Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1639/2011

U S N E S E N Í

Královské kanonie premonstrátů na Strahově

obci Hradištko

, se sídlem v Hradištku, Zámek 2, IČ: 00241245, zastoupené JUDr. Peterem Andrisem, advokátem se sídlem v Praze 7, Strojnická 11, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. září 2010, č. j. -236, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud Praha – západ rozsudkem ze dne 17. února 2005, č. j. -137, určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemků v katastrálním území Hradištko pod Medníkem, označených ve výroku I rozsudku. Vyšel přitom ze zjištění, že jde o historický majetek žalobkyně (církevní právnické osoby), který žalobkyně před rokem 1948 ani v době pozdější nepozbyla. Poznámka zamýšleného převzetí majetku státem, vyznačená v knihovní vložce č. 623 zemských desk, měla pouze informativní charakter a k převodu vlastnického práva na stát nemohlo dojít ani podle rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 27. ledna 1948, jež postrádá označení konkrétních nemovitostí, jichž se má týkat. Vydání jiného rozhodnutí, které by mělo za následek přechod vlastnického práva na stát, v řízení prokázáno nebylo. Stát a později ani žalovaná obec (jež měla pozemky získat přídělem) nemohly vlastnické právo nabýt vydržením, jelikož žádný z nich nebyl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu pozemky patří. Za subjekt, jenž je ve sporu pasivně legitimován, označil soud prvního stupně právě žalovanou obec, která je nyní v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník nemovitostí, ač vlastnické právo – podle závěru tohoto soudu – náleží žalobkyni.

K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. září 2005, č. j. -160, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá. Na podkladě skutkových zjištění soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně nemá na žádaném určení vlastnického práva naléhavý právní zájem, neboť jde o zemědělský majetek, jenž byl dříve ve vlastnictví církevních právnických osob; jeho vydání bude řešeno samostatným zákonem a do doby jeho přijetí je takto chráněn ( , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“).

Dovolání podané žalobkyní proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud zamítl rozsudkem ze dne 4. dubna 2006, č. j. -186. Právní posouzení věci odvolacím soudem shledal správným, opíraje své rozhodnutí též o nález Ústavního soudu ze dne 2. února 2005, sp. zn. , a plenární stanovisko Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005, sp. zn. (publikované pod č. 13/2006 Sb.).

Nálezem ze dne 24. června 2009, sp. zn. , Ústavní soud rozsudky odvolacího soudu i dovolacího soudu zrušil. V odůvodnění nálezu se přihlásil ke své dosavadní judikatuře, zejm. k plenárním stanoviskům sp. zn. (dle něhož žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství) a (dle něhož je i , o úpravě majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, svou povahou součástí restitučního zákonodárství). Shledal však, že „veškeré relevantní okolnosti zkoumaného případu jsou natolik specifické, že by bylo vůči stěžovateli zjevně nespravedlivé trvat, za použití rigidní gramatické interpretace, na aplikaci uvedeného stanoviska i v této konkrétní věci“. Přitom poukázal na skutková zjištění soudu prvního stupně vážící se k závěru o chybějícím právním důvodu převzetí nemovitostí státem a o absenci dobré víry předchůdce žalované (státu a později MNV Hradištko), že mu nemovitosti patří. Ve vztahu k nálezu ze dne 2. února 2005, sp. zn. (v němž principielně odmítl kasuistické řešení majetkových křivd způsobených církvím a církevním právnickým osobám formou jednotlivých soudních rozhodnutí v konkrétních případech) uvedl, že „s ohledem na dlouhodobou nečinnost zákonodárce spočívající v nepřijetí zvláštního právního přepisu, jenž by vypořádal historický církevní majetek a naplnil tak legitimní očekávání církevních právnických osob, nelze v tomto konkrétním případě vyloučit, že prosazení svých práv se žalobkyně může domáhat u soudu i touto žalobou, jenž je žalobou svého druhu, blížící se žalobě restituční“.

O odvolání žalované pak znovu rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. září 2010, č. j. -236, jímž – po té, co v rozsahu zpětvzetí žaloby (jde-li o v něm označené pozemky) napadený rozsudek zrušil a řízení zastavil – rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze tak, že žalobkyni určil též za vlastnici pozemku parc. č. 998 v kat. území H.; jinak rozsudek potvrdil. Vyšel přitom z těchže skutkových zjištění jako soud prvního stupně a jsa vázán názorem Ústavního soudu obsaženým v jím vydaném kasačním nálezu (jeho odůvodnění) dospěl k závěru, že žalobkyně má na žádaném určení vlastnického práva naléhavý právní zájem, že vlastnické právo nepozbyla a že žalovaná obec (její předchůdce) pro absenci dobré víry, že věc jí přidělená patří státu, nemohla vlastnické právo nabýt ani vydržením. Rozsudek soudu prvního stupně proto shledal věcně správným, a to i ohledně pozemku parc. č. 998, byť v této části – vzhledem ke změně v číselném označení tohoto pozemku – rozsudek formálně změnil, při obsahově totožném posouzení práv a povinností účastníků.

Proti rozsudku odvolacího soudu – výroku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé – podala žalovaná dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení ), co do důvodů má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Ačkoliv se odvolací soud řídil právním názorem Ústavního soudu, obsaženým v jeho zrušujícím nálezu, žalovaná pokládá nález sp. zn. za vybočení z předchozí judikatury Ústavního soudu a má za to, že „postup Ústavního soudu je protiústavní, jenž překračuje meze soudní moci a nepřípustně zasahuje do kompetence moci zákonodárné“. Ústavním soudem předjímaná žaloba svého druhu, blížící se žalobě restituční, není v „fixována“ a je zřejmé, že i v daném sporu jde o žalobu restituční; i proto žalovaná namítá, že „jednáním odvolacího soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, zakotvené v d“. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že nijak nepřihlédl k tomu, že tvrzených práv se žalobkyně mohla domáhat již v „předchozím období“, neboť i v době minulé jí k tomu právní řád tohoto státu dával do rukou potřebné právní prostředky. Má za to, že v dané věci mohou být pozemky vydány toliko v restitučním řízení, pokud majetek nárokovaný k vrácení přešel na stát v rozhodném období, tj. v době od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1989; v takovém případě však žalobkyně – dle názoru žalované – nemůže mít naléhavý právní zájem na požadovaném určení práva. Ve sporu se žalovaná necítí být pasivně legitimována a namítá, že „minimálně vedlejším účastníkem měla být Česká republika, je-li za nyní vzniklý stav zodpovědný její zákonodárný orgán“. Přitom tvrdí, že její nabývací tituly jsou „právně čisté“ a že „trvají zřejmé právní vady, jelikož žalobkyně požaduje navrácení majetku, který v předcházejícím období řádně prodala, případně převedla a teď pod rouškou vlastnictví požaduje vrácení tohoto majetku nazpět“. Současně žalovaná tvrdí, že „právě žalobkyně v rozhodném období kolaborovala s nacistickými prvky a že tato otázka nebyla taktéž řádně přezkoumána“. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně pokládá rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) postupoval v řízení o dovolání podle , , ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátkou ( ), a ve lhůtě stanovené , se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé ( ), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil ( ), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ( ).

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle (již proto soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem dříve zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladu uvedeného v ustanovení , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se přitom nepřihlíží ( ).

V posuzované věci se právní posouzení věci odvolacím soudem opírá o závěry, které vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne 24. června 2009, sp. zn. , jimž zrušil v této věci dříve vydaná rozhodnutí odvolacího soudu i dovolacího soudu, z důvodů popsaných v odůvodnění zmíněného nálezu (již výše rekapitulovaných).

Skutkový základ věci (jenž Ústavní soud označuje za „natolik specifický, že by bylo vůči stěžovatelce zjevně nespravedlivé trvat, za použití rigidní gramatické interpretace, na aplikaci stanoviska Ústavního soudu sp. zn. i v této konkrétní věci“), stejně tak jako právní stav (tedy Ústavním soudem vytýkaná absence zvláštního právního přepisu, jenž by vypořádal historický církevní majetek a naplnil tak legitimní očekávání církevních právnických osob; § 29 zákona o půdě), zůstaly od vydání zmíněného kasačního nálezu nezměněny.

Rozhodnutí Ústavního soudu jsou podle ustanovení článku 89 odst. 2 y závazná pro všechny orgány i osoby, s tím, že za situace, kdy je Ústavní soud nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti (srov. hlavu čtvrtou, a y), jsou obecné soudy (a tedy i dovolací soud) per analogiam vázány právním názorem Ústavního soudu dle ustanovení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. února 1996, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 5, pod č. 9, str. 63).

Při vázanosti obecných soudů závěry vyslovenými v dané věci Ústavním soudem v jeho kasačním nálezu nepřísluší proto ani Nejvyššímu soudu přezkoumávat zákonnost (či snad dokonce ústavnost) těchto závěrů, na nichž rozhodnutí odvolacího spočívá, či snad dokonce postup Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti, které vydání zmíněného nálezu předcházel (čehož se žalovaná podáním dovolání evidentně domáhá). Námitku žalované, že nález Ústavního soudu sp. zn. je v jeho rozhodovací praxi ojedinělý, lze snadno vyvrátit poukazem na pozdější judikaturu Ústavního soudu (viz nález ze dne 22. února 2011, sp. zn. , nebo nález ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. ).

A je-li pak v dané věci řešení právní otázky spojeno zejména s posouzením jedinečného skutkového základu (jak z odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. vyplývá, označuje-li v něm Ústavní soud zjištěné okolnosti případu za výjimečné či „natolik specifické…“), nejde o rozhodnutí, jež by mohlo mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu (tj. o rozhodnutí, v němž řešená právní otázka má význam nejenom pro rozhodnutí konkrétní věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec).

Námitka žalované, že Ústavním soudem předpokládaná žaloba (pojímaná zde jako žaloba svého druhu, blížící se žalobě restituční) není v občanském soudním řízení „fixována“ (tedy že ji tento civilní procesní předpis nepřipouští), je nedůvodná již proto, že výčet druhů žalob v ustanovení je toliko demonstrativní. Pasivní legitimace ve sporu se pak (celkem logicky) připíná k osobě, jenž nárokované pozemky drží a jako vlastník je evidována též v katastru nemovitostí; není sporu v tom, že touto osobou je zde žalovaná, nikoliv stát (Česká republika).

K námitce, že se žalobkyně prosazení svých vlastnických nároků mohla domáhat v „předcházejícím období“, se již dříve vyjádřil i Ústavní soud, uzavíraje ve zmíněném nálezu, že „nelze přičítat k tíži stěžovatelce (žalobkyni) – nota bene církevnímu subjektu a výraznému ideovému odpůrci zmíněného režimu – že v tomto období, charakterizovaném zákonodárcem jako období nedemokratické a porušující obecně uznávaná základní lidská práva, rezignovala na svá jen formálně přiznaná práva, jejichž uplatňováním by ničeho nezískala a mohla by si spíše jen uškodit“.

Žalovanou tvrzená okolnost, že žalobkyně majetek „v předcházejícím období řádně prodala, případně převedla“, v řízení prokázána nebyla, stejně tak jako tvrzení, že „v rozhodném období (?) žalobkyně kolaborovala s nacistickými prvky“. Ani tyto námitky – vesměs skutkové povahy – rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným nečinní (nehledě k tomu, že dovolací důvod dle , jenž míří na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci, žalované v daném případě k dispozici není).

Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž tento mimořádný opravný prostředek není přípustný. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), nepřípustné dovolání odmítl ( věty první, ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , části věty před středníkem a Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá a žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. dubna 2012

Mgr. Petr K r a u s, v. r.

předseda senátu