Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1048/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně městské části Praha 3, se sídlem v Praze 3, Havlíčkovo náměstí 700/9, proti žalovanému S. P., zastoupenému JUDr. Danielou Burešovou, advokátkou se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Kloboučnická 1436/22, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2010, č. j. -144, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 7. října 2009, č. j. -110, zrušil – pro nepřezkoumatelnost (z nedostatku důvodů) – zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 (soudu prvního stupně) ze dne 8. ledna 2009, č. j. -99, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 25. března 2010, č. j. -126, žalobě vyhověl a žalovanému uložil povinnost vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni do jednoho měsíce od právní moci rozsudku „byt č. 24 o velikosti 1+1 s příslušenstvím standardní kvality užívaný jako dvě obytné místnosti s kuchyňským koutem v 8. podlaží domu čp. 15 v P. 3, kat. úz. Ž.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 6. října 2010, č. j. -144, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Soudy obou stupňů zjistily z provedených důkazů následující skutkový stav. Žalobkyně a otec žalovaného J. P. uzavřeli dne 30. května 1985 dohodu o užívání předmětného bytu (jíž předcházelo rozhodnutí ONV v Praze 3 o přidělení předmětného bytu jako bytu náhradního otci žalovaného), jehož pak byl otec žalovaného jediným nájemcem. V roce 1991 žalovaný uzavřel manželství s M. P. Manželka žalovaného v letech 1992 až 1998 opakovaně žádala na Obvodním úřadu městské části Praha 13 o pronájem obecního (městského) bytu s odůvodněním, že s žalovaným a dětmi nyní bydlí u svých rodičů v nevyhovujících bytových podmínkách. Následně městská část Praha 13 nájemní smlouvou ze dne 17. června 1998 (dále jen „Nájemní smlouva“) přenechala M. P. do nájmu „byt o velikosti 2+1 nacházející se v 5. patře domu č. p. 1584 v K. u. v P. 5 –S.“ (dále jen „byt v Praze 5“), a to s účinností od 1. července 1998 na dobu určitou v trvání 2 let. Nájemní smlouva se podle dohody smluvních stran měla automaticky prodlužovat (prolongovat) vždy o další 2 roky za předpokladu, že M. P. si bude řádně plnit své povinnosti nájemkyně uvedeného bytu. V bytě v Praze 5 žil žalovaný se svou manželkou a dětmi do jara 2005, kdy se přestěhoval do předmětného bytu, aby tam pečoval o svého otce, který byl v té době vážně nemocen (trpěl zhoubným nádorem mozku); odchodem z bytu v Praze 5 hodlal zamezit rovněž neshodám a konfliktům, jež měl se svou manželkou. Otec žalovaného zemřel 30. září 2005, žalovaný bydlí v předmětném bytě do současné doby a jeho manželka s dětmi dosud užívá byt v P. 5 (na základě Nájemní smlouvy), z něhož žalovaného „odhlásila“ 30. listopadu 2005. Manželství žalovaného a M. P. bylo pravomocně rozvedeno k 1. březnu 2010.

Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že na žalovaného nepřešel nájem předmětného bytu, neboť nebyl naplněn ani jeden ze dvou předpokladů, za jejichž současného naplnění docházelo k přechodu nájmu bytu podle věty první , , ve znění účinném v době úmrtí otce žalovaného /a ve znění před novelou provedenou / (dále jen „obč. zák.“); nebyl tedy naplněn nejen předpoklad žití žalovaného s otcem (nájemcem bytu) ve společné domácnosti (ve smyslu trvalého životního společenství), nýbrž ani předpoklad neexistence vlastního bytu – žalovanému totiž v době úmrtí jeho otce svědčilo právo společného nájmu k bytu v P. 5, jež mu společně s manželkou vzniklo na základě Nájemní smlouvy uzavřené za trvání jejich manželství v době, kdy spolu trvale žili ( a 3 obč. zák.). Vzhledem k tomu odvolací soud uzavřel, že žalovaný předmětný byt užívá bez právního důvodu. Proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení a c/ , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle a b/ Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

K dovolání žalovaného se žalobkyně (prostřednictvím své zaměstnankyně) písemně vyjádřila.

Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle , neboť usnesením ze dne 7. října 2009, č. j. -110, odvolací soud předchozí (zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně zrušil (pro nepřezkoumatelnost) a věc mu vrátil k dalšímu řízení, aniž zaujal jakékoliv stanovisko k právnímu posouzení věci samé. Z následujících důvodů pak nemůže být přípustné ani podle (citované ustanovení bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. ).

Je-li přípustnost dovolání podle spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle ; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle se nepřihlíží (srov. větu za středníkem ). Proto nelze v daném případě přihlížet k okolnostem uplatněným – s přihlédnutím k obsahu dovolání ( ) – prostřednictvím dovolacího důvodu podle , tj. k okolnostem, jimiž dovolatel brojil proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění rozhodná pro posouzení otázky naplněnosti předpokladů pro přechod nájmu bytu podle věty první obč. zák. Výtka nesprávného právního posouzení věci je tak v tomto případě nepřípustně založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Přitom – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání – nelze ani přehlédnout, že dovolatel alespoň zčásti v dovolání uplatnil tzv. „skutkové novoty“; v dovolacím řízení však platí zákaz skutkových novot (srov. , Komentář, 5. vydání, nakladatelství C. H. BECK, strana 1004, bod 6.). Zbývá dodat, že dovolatel sice odkázal rovněž na dovolací důvod podle , avšak takto formálně označený dovolací důvod nijak obsahově nespecifikoval.

Nad rámec uvedeného dovolací soud již jen pro úplnost podotýká, že v poměrech souzené věci byl nepřípadný odkaz dovolatele na rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. října 2003, sp. zn. (zmíněný rozsudek byl uveřejněn pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura a pod C 2255 ve svazku 27 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu), a ze dne 19. dubna 2007, sp. zn. . Je tomu tak proto, že v citovaných rozhodnutích se Nejvyšší soud zabýval otázkou možnosti analogické aplikace ustanovení § 703 odst. 3 obč. zák. na případy vzniku práva společného nájmu bytu manžely podle § 704 odst. 1 obč. zák. V projednávané věci však odvolací soud (ani soud prvního stupně) žádný právní závěr s odkazem na ustanovení § 704 odst. 1 obč. zák. nepřijal.

Se zřetelem k řečenému dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení , a proto je podle věty první a jako nepřípustné odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, , a a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. dubna 2012

JUDr. Miroslav Ferákpředseda senátu