podání zásilky doložit) [viz nález Ústavního soudu ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 230/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu; dále jen „ “].

Povinností účastníka řízení v situaci, kdy jeho procesní úkon (zde návrh na pokračování v řízení) doručovaný prostřednictvím pošty soudu nedojde, je prokázat, že zásilka byla v zákonné lhůtě podána na poště a že jejím obsahem byl právě tvrzený úkon (návrh na pokračování v řízení), a to na jednání, které soud za tímto účelem nařídí (srov. ).

I když při zjišťování skutečností rozhodných pro posouzení, zda písemnost byla řádně doručena, nejde o dokazování (dokazování se v řízení před soudem pojmově vztahuje jen k věci samé), soud při něm postupuje přiměřeně podle ustanovení a násl. Účastníci proto mají mimo jiné právo být přítomni při výslechu svědků ( ), výslechu účastníků ( ) či provádění důkazu u ( ), jejíž obsah je zaměřen ke zjištění rozhodných skutečností, vyjádřit se k její pravosti či správnost a k výsledkům provedeného šetření ( ) [srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 40/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].

Dovolateli namítaná zmatečnostní vada se v projednávané věci ze samotného obsahu spisu nepodává, neboť jejich tvrzení, uplatněné až v dovolání (že návrh na pokračování v řízení byl předán poštovní přepravě již dne 10. března 2009), by muselo být nejprve prokázáno. Nejvyšší soud se proto důvodností této námitky nezabýval.

Důvodná není ani námitka, podle níž odvolací soud tím, že rozhodl o zastavení řízení ve smyslu § 111 odst. 3 o. s. ř, aniž by žalobci měli možnost podat proti tomuto rozhodnutí odvolání, porušil zásadu „dvouinstančnosti řízení“.

K otázce dvojinstačnosti řízení se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 23. února 2011, sp. zn. (které je veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách), tak, že dvojinstančnost občanského soudního řízení se projevuje v uplatnění odvolání jakožto řádného opravného prostředku. Občanské soudní řízení nemusí být nutně dvoustupňové; požadavkům spravedlivého procesu vyhovuje též řízení provedené před soudem pouze v jediném stupni (srov. též právní názor uvedený například v usnesení Ústavního soudu ze dne 18. června 2001 sp. zn. ). Dvojinstančnost tedy není obecnou zásadou občanského soudního řízení, ale jen projevem úsilí možná pochybení v rozhodnutí soudů prvního stupně minimalizovat, které je současně opodstatněné za cenu prodloužení řízení (o dobu odvolacího řízení) a tím spojeného narušení právní jistoty nastolené rozhodnutím soudu prvního stupně a za cenu prodražení řízení (o náklady odvolacího řízení). Z uplatnění dvojinstančnosti v občanském soudním řízení nelze v žádném případě dovozovat, že by znamenala určení jakéhosi "pořadí" při posuzování tvrzení a názorů účastníků soudy, tedy že by se k nim mohl vyslovit odvolací soud jen a teprve tehdy, zaujal-li k nim stanovisko již soud prvního stupně.

Ústavní soud již v usnesení ze dne 2. června 2005, sp. zn. , a obdobně i v usnesení Ústavního soudu ze dne 20. března 2008, sp. zn. (obě rozhodnutí jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu), uzavřel, že „zásadu dvouinstančnosti“ v civilním řízení nelze v žádném případě považovat za princip či základní právo požívající ústavněprávní ochrany. Takové základní právo není garantováno ani u, ani mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách.

V projednávané věci navíc o přerušení řízení podle (o klidu řízení) rozhodl odvolací soud, a na něm proto bylo, aby ze svého rozhodnutí vyvodil i patřičné důsledky (včetně zastavení řízení podle in fine ). Skutečnost, že (obecně) lze proti rozhodnutí o zastavení řízení podle podat odvolání, není z tohoto pohledu významná. Nejvyšší soud proto – i s ohledem na výše uvedené judikaturní závěry – uzavírá, že odvolací soud nepochybil, když řízení zastavil.

Jelikož dovolací důvody dle nejsou dány, Nejvyšší soud dovolání podle části věty před středníkem zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , a , když dovolání žalobců bylo zamítnuto, žalované však podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 5. června 2012

JUDr. Filip Cilečekpředseda senátu