Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 789/2011

U S N E S E N Í

Z. S.

1)

České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových,

se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42,

2) V. V.

, a

3) Mgr. L. V.

,

zastoupeným JUDr. Leopoldem Petričem, advokátem se sídlem v Krnově, Hlavní náměstí 1a, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Bruntále – pobočce v Krnově pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. srpna 2010, č. j. -216, takto:

I. Dovolání žalobkyně proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. srpna 2010, č. j. -216,

se zamítá

.

II. Dovolání žalobkyně proti výrokům II. až IV. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. srpna 2010, č. j. -216,

se odmítá

.

III. Žalobkyně je povinna nahradit žalovaným 2) a 3) jako společně a nerozdílně oprávněným náklady dovolacího řízení ve výši 8.520 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Leopolda Petriče.

IV. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Bruntále – pobočka v Krnově jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. prosince 2009, č. j. -116, zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je vlastnicí budovy a pozemku, a rozhodl o nákladech řízení. Ve věci samé rozhodl na základě zjištění, že žalobkyně užívala nemovitosti od roku 1991, kdy na základě , o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, vydražila tzv. provozní jednotku v budově, načež s ní byla uzavřena nájemní smlouva o nájmu nebytových prostor náležejících k jednotce. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně nemohla nemovitosti nabýt vydržením, neboť z jejích skutkových tvrzení nelze vyvodit skutečnosti, které by u ní zakládaly dobrou víru, že jí vlastnické právo k nemovitostem patří.

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobkyně shora označeným rozsudkem, výrokem I., rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalované 1) zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, jelikož zjistil, že řízení brání dříve zahájené řízení vedené o stejné určení vůči stejné žalované pod sp. zn. . Řízení bylo sice v době rozhodování soudu prvního stupně skončeno, avšak v době rozhodování odvolacího soudu v něm bylo pokračováno, neboť Nejvyšší soud rozhodnutí, jimiž bylo skončeno, zrušil. Výrokem III. potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovaným 2) a 3), neboť souhlasil se závěrem soudu prvního stupně o nedostatku dobré víry. Ostatními výroky rozhodl o nákladech řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o („ “) a v němž uplatnila dovolací důvod uvedený v Žalobkyně má především za to, že s věcí mohla nakládat jako s vlastní (byla oprávněným držitelem) proto, že tehdejší její vlastník po dni 9. března 1992 prostřednictvím likvidátora státního podniku Služby Krnov budovu opustil a žalobkyni udělil souhlas, aby budovu užívala jako vlastní. Pokud jde o zastavení řízení ve vztahu k žalované 1), žalobkyně namítla, že v době podání žaloby bylo dříve zahájené řízení skončeno a dále že bez účasti této žalované v tomto řízení vedle dalších žalovaných by nebyl dán naléhavý právní zájem na určení vlastnictví.

Žalovaná 1) navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto, neboť se s napadeným rozsudkem ztotožňuje. Žalovaní 2) a 3) navrhli, aby bylo dovolání odmítnuto, neboť nižšími soudy řešená otázka již byla opakovaně řešena v judikatuře dovolacího soudu a nižší soudy se řádně vypořádaly s námitkami žalobkyně.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že bylo podáno včas oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Proti výroku napadeného rozsudku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalované 1) zrušen a řízení bylo zastaveno, je dovolání přípustné podle Není však důvodné.

Z vyplývá, že pokud jsou o téže věci vedena dvě řízení, musí být pro tzv. překážku litispendence zastaveno to, které bylo zahájeno později. Ze dvou řízení vedených žalobkyní proti žalované 1), tedy z řízení vedených pod sp. zn. a , bylo později zahájeno řízení vedené pod sp. zn. . Na tom nic nemění skutečnost, že v době podání žaloby bylo řízení sp. zn. pravomocně skončeno a pokračováno v něm bylo až po té, co Nejvyšší soud rozhodnutí o skončení řízení zrušil. Řízení je totiž zahájeno podáním žaloby, nikoliv zrušením rozhodnutí o jeho skončení Nejvyšším soudem ( ).

Není správný argument žalobkyně, že zastavením řízení ve vztahu k žalované 1) žaloba postrádá naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Otázka naléhavého právního zájmu (a případně ani otázka tzv. věcné legitimace) není totiž při posuzování překážky litispendence významná. Ostatně pokud by byla, a v daném případě by z toho důvodu nemělo být řízení ve vztahu k žalované 1) zastaveno, hrozilo by, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) budou vydána různá rozhodnutí o témže vlastnickém právu, což nelze připustit.

Dovolací soud tedy dovolání proti výroku o zastavení řízení podle jako nedůvodné zamítl. Rozhodl tak formou usnesení, jelikož napadený výrok, byť byl obsažen v rozsudku, je obsahově výrokem, pro nějž jinak zákon předepisuje formu usnesení.

Dovolání proti výroku napadeného rozsudku, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, by v daném případě bylo podle přípustné tehdy, dospěl-li by dovolací soud k závěru, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Tak tomu ovšem není.

Podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Odvolací soud i soud prvního stupně posoudily otázku dobré víry potřebné k vydržení sporných nemovitostí v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Podle této judikatury se oprávněnost držby posuzuje objektivně a může být založena jedině titulem, na jehož základě by držiteli obecně mohlo vzniknout vlastnické právo. Tak např. v rozsudku ze dne 27. února 2002, sp. zn. (publikovaném pod č. C 1067 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck) Nejvyšší soud konstatoval, že „dobrá víra oprávněného držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka.“

Žalobkyně svůj názor o dobré víře zakládá na tvrzení, že vlastník sporné nemovitosti opustil a že souhlasil s tím, aby je žalobkyně užívala jako vlastní. Ani v jednom případě však nejde o jednání, které by mohlo žalované založit vlastnické právo. Opuštěním může vlastnické právo k věci nabýt toliko obec ( a 4 ). Souhlas s užíváním pak nemůže nahradit písemnou smlouvu o převodu nemovitosti a její vklad do katastru nemovitostí, resp. v době do 31. 12. 1992 její registraci státním notářstvím (srov. ve znění do 31. 12. 1992). Žalobkyně tedy na základě tvrzených jednání neměla důvod se domnívat, že se stala vlastníkem budovy. Pokud se to přesto domnívala, jednala v neomluvitelném právním omylu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2002, sp. zn. , uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 1481, v němž bylo uvedeno, že „právní omyl držitele, vycházející z neznalosti jednoznačně formulovaného ustanovení platného v době, kdy se držitel ujímá držby, není omluvitelný.“).

Ostatní dovolací námitky žalobkyně jsou bez významu, neboť se otázky dobré víry a řádného titulu držby netýkají.

S ohledem na uvedené dovolací soud dovolání proti napadenému výroku jako nepřípustné podle věty první a odmítl.

Pokud byly dovoláním napadeny i závislé výroky o nákladech řízení, bylo dovolání taktéž nepřípustné, a proto i v tomto rozsahu je dovolací soud odmítl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 2) a 3) vychází z toho, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovaným 2) a 3) v tomto řízení vznikly náklady ( , , a ). Náklady vzniklé žalovaným 2) a 3) představují odměnu advokáta za jejich zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle , , , , a částku 6.500 Kč, dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 600 Kč za dva úkony právní služby [za vyjádření žalovaného 2) a za vyjádření žalovaného 3)] podle , a náhradu za 20 % daň z přidané hodnoty ve výši 1.420 Kč; celkem 8.520 Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z , a

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) vychází z toho, že úspěšné žalované 1) podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly ( , , a ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, mohou žalovaní 2) a 3) podat návrh na výkon rozhodnutí.V Brně dne 23. května 2012

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu