Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 878/2011

28

Cdo 878/2011

ROZSUDEK

V. N.,

zastoupeného Mgr. Ing. Kateřinou Melichovou, advokátkou v Praze 10, Révová 6, proti žalované

České republice – Ministerstvu spravedlnosti

České republiky,

se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 2.325.425,- Kč s příslušenstvím,

vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2010, č. j. -93, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2010, č. j. -93, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 8. 2009, č. j. -33,

se

v celém rozsahu

ruší

a věc

se

vrací

soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 8. 2009, č. j. -33, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky ve výši 2.325.425,- Kč s příslušenstvím. Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo (výrok II.).

Předmětem řízení byla žaloba o náhradu škody ve výši 2.325.425,- Kč s příslušenstvím, způsobené nezákonným rozhodnutím státního orgánu. Žalobce dovozoval svůj škodní nárok (sestávající z požadavku na náhradu nákladů obhajoby, újmy na majetku, ušlého zisku a újmy nemajetkové povahy) ze skutečnosti, že usnesením Policie ČR ze dne 3. 11. 2002, sp. zn. ČTS: ORJC-74/OOK-2002, bylo vůči němu zahájeno trestní stíhání pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 trestního zákona. Trestní řízení v této věci skončilo zprošťujícím rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. .

Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že nárok žalobce na náhradu škody není důvodný. Nižší instance shledaly, že v daném případě nebyly naplněny všechny předpoklady pro vznik odpovědnosti státu za škodu ve smyslu , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Soudy obou stupňů trvaly na splnění podmínky stanovené v (ve znění účinném do 26. 4. 2006) a uzavřely, že v posuzované věci žalobci nárok na náhradu škody nevznikl, jelikož proti usnesení o zahájení trestního stíhání nepodal stížnost. Soudy rovněž dodaly, že nejde ani o případ zvláštního zřetele hodný, kdy lze od podmínky vyčerpání opravných prostředků poškozeným výjimečně upustit.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž tomuto soudu vytkl nesprávné právní posouzení věci. Namítal, že osoba, proti níž bylo trestní stíhání pravomocně zastaveno nebo která byla zproštěna obžaloby, musí mít nárok na náhradu škody způsobené jí trestním stíháním, jehož vedení se ukázalo nedůvodným až v průběhu trestního řízení. Dovolatel vyslovil nesouhlas se závěrem obou soudů, že mu nelze přiznat náhradu jím uplatněné škody pro nevyužití opravného prostředku (stížnosti) proti usnesení o zahájení trestního stíhání. V tomto směru odkázal na relevantní nález Ústavního soudu sp. zn. , podle něhož podmínka obsažená v ustanovení , tzn. podmínka vyčerpání řádných opravných prostředků, vychází z obecné právní zásady prevence, neboť vylučuje odpovědnost státu v těch případech, kdy poškozený nevyužil dostupných právních prostředků k odvrácení hrozící škody. Současně však citované ustanovení umožňuje soudu zohlednit specifika konkrétního případu a nesplnění této podmínky prominout. Pokud stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání zjevně nemohla být úspěšná, jeví se trvání na vyčerpání tohoto opravného prostředku jako přepjatý formalismus. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátkou, podal dovolání v zákonné lhůtě ( , ). Přípustnost dovolání dovozoval z ustanovení a dovolací důvod byl uplatněn podle , tj. pro nesprávné právní posouzení věci.

Dovolání je přípustné.

Přípustnost dovolání podle je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle , b) (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Za otázku zásadního právního významu lze nepochybně považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena v rozporu s ustálenou soudní praxí, a tedy i nesprávně po hmotněprávní stránce.

Rozhodnutí odvolacího soudu naznačená kritéria přípustnosti dovolání splňuje.

Dovolání je též důvodné.

Podle ustanovení nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

Podle (ve znění účinném do 26. 4. 2006) lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil možnosti podat proti nezákonnému rozhodnutí odvolání, rozklad, námitky, odpor, stížnost nebo opravný prostředek podle zvláštního předpisu, nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné.

Z konstantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu České republiky se podává, že podle odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu. Protože zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje; rozhodující je zde výsledek trestního řízení.

Systematickým a logickým (extenzivním) výkladem byl učiněn závěr, že stejný význam a důsledky jako zrušení pravomocného usnesení o vznesení obvinění pro nezákonnost má zastavení trestního stíhání a zproštění obžaloby, tedy alespoň došlo-li k němu z určitých důvodů. Při takovém výsledku trestního stíhání je totiž třeba vycházet z toho, že obviněná osoba čin nespáchala, a že proti ní nemělo být zahájeno trestní stíhání.

Principiální trvání na využití stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, coby podmínce vzniku nároku na náhradu škody podle (nyní odst. 3) , považuje Ústavní soud – srov. nálezy sp. zn. , , – za

přepjatý formalismus

v první řadě tehdy, jestliže státním zástupcem, který má povinnost na zákonnost přípravného řízení dohlížet z úřední povinnosti (§ 174 odst. 2 písm. e/ zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu), byla podána obžaloba, čímž dal státní zástupce najevo své přesvědčení o důvodnosti a zákonnosti trestního stíhání (což předpoklady úspěchu stížnosti minimalizuje). Uvedený právní názor ve své aktuální rozhodovací praxi reflektuje i Nejvyšší soud (viz např. rozsudek ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. , rozsudek ze dne 10. 5. 2011, sp. zn. , nebo usnesení ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. ).

Názor, že obviněnému, jenž byl v trestním řízení pravomocně zproštěn obžaloby nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno, lze náhradu škody (zásadně) přiznat jen tehdy, podal-li proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost, Ústavní soud kvalifikoval jako

ústavně nekonformní

i v plenárním nálezu ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. (jímž zrušil rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. , na tomto názoru spočívající – z něhož odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí též vycházel). V tomto nálezu se přihlásil ke své dosavadní judikatuře a zopakoval, že

pravidlo vyčerpání procesních opravných prostředků vyžaduje, aby účastník řádně využil ty prostředky nápravy, které jsou dostupné a dostatečné k dosažení nápravy tvrzených porušení; účastník není povinen využívat opravné prostředky, které jsou nedostatečné a neefektivní.

Je evidentní, že se výše prezentovaný právní názor prosadí i ve věci nyní posuzované, v níž soudy dospěly k závěru, že žalobci (poškozenému) právo na náhradu škody způsobené nezákonným trestním stíháním nepřísluší pouze proto, že proti usnesení o zahájení trestního stíhání nepodal stížnost. Takový závěr s ohledem na shora vyslovené teze neobstojí.

Nejvyšší soud závěrem poznamenává, že se – v intencích nálezu Ústavního soudu sp. zn. – v rámci naplnění své úlohy spočívající v zajištění jednotnosti a zákonnosti rozhodování obecných soudů ve smyslu , o soudech a soudcích, uchýlil podle citovaného předpisu k postoupení jiné věci s obdobným právním základem k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia (vedena pod sp. zn. ).

Nechť se tedy nižší instance v dalším průběhu řízení zabývají –

při zohlednění všech nezbytných podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu a skutkových okolností dané věci

– tím, zdali a jaká částka požadované náhrady majetkové škody a imateriální újmy žalobci náleží.

Jelikož se shodného pochybení při právním posouzení věci dopustily soudy obou nižších stupňů, Nejvyšší soud z těchto důvodů zrušil v celém rozsahu obě jejich rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( věta za středníkem, odst. 3 ).

V dalším průběhu řízení, v němž se rozhodne též o nákladech dovolacího řízení, je soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu ( ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 13. června 2012

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.

předseda senátu