Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1447/2012

28

Cdo 1447/2012

ROZSUDEK

E. M.

, bytem v R., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Bártou, advokátem se sídlem v Plzni, nám. T. G. Masaryka 25, proti žalované

České republice - Ministerstvu spravedlnosti

, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 52.082 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2011, č. j. -47, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2011, č. j. -47, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 2. 2011, č. j. -22, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 2. 2011, č. j. -22 jako soudu prvního stupně. Uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně byla ve výroku I. zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 52.082,- Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 19. 8. 2010 do zaplacení. Současně ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení shora uvedené částky z titulu náhrady škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím v trestním řízení vedeném u Okresního soudu v Liberci pod sp. sn. , které skončilo zprošťujícím rozhodnutím odvolacího soudu z důvodu, že skutek, pro nějž byl stíhán, není trestním činem, přičemž žalovaná částka odpovídá výši jím účelně vynaložených nákladů na jeho obhajobu ve zmíněném trestním řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že proti žalobci bylo usnesením Policie ČR ze dne 3. 1. 2006, sp. zn. ORLI-504/SKPV-II-2005, zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestního činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 trestního zákona a neposkytnutí pomoci podle § 208 trestního zákona. Zjistil, že proti tomuto usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce nepodal stížnost, byl obžalován a následně rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. , byl uznán vinným ze spáchání výše zmíněných trestných činů s tím, že mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 2,5 roku a trest zákazu činnosti v trvání 5 let. Dále vzal za prokázané, že rozsudkem odvolacího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. byl zmíněný odsuzující rozsudek zrušen a žalobce byl obžaloby zproštěn z toho důvodu, že v žalobě označený skutek není trestným činem. Též zjistil, že za právní služby advokáta JUDr. Jaroslava Bárty žalobce uhradil částku 50.082,- Kč a následně v této výši dne 28. 6. 2010 uplatnil v důsledku shora uvedeného svůj nárok na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím u žalované, ta však jeho žádost na náhradu škody jako nedůvodnou odmítla.

Uplatněný nárok soud prvního stupně posoudil podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím, nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném do 26. 4. 2006 (dále jen „“). Kvalifikoval jej jako nárok z nezákonného rozhodnutí (, cit. zákona), jímž je usnesení o zahájení trestního stíhání. Dospěl k závěru, že žalobci právo na náhradu škody nepřísluší, jelikož proti usnesení o zahájení trestního stíhání nepodal stížnost. Uzavřel, že nejde ani o případ zvláštního zřetele hodný, kdy lze od podmínky vyčerpání opravných prostředků výjimečně upustit ve smyslu Uvedl, že podle ustálené judikatury je případem zvláštního zřetele hodným situace, kdy poškozenému v podání opravného prostředku zabránily vážné objektivní okolnosti nezávislé na jeho vůli, např. závažné zdravotní důvody, těžká osobní situace poškozeného nebo nesprávné poučení daném orgánem činným v trestním řízení. Podle soudu prvního stupně ani jeden ze shora uvedených důvodů nelze vzhledem k žalobním tvrzením aplikovat na daný případ.

Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Opírajíce se o závěry, které Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. , shodně se soudem prvního stupně kategoricky trval na splnění podmínky stanovené v (ve znění účinném do 26. 4. 2006). Vyslovil závěr, že v posuzované věci žalobci nárok na náhradu škody nevznikl, jelikož nepodal proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost jako řádný opravný prostředek. Zdůraznil, že při splnění ostatních zákonných předpokladů zákon podmiňuje nárok poškozeného na náhradu škody využitím opravného prostředku, bez ohledu na to, jak o něm bylo rozhodnuto. Shodně se soudem prvního stupně zaujal názor, že se nejedná ani o případ zvláštního zřetele hodný podle , neboť žalobce netvrdil ani neprokazoval okolnosti (přímo na straně účastníka či dané objektivně), které by odůvodňovaly zmíněnou výjimku na daný případ aplikovat.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení Podle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Tvrdil, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle Nesouhlasil se závěrem soudů obou stupňů, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle má jen tehdy, pokud podal proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost. Namítal, že soudy se opřely o rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia NS ČR sp. zn. s tím, že toto rozhodnutí bylo zrušeno nálezem pléna Ústavního soudu sp. zn. ze dne 6. 12. 2011. Z rozhodnutí vyplývá, že obviněnému náleží nárok na náhradu škody, i když nepodal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, přičemž právní základ nároku jednotlivce na náhradu škody v případě trestního stíhání, které je skončeno zproštěním obžaloby, je třeba hledat jak v článku 36 odst. 3d, tak v obecné rovině, především v článku I. odst. 1y ČR. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Přípustnost dovolání proti rozsudku a proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé upravuje ustanovení

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ skryté změny rozhodnutí ve smyslu (již proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, který by odvolací soud zrušil), může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak je tomu zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se přitom nepřihlíží ( ).

Dovolání Nejvyšší soud shledává přípustným pro řešení otázky vzniku nároku na náhradu škody způsobené nezákonným trestním stíháním v případě, že obviněný (poškozený) nepodal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, shledávaje, že vyřešení této otázky odvolacím soudem se odchyluje od aktuální judikatury Nejvyššího soudu (reflektující zde judikaturu Ústavního soudu).

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ( ), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný žalobcem v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem.

Je ustálenou soudní praxí, že podle odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu. Protože zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje; neposuzuje se zde správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání. Systematickým a logickým (extenzívním) výkladem byl proto učiněn závěr, že stejný význam (důsledky) jako zrušení pravomocného usnesení o vznesení obvinění pro nezákonnost má zastavení trestního stíhání a zproštění obžaloby, alespoň došlo-li k němu z určitých důvodů. Při takovém výsledku trestního stíhání je totiž třeba vycházet z toho, že obviněná osoba čin nespáchala, a že tedy nemělo být proti ní vzneseno obvinění; uvedené právo nemá pouze ten, kdo si obvinění sám zavinil, a ten kdo byl obžaloby zproštěn (nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno) jen proto, že není za spáchaný trestný čin odpovědný, nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. února 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaný pod č. 35/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2003, sp. zn. , publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, sv. 24, C 1813; z judikatury Ústavního soudu např. nález ze dne 28. srpna 2007, sp. zn. ).

Principiální (zásadní) trvání na využití stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, coby podmínce vzniku nároku na odškodnění podle (nyní odst. 3) , považuje Ústavní soud (srov. nálezy sp. zn. , , , , , a ) za přepjatý formalismus tehdy, jestliže státním zástupcem, který má povinnost na zákonnost přípravného řízení dohlížet z úřední povinnosti [§ 174 odst. 2 písm. e) trestního řádu], byla podána obžaloba, čímž dal státní zástupce najevo své přesvědčení o důvodnosti a zákonnosti trestního stíhání (což předpoklady úspěchu stížnosti minimalizuje). Uvedený právní názor ve své aktuální rozhodovací praxi reflektuje i Nejvyšší soud (srov. např. rozsudek ze dne 10. května 2011, sp. zn. , usnesení ze dne 26. května 2011, sp. zn. , rozsudek ze dne 13. března 2012, sp. zn. nebo rozsudek ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. ).

Názor, že obviněnému, jenž byl v trestním řízení zproštěn obžaloby nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno, lze náhradu škody (zásadně) přiznat jen tehdy, podal-li proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost, Ústavní soud kvalifikoval jako ústavně nekonformní i v plenárním nálezu ze dne 6. prosince 2011, sp. zn. (jímž zrušil rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2009, sp. zn. , na tomto názoru spočívající); v tomto nálezu se přihlásil ke své dosavadní (senátní) judikatuře a zopakoval, že „pravidlo vyčerpání procesních opravných prostředků vyžaduje, aby účastník řádně využil ty prostředky nápravy, které jsou dostupné a dostatečné k dosažení nápravy tvrzených porušení; účastník není povinen využívat opravné prostředky, které jsou nedostatečné a neefektivní“.

Je evidentní, že prezentované názory se prosadí i ve věci nyní posuzované, v níž odvolací soud dochází k závěru, že žalobci (poškozenému) právo na náhradu škody způsobené nezákonným trestním stíháním nepřísluší pouze proto, že proti usnesení o zahájení trestního stíhání nepodal stížnost. Takový závěr – jak výše uvedeno – neobstojí.

Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věty první ), rozsudek odvolacího soudu zrušil ( in fine ); protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( věty druhé ).

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný ( věty první, ).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci ( věty druhé, ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. června 2012JUDr. Josef Rakovskýpředseda senátu