Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 982/2012

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobce Mgr. J. M., zastoupeného Mgr. Evou Veltrubskou, advokátkou se sídlem v Kladně, Pekařská 658, proti žalovanému JUDr. Jiřímu Doležalovi, soudnímu exekutorovi Exekutorského úřadu Plzeň - Jih, se sídlem v Plzni, Jablonského 7, zastoupenému JUDr. Vladimírou Feistauerovou, advokátkou se sídlem v Mladé Boleslavi, Čechova 1267, o zaplacení částky ve výši 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 10. 2011, č. j. -144, takto:

O d ů v o d n ě n í:A. Předchozí průběh řízení

Žalobce se žalobou podanou dne 18. 2. 2010 domáhal po žalovaném zaplacení částky ve výši 100.000,- Kč s příslušenstvím. Uvedl, že dne 4. 9. 2006 po předchozí domluvě složil na exekutorském úřadu žalovaného v hotovosti částku 100.000,- Kč jako zálohu pro připravovanou dražbu nemovitosti, a to v rámci poskytování právních služeb, s čímž byl žalovaný srozuměn. Přestože byly následně nemovitosti vydraženy a exekuční řízení ukončeno, k vypořádání poskytnuté zálohy se žalovaným nedošlo.

Žalovaný nárok neuznal. Namítl, že žalobce není ve věci aktivně věcně legitimován, neboť částku 100.000,- Kč složil v zastoupení jako advokát při poskytování právních služeb. Dále uvedl, že žalovaná částka byla započítána do celkové jistoty na dražbu nemovitostí ve výši 875.000,- Kč, když zájemce a pozdější vydražitel poskytl dne 14. 11. 2006 pouze doplatek jistoty ve výši 775.000,- Kč. Žalovaný rovněž uplatnil námitku promlčení.

Okresní soud Plzeň - město jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 1. 2011, č. j. -107, žalobu v celém rozsahu zamítl. Po provedeném dokazování zjistil a vzal za prokázané, že žalobce dne 4. 9. 2006 složil k rukám žalovaného v souvislosti se zájmem o nemovitosti v katastrálním území H. v rámci vedené exekuce zálohu ve výši 100.000,- Kč. Soud dále zjistil, že tuto zálohu žalobce uhradil v postavení advokáta a tedy v zastoupení svého klienta, a že předmětné nemovitosti byly vydraženy společností Vegano s. r. o., kterou však žalobce nezastupoval. Po právní stránce pak dospěl k závěru, že žalovaný nemohl provést započtení částky 100.000,- Kč do jistoty na dražbu nemovitostí, a proto se na úkor žalobce ohledně této částky bezdůvodně obohatil. Soud prvního stupně k námitce promlčení uvedl, že částka 100.000,- Kč byla složena žalobcem k rukám žalovaného dne 4. 9. 2006, dražba se konala dne 16. 11. 2006, avšak žalobou byl nárok uplatněn až dne 18. 2. 2010, tedy po uplynutí dvouleté promlčecí doby (§ 107 odst. 1 obč. zák.), která se odvíjí právě ode dne 16. 11. 2006 a která marně uplynula dne 16. 11. 2008. Na druhé straně soud prvního stupně odmítl námitku žalobce, že je potřeba vztah mezi účastníky řízení coby podnikateli posuzovat jako obchodně právní. Odkázal na ustálenou judikaturu (rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. ), z níž vyplývá, že exekutor při provádění exekuce nemá postavení soukromoprávního subjektu, nýbrž vykonává pravomoc svěřenou mu předpisy veřejného práva. Z uvedených důvodů soud prvního stupně uzavřel, že mezi účastníky řízení nevznikl obchodně právní vztah a proto je aplikace čtyřleté promlčecí lhůty vyloučena. Nad rámec uvedeného soud prvního stupně dospěl k závěru, že i pokud by bylo možné žalobou uplatněný nárok pojmout jako vycházející přímo z , bylo by třeba ve věci uplatnit tříletou promlčecí dobu dle obč. zák. s tím, že právo žalobce by se stejně promlčelo, a to ke dni 16. 11. 2009.

K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. 10. 2011, č. j. -144, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním názorem. Zopakoval, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. ) a s ohledem na znění , exekučního řádu (dále jen „ “) nelze vztah mezi účastníky pojímat jako obchodně právní vztah mezi podnikateli. Odvolací soud následně uvedl, že žalovaná částka byla žalobcem u žalovaného složena dne 4. 9. 2006, dražba se konala dne 16. 11. 2006. Žalobce však podal žalobu až dne 18. 2. 2010, tedy po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby, která počala plynout ode dne 16. 11. 2006. Odvolací soud rovněž uvedl, že i pokud by byla aplikována dle argumentace žalobce tříletá promlčecí doba ve smyslu obč. zák., právo by se promlčelo dne 4. 9. 2009, tj. po uplynutí tří let od předání peněz žalovanému. Vzhledem k promlčení práva se pak odvolací soud nezabýval otázkou aktivní věcné legitimace žalobce.

B. Dovolání a vyjádření k němu

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opíral o ustanovení Jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci dle Konkrétně namítl, že:

a) neformální dohodu s žalovaným, na základě které byla poskytnuta částka 100.000,- Kč, nelze považovat za výkon veřejné moci, kterou je exekutor nadán při výkonu exekuce v mezích zákona, neboť exekutor není oprávněn požadovat předem částku 100.000,- Kč, aby začal plnit své povinnosti při zpeněžování postihnutých nemovitostí; citovaná judikatura Nejvyššího soudu tudíž nedopadá na souzenou věc,

b) v souzené věci je třeba vycházet z desetileté promlčecí lhůty, neboť žalovaný se obohatil úmyslně; žalovaný si neoprávněně započetl složené peníze a nakládal s nimi zcela svévolně.

Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.

C. Přípustnost

Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou s právním vzděláním (žalobce je advokátem) a splňuje formální obsahové znaky předepsané Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu může být shledáno přípustným jen při splnění předpokladů uvedených v

, má-li napadené rozhodnutí ve věci samé

zásadní právní význam.

Podle (ve znění ) má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li

„právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.“

Pro úplnost dovolací soud uvádí, že si je vědom nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. , kterým bylo ustanovení uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušeno. Za situace, kdy uvedené ustanovení je stále součástí právního řádu a navíc bylo rozhodnutí odvolacího soudu vydáno (resp. dovolání podáno) přede dnem vyhlášení označeného nálezu, nezbylo Nejvyššímu soudu než přípustnost dovolání podle posoudit.

O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu se jedná tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Dovolací soud současně připomíná, že je ve smyslu ustanovení věty prvé vázán dovolacími důvody vymezenými dovolatelem a že musí vycházet z těch skutkových zjištění, ze kterých vycházely soudy prvního stupně a odvolací, jak jsou zachyceny ve spise a vyjádřeny v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2010, sp. zn. ).

S přihlédnutím k obsahu dovolání dospěl dovolací soud k závěru, že dovolatel uplatňuje následující otázky, které mají dle jeho názoru založit po právní stránce zásadní význam dovoláním napadeného rozhodnutí:

Otázka posouzení vztahu mezi účastníky řízení (ad a)

Již v rozsudku ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. , Nejvyšší soud konstatoval, že

„[z]ákonem č. , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), byla s účinností od 1. 5. 2001 soudům odňata výlučnost vynucení povinností nejen podle rozhodnutí soudů vydaných v občanském soudním řízení, ale i podle rozhodnutí správních úřadů, popř. jiných státních orgánů nebo dalších subjektů, o nichž to stanovil zákon. Ze znění a 2, , , věty druhé a exekučního řádu vyplývá, že tímto zákonem přenesl stát část výkonu veřejné (státní) moci (konkrétně soudní moci) na soukromé osoby (soudní exekutory). Veřejnou moc vykonává stát především prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní a za určitých podmínek ji může vykonávat i prostřednictvím dalších subjektů.“

Kritériem pro určení, zda i jiný subjekt jedná jako orgán veřejné moci, je skutečnost, zda konkrétní subjekt rozhoduje o právech a povinnostech jiných osob a tato rozhodnutí jsou státní mocí vynutitelná, nebo zda může stát do těchto práv a povinností zasahovat (k vymezení pojmu „veřejné moci“ srov. usnesení ze dne 23. 6. 1995, sp. zn. , nález Ústavního soudu ze dne 1. 12. 1998, sp. zn. , nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1998, sp. zn. , nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 1993, sp. zn. ; příp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn.

a contrario

). Z postavení exekutora při výkonu exekuční činnosti jako nositele delegované státní moci plyne, že vztah mezi ním a účastníky exekučního řízení (oprávněným, povinným, plátcem mzdy, vydražitelem, přihlášeným věřitelem) není vztahem soukromoprávním, neboť pro soukromoprávní vztahy je charakteristické, že jejich účastníci mají rovné postavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. ).

Nemůže být tak pochyb o tom, že činnost exekutora při provádění exekuce, stejně jako soudu při výkonu rozhodnutí podle a násl. , představuje výkon státní moci (srov. též závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. , N 207/47 SbNÚ 255, nebo plenárního stanoviska Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. , ST 23/42 SbNÚ 545). V souzené věci bylo prokázáno (a sám žalobce ve své žalobě výslovně uvedl), že žalovaný byl srozuměn s tím, že předmětnou částku 100.000,- Kč přijímá v rámci předdražebního jednání, kdy žalobce měl složením uvedené částky osvědčit zájem svého klienta o účast na dražbě nemovitostí. Za této situace dovolací soud nepochybuje, že žalovaný při přijetí částky vystupoval z pozice státního orgánu, když jednal jako orgán soudní moci přijímající dražební jistotu, resp. její část (srov. ve spojení s a ). Proto také soudy nižších stupňů postupovaly v souladu s výše uvedenou judikaturou, neboť posoudily vztah mezi účastníky jako vztah občanskoprávní s odpovídajícími závěry týkajícími se řešení otázky promlčení. Z uvedených důvodů pak shora položenou otázku k projednání nepřipustil.

Otázka úmyslného bezdůvodného obohacení na straně žalovaného (ad b)

Podle ustanovení platí, že

„v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.“

Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolací námitka, podle níž se žalovaný obohatil na úkor žalobce úmyslně, což je předpokladem aplikace desetileté promlčecí lhůty, nemůže založit zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a tím i přípustnost dovolání dle , neboť žalobce námitky týkající se této otázky neuplatnil v rámci odvolacího řízení. Za takové situace se plně uplatní závěr konstantní judikatury Nejvyššího soudu, podle něhož je přípustnost dovolání podle ustanovení dána jen

„tehdy, napadá-li dovolatel otázkou zásadního právního významu současně právní názor odvolacího soudu“

(srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. , nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2009, sp. zn. ), příp. též Krčmář, Z. In Drápal, L. – Bureš, J. a kol.

II. Komentář. -376.

1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 1885). Jak přitom vyplývá z obsahu odvolání (č. l. 115), resp. z doplnění odvolání (č.l. 119) a z protokolu o jednání před odvolacím soudem dne 12. 10. 2011 (č.l. 141), žalobce za jedinou spornou právní otázku v odvolacím řízení považoval podřazení vztahu mezi účastníky pod režim obchodního zákoníku se čtyřletou promlčecí lhůtou. Úmysl na straně žalovaného při přijetí peněz však v odvolacím řízení nebyl žalobcem namítán a v této otázce ani žalobce nespatřoval nesprávnost rozsudku soudu prvního stupně ( ). Protože dovolací soud, jak vyplývá z výše uvedeného, dospěl k závěru, že dovolací námitka nesměřuje proti právnímu názoru odvolacího soudu, položenou otázku k projednání nepřipustil.

Z důvodů shora uvedených Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam, neboť závěry v něm obsažené jsou v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových stránkách

http://www.nsoud.cz

). Vycházeje z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu vedeného soudem prvního stupně pod sp. zn. , dovolání bez jednání ( ) podle věty první ve spojení s jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalovanému prokazatelné náklady nevznikly ( , , a ).

P o u č e n í:

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 2. května 2012

JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.

předsedkyně senátu