Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 703/2012

26

Cdo 703/2012

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

a/ G. G.

, a

b/ J. G.

, proti žalovanému

statutárnímu městu Plzeň

, se sídlem v Plzni, nám. Republiky 1, zastoupenému JUDr. Karlem Havlem, advokátem se sídlem v Plzni – Jižním Předměstí, Martinská 8, o neplatnost výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. května 2011, č. j. -89, takto:

I. Dovolání se zamítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud Plzeň-město (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. ledna 2011, č. j. -70, vyhověl žalobě a určil, že je neplatná výpověď žalovaného ze dne 22. října 2009 z nájmu žalobců k „bytu č. 7, o velikosti 1+2 s příslušenstvím, I. kategorie a 7,82 m2 (plocha mimo byt), ve IV. nadzemním podlaží domu č. p. N. ul. č. o. 21, v P.“ (dále jen „výpověď z nájmu bytu“ a „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. května 2011, č. j. -89, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.

Z provedených důkazů zjistily soudy obou stupňů následující skutkový stav. V předmětném bytě (jehož pronajímatelem je žalovaný) žili žalobci (manželé – společní nájemci bytu) od roku 1992 či 1993. V posledních dvou létech procházelo jejich manželství krizí a od února 2008, kdy se žalobce z bytu odstěhoval, nežili ve společné domácnosti. Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 19. března 2008, č. j. -30, schválil jejich dohodu, podle níž byly obě jejich nezletilé děti svěřeny do výchovy žalobkyně a žalobce se zavázal platit pro ně výživné v částce 4.500,- Kč měsíčně. Od dubna 2008 však výživné nehradil, přičemž i v důsledku toho se žalobkyně dostala do finančních problémů. Od 1. února 2008 do 30. června 2008 pracovala žalobkyně u obchodní společnosti Narcis B, s.r.o., Plzeň s příjmem v částce 7.781,- Kč měsíčně, její příjmy za období od ledna do prosince 2008 pak činily 42.348,- Kč a dne 13. listopadu 2008 jí byla Úřadem práce v Plzni vyplacena částka 6.690,- Kč; v období od listopadu 2008 do března 2010 měla průměrný čistý příjem 13.401,- Kč. V době od června 2008 do března 2010 nebyly žalobcům vypláceny žádné dávky státní sociální podpory. Žalobci nezaplatili žalovanému nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu (dále jen „úhrada za služby“) za části měsíců června a října 2008, za listopad a prosinec 2008 a únor 2009, a to v celkové výši 17.195,- Kč, a z těchto důvodů jim dal žalovaný dne 22. října 2009 výpověď z nájmu bytu podle , , ve znění po novele provedené (dále jen „obč. zák.“). Žalovaný přijal od žalobců dne 2. listopadu 2009 platbu v částce 20.000,- Kč a dne 9. listopadu 2009 v částce 2.551,- Kč, čímž byl uhrazen dluh na nájemném a část poplatku z prodlení, na němž je však i nadále dluh asi 12.000,- Kč. Žalobci požádali žalovaného o prominutí poplatku z prodlení. Na tomto skutkovém základě oba soudy dovodily, že byl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle obč. zák. (v podobě nezaplacení nájemného a úhrad za služby ve výši odpovídající trojnásobku měsíčního nájemného a úhrad za služby). Soud prvního stupně dále dovodil, že výpověď z nájmu bytu je neplatná podle obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy, a proto žalobě vyhověl. Přitom přihlédl zejména k tíživé sociální situaci žalobkyně, dále k tomu, že dluh na nájemném byl vyrovnán a že jde-li o poplatek z prodlení, požádala žalobkyně o jeho prominutí. Naproti tomu odvolací soud uzavřel, že výpověď z nájmu bytu není neplatná pro rozpor s dobrými mravy. V této souvislosti uvedl, že žalobci dosud neuhradili dluh na poplatku z prodlení, přičemž konstatoval, že je právně bezvýznamné, že požádali o jeho prominutí; navíc sociální situaci žalobkyně nepovažoval za natolik nepříznivou, aby odůvodňovala neplacení nájemného z bytu. I kdyby žalobci uvedenými platbami uhradili celý dluh včetně poplatku z prodlení, pak nelze podle odvolacího soudu přehlédnout, že tak učinili až po doručení výpovědi z nájmu bytu; při posuzovaní otázky neplatnosti výpovědi z nájmu bytu podle obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy jsou však právně významné pouze skutečnosti, které byly objektivně dány v době, kdy pronajímatel uvedený právní úkon (výpověď z nájmu bytu) doručil nájemci. Za této situace vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení , , ve znění po novele provedené (dále jen „ “). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody , odst. 3 Prostřednictvím dovolacího důvodu podle zpochybnila správnost právního názoru, že výpověď z nájmu bytu není neplatná pro rozpor s dobrými mravy. V této souvislosti především namítla, že „sice neuhradila poplatek z prodlení, avšak požádala o prominutí tohoto poplatku z prodlení, když žalovaný odmítl o žádosti o prominutí poplatku z prodlení rozhodovat dříve než bude meritorně rozhodnuto v řízení“. Podle jejího názoru „si odvolací soud v argumentaci odporuje, když na jedné straně uvádí, že je třeba posuzovat otázku dobrých mravů ve vztahu k situaci, která nastala v okamžiku uplatnění výpovědi, avšak na druhou stranu dobré mravy posuzuje i ve vztahu k zaplacení poplatku z prodlení, když však tato povinnost nastala až po doručení předmětné výpovědi“. Měla za to, že její tíživá situace byla „zcela jednoznačně objektivní“; zde poukázala na to, že žalobce opustil společnou domácnost, neplnil svou vyživovací povinnost, a proto neměla dostatek finančních prostředků k úhradě nájemného. V této souvislosti se dovolávala rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. . Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení ( ), která byla při jeho podání zastoupena advokátem ( a 4 ). Dovolání je přípustné podle , neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního názoru týkajícího se naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. a ani předběžného právního názoru, že žalobci jsou společnými nájemci předmětného bytu; proto dovolací soud i z posléze uvedeného právního názoru vycházel. Za této situace však nelze přehlédnout, že soudní praxe již dříve dovodila, že manželé – společní nájemci bytu – mají v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu postavení nerozlučných společníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 56 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura); mají tedy taková společná práva nebo povinnosti, že se rozhodnutí o věci musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně, a úkony jednoho z nich platí i pro ostatní ( ). Uvedený právní názor je využitelný i v řízení o neplatnost výpovědi ze společného nájmu bytu. Proto podal-li, jako v projednávané věci, dovolání jeden z nerozlučných společníků, pak se dovolání vztahuje na všechny společníky a dovolací soud postupuje tak, jako by dovolání podali všichni (v daném případě oba žalobci).

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v , a b/ a , jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.

Dovolatelka v dovolání odkázala rovněž na dovolací důvod podle , tedy jakoby vedle dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle uplatnila i tento dovolací důvod. Dovolací soud však zastává názor, že dovolací důvod podle nijak obsahově nekonkretizovala a právě z obsahového hlediska jsou její dovolací námitky podřaditelné jen pod dovolací důvod podle

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda výpověď z nájmu bytu je neplatná podle obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy.

Soudní praxe se již v minulosti (tj. za účinnosti před novelou provedenou – dále jen „obč. zák. před novelou“) ustálila v názoru, že při rozhodování o přivolení k výpovědi pronajímatele z nájmu bytu má své místo úvaha, zda výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti dovodila, že rovněž v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod podle obč. zák. před novelou nemusí soud žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení obč. zák. před novelou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. , uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura/). Přitom dlouhodobě ustálená soudní praxe dosud nezaznamenala odklon od názoru, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení obč. zák. před novelou, je nutno učinit (zejména v případě, že se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít např. o rodinné a sociální poměry vyklizovaného apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá (pronajímatele) – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. . Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci – pronajímateli – spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace obč. zák. před novelou podloženo úvahou zabývající se všemi rozhodnými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. , uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V ustálené soudní praxi nebylo pochyb ani o tom, že nepříznivá sociální situace nájemce, jejímž důsledkem bylo neplacení nájemného, nemůže sama o sobě vést k závěru, že výpověď pronajímatele z nájmu bytu daná právě pro neplacení nájemného, je v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2002, sp. zn. , uveřejněný pod C 1702 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Pro posouzení, zda výpověď pronajímatele z nájmu bytu daná nájemci z důvodu neplacení nájemného je či není v rozporu s dobrými mravy, je právně významná okolnost, že nájemce ke dni rozhodování soudu nezaplatil pronajímateli dluh na poplatku z prodlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. září 2002, sp. zn. , uveřejněný pod č. C 1421 ve svazku 20 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. ledna 2005, sp. zn. ). Při posuzování věci podle obč. zák. však nelze izolovaně zdůrazňovat a vytrhávat z kontextu pouze jednu okolnost a současně opomenout další právně významné okolnosti, zejména také okolnosti na straně vlastníka bytu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. února 2008, sp. zn. , a ze dne 7. dubna 2009, sp. zn. /ústavní stížnost podanou proti citovanému usnesení Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 3. prosince 2009, sp. zn. ). Ustanovení obč. zák. před novelou tedy je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít.

S uvedenými názory se Nejvyšší soud ztotožňuje i v současné době. Je však zapotřebí zdůraznit, že v řadě svých rozhodnutí (srov. rozsudky z 23. listopadu 2009, sp. zn. , z 25. listopadu 2009, sp. zn. , z 23. března 2010, sp. zn. , z 27. dubna 2010, sp. zn. , a dále např. usnesení z 24. srpna 2009, sp. zn. ) zaujal právní názor (který sdílí i v projednávané věci), že podle právní úpravy účinné od 31. března 2006 posuzuje soud otázku rozporu výpovědi pronajímatele z nájmu bytu s dobrými mravy v rámci úvahy o neplatnosti výpovědi (§ 39 obč. zák.), jak správně učinily oba soudy. Při posuzování otázky neplatnosti výpovědi z nájmu bytu podle § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy jsou však právně významné pouze skutečnosti, které byly objektivně dány v době, kdy pronajímatel uvedený právní úkon (výpověď z nájmu bytu) doručil nájemci; okolnosti nastalé po tomto okamžiku nelze při tomto právním posouzení zohledňovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. června 2011, sp. zn. , který byl na zasedání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu konaném dne 14. prosince 2011 schválen k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a který v ní bude uveřejněn pod č. 28/2012).

Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem, že v projednávaném případě není výpověď z nájmu bytu neplatná pro rozpor s dobrými mravy (§ 39 obč. zák.). Především totiž nelze přehlédnout, že při posouzení uvedené otázky nelze zohlednit zaplacení dluhu na nájemném a částečné zaplacení poplatku z prodlení, jestliže k tomuto došlo až po doručení výpovědi z nájmu bytu. Nebyl-li vzniklý dluh vyrovnán před doručením výpovědi z nájmu bytu, nelze na uvedenou neplatnost usoudit jen na základě tíživé sociální situace žalobkyně, byť by byla jakkoliv složitá. Navíc při posuzování uvedené otázky nelze „izolovaně“ zdůrazňovat a vytrhávat z kontextu pouze jednu okolnost a ve skutečnosti opomenout další právně významné okolnosti, zejména pak okolnosti na straně žalovaného (pronajímatele předmětného /obecního/ bytu). Jde především o jeho zájem na řádném placení nájemného. Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle nebyl použit opodstatněně.

Z vyložených důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle a jeho obsahové konkretizace správný ve smyslu věty před středníkem Dovolací soud proto dovolání podle téhož ustanovení zamítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, , a a o skutečnost, že žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. června 2012

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu