Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3877/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce J. J., zastoupeného Mgr. Sabinou Burešovou, advokátkou se sídlem v Brně, Dobrovského 50, proti žalovanému Institutu klinické a experimentální medicíny, IČ: 00023001, se sídlem v Praze 4, Vídeňská 9, zastoupenému JUDr. Petrem Maiem, advokátem se sídlem v Praze 3, nám. Winstona Churchilla 2, o povinnost opravit potvrzení o zdanitelných příjmech ze závislé činnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2009, č. j. -61, takto:

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 29. 10. 2008, č. j. -46, podanou žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobce se domáhal, aby žalovaný jako jeho bývalý zaměstnavatel byl soudem uznán povinným opravit potvrzení o zdanitelných příjmech ze závislé činnosti a z funkčních požitků a o sražených zálohách na daň za rok 2004, a to v bodech 1 až 6, kde budou uvedeny jiné údaje než ty, které byly obsaženy v původním potvrzení vydaném žalovaným dne 8. 10. 2004. K vydání uvedeného potvrzení žalovaný přistoupil poté, co Obvodní soud pro Prahu 4 ve věci u něj vedené pod sp. zn. rozhodl, že výpověď z pracovního poměru daná dne 28. 9. 1998 žalovaným žalobci je neplatná a že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu mzdy ve výši 369.962,- Kč s příslušenstvím z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru. V potvrzení o zdanitelných příjmech ze závislé činnosti a z funkčních požitků za rok 2004 byl uveden celkový příjem v částce 596.025,- Kč, z čehož částka 167.073,- Kč představuje úrok z prodlení ze soudem přiznané částky. Dle žalobce však představují úroky z prodlení náhradu škody, jež mu byla způsobena, a nemají tedy být zahrnovány do hrubého příjmu pro základ daně z příjmu fyzických osob. Obvodní soud po provedeném dokazování konstatoval, že neshledal důvody, pro něž by mělo být potvrzení o zdanitelných příjmech změněno, pročež přistoupil k zamítnutí žaloby.

K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je usnesením ze dne 1. 4. 2009, č. j. -61, zrušil, řízení zastavil, věc postoupil Finančnímu úřadu pro Prahu 4 a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se zabýval tím, zda je dána podmínka řízení spočívající v pravomoci civilních soudů ve smyslu Přihlédl přitom ke znění ustanovení , 4, a 5 , o správě daní a poplatků, dle nichž nesouhlasí-li poplatník s postupem plátce daně, může podat stížnost na postup plátce daně ke správci daně, v jehož obvodu má plátce daně sídlo nebo bydliště, a to do třiceti dnů ode dne, kdy poplatník obdržel sdělení plátce daně. Správce daně pak o stížnosti rozhodne a rozhodnutí doručí poplatníkovi i plátci daně. Odvolací soud shledal, že domáhá-li se žalobce, aby žalovaný jako plátce daně uvedl správné údaje do potvrzení představujícího základ pro vyměření daně, nedomáhá se nároku z pracovněprávního vztahu, ale nároku vyplývajícího z daňových předpisů. Jde tedy o věc, jíž by soud mohl v souladu s rozhodovat pouze, pokud by tak výslovně stanovil zákon. Je-li však ustanovením výslovně založena pravomoc správce daně, v daném případě Finančního úřadu pro Prahu 4, nemůže být dána pravomoc civilních soudů. Tyto úvahy tedy soud vedly k tomu, že dle a napadené rozhodnutí zrušil a věc postoupil příslušnému orgánu k rozhodnutí.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež označil za přípustné dle Důvodnost dovolání je dle dovolatele dána v souladu s ustanovením a b) vadou řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a nesprávným právním posouzením věci. Dovolatel zrekapituloval, k jakému pochybení dle něj došlo ze strany žalovaného (což posléze blíže rozvedl v doplnění dovolání), a zhodnotil náhled soudů obou stupňů na žalobu, jíž se v tomto řízení domáhal zjednání nápravy. Odmítl přitom, že by daný postup žalovaného jako plátce daně mohl být předmětem stížnosti k příslušnému správci daně, neboť stížnost dle neřeší správnost údajů obsažených v potvrzení o zdanitelných příjmech a příslušný správce daně či jeho nadřízený orgán nemají zákonem danou jakoukoliv pravomoc uložit žalovanému jako plátci daně opravit či upřesnit předmětné potvrzení. Dovolatel podotknul, že jediným podkladem pro výpočet a posouzení daňových povinností žalobce jako poplatníka je právě předmětné potvrzení vydané žalovaným jako zaměstnavatelem. Předmětný spor o uložení povinnosti s ohledem na právní vztah, od nějž se odvíjí, je třeba považovat za spor občanskoprávní, případně za pracovněprávní. Pouze obecný soud přitom může uložit jakoukoliv povinnost, tedy i povinnost opravit dané potvrzení, neboť jiný orgán k tomuto není nadán žádnou pravomocí. Odvolacím soudem dovolávané ustanovení je třeba dle dovolatele pojímat tak, že se týká pouze správnosti - tedy oprávněnosti a výše - sražené daně, nikoliv však čehokoliv dalšího. Ustanovení a 2 cit. zák. hovoří pouze o povinnosti plátce daně (tedy žalovaného) sdělit poplatníkovi (tedy žalobci) požadované údaje a případnou chybu opravit, přičemž z logického výkladu tohoto ustanovení vyplývá, že jde o opravu správnosti sražené daně, neboť pouze ve vztahu ke správnosti sražené daně má poplatník možnost požádat o vysvětlení. Ustanovení hovořící o stížnosti proti postupu plátce daně u správce daně je pak třeba pojímat pouze v návaznosti na předchozí odstavce tohoto paragrafu. Dle dovolatele není finanční úřad oprávněn nařídit jakémukoliv daňovému subjektu faktickou opravu vydané y, v případě pochybnosti o správnosti y je tedy obecný soud jediným orgánem, jenž může nařídit její opravu. Za dané situace je dle dovolatele nesprávný i nákladový výrok usnesení odvolacího soudu, neboť je-li dána pravomoc soudů k projednání věci, pak nelze dovozovat, že dovolatel zavinil zastavení řízení tím, že podal žalobu u soudu. Dovolatel upozornil na rozhodnutí soudu prvního stupně, z nějž je zřejmé, že soud prvního stupně měl při zahájení řízení za to, že je oprávněn k projednání věci. V doplnění dovolání pak dovolatel dále rozvedl svou argumentaci stran postupu soudu prvního stupně, jenž tím, že shledal svou pravomoc pro rozhodnutí sporu, v podstatě zavinil vznik nákladů řízení, jejichž úhrada byla posléze uložena odvolacím soudem žalobci. Dle návrhu dovolatele by tedy měl Nejvyšší soud přikročit ke zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle , („ “), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II bodu 12 , kterým se mění , , rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání, které je přípustné dle , bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , se zabýval důvodností dovolání.

Dovolatel ve své polemice s rozhodnutím odvolacího soudu vychází z toho, že správce daně není na základě stížnosti daňového poplatníka podané podle oprávněn zjednat nápravu případného pochybení plátce daně při vystavení potvrzení o zdanitelných příjmech, a je tedy pouze na obecných soudech, aby uložením povinnosti plátci daně odstranily protiprávní stav. Takovýto výklad daného ustanovení se však v dané věci nejeví jako zcela případný.

Nelze přehlédnout, že žalobní návrh dovolatele na „uložení povinnosti opravit potvrzení o zdanitelných příjmech ze závislé činnosti“ není požadavkem na provedení pouhého administrativního úkonu, ale především požadavkem na odlišnou interpretaci a aplikaci daňových předpisů při stanovení daňové povinnosti dovolatele jeho zaměstnavatelem jako plátcem daně. Zmiňované ustanovení přitom hovoří o tom, že v případě nesouhlasu poplatníka s postupem plátce daně (jenž se nepodařilo odstranit vysvětlením či opravou, tak jak je předvídáno v ustanovení a 2 ) může poplatník podat stížnost na postup plátce daně ke správci daně. Zákon přitom konkrétně nespecifikuje, v čem by mělo případné pochybení plátce daně spočívat a jakým způsobem měla být zjednána jeho náprava správcem daně. Již z toho je zřejmé, že zákonodárce neměl v úmyslu omezovat případy aplikovatelnosti tohoto opravného prostředku tak, aby dopadal pouze na určitý okruh možných nedostatků v postupu plátce daně vůči poplatníkovi. Z logiky věci přitom plyne, že postup plátce daně zahrnuje nejen samotné sražení daně, ale i tomu předcházející výpočet odváděné částky opírající se o příslušené právní předpisy, na jejichž náležitou aplikaci mají obecně dohlížet právě orgány pověřené správou daní. Tyto orgány státní správy jsou ostatně výlučně nadány pravomocí, aby v případě, že daň nebyla stanovena či odvedena v odpovídající výši, zjednaly nápravu prostřednictvím specifických nástrojů, jež jim dal zákonodárce k dispozici (v daném případě prostřednictvím tehdy platného a účinného ). Odstranění nedostatků týkajících se výpočtu daně plátcem daně, včetně stanovení položek náležících do daňového základu, by tudíž mělo být svěřeno taktéž těmto orgánům. V opačném případě - bylo-li by na obecných soudech, aby svým rozhodnutím uložili provést plátci daně opravu položky v potvrzení o zdanitelných příjmech na základě jejich interpretace daňových předpisů, by se mohlo stát, že orgány daňové správy budou v rámci svých kontrolních mechanismů preferovat výklad jiný, na základě nějž dovodí odlišně stanovenou daňovou povinnost, jejíhož splnění se budou domáhat. V zájmu zachování jednotného výkladu daňových předpisů i právní jistoty zúčastněných osob je tedy záhodno přenechat rozhodování o stanovení rozsahu daňové povinnosti orgánům vykonávajícím správu daní.

V tomto je možno odkázat i na to, jak je stížnost dle pojímána Ústavním soudem. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 20. 6. 2001, sp. zn. , vymezil stížnost dle jako zvláštní daňový institut zajišťující ochranu poplatníka vůči plátci daně při uplatňování srážkové daně, kde daňovou povinnost a její výši stanovuje plátce daně bez přímé účasti poplatníka nebo správce daně; v řízení o této stížnosti dochází k odbornému posouzení, zda byly či nebyly dodrženy hmotněprávní i procesněprávní předpisy, přičemž rozhodnutí správce daně autoritativně stvrzuje postup plátce daně, tedy v konečné podobě potvrzuje výši daňové povinnosti poplatníka. I Ústavní soud tedy zjevně vychází z premisy, že stížnost podávaná vůči postupu plátce daně ke správci daně se týká dodržování veškerých předpisů relevantních pro určení daňové povinnosti, tedy i předpisů týkajících se stanovení příjmů podléhajících dani z příjmů fyzických osob. Je-li přitom správce daně povolán k přezkumu těchto skutečností, pak je oprávněn učinit i tomu odpovídající, pro účastníky závazné, rozhodnutí. I když výslovně nehovoří o tom, jak a co přesně může uložit svým rozhodnutím správce daně, není důvodu se domnívat, že by nemohl autoritativně uložit povinnost, jíž má být odstraněno případné pochybení plátce daně. Ostatně ani , , výslovně nehovoří o tom, co mohou soudy svým rozhodnutím účastníkům uložit za povinnosti, aniž by přitom v tomto směru vznikaly pochybnosti o možnosti soudů ukládat účastníkům povinnosti odpovídající žalobnímu návrhu ve sporech, v nichž je dána jejich pravomoc. Je-li určitý orgán zákonem povolán k tomu, aby rozhodoval o určitých sporech, pak je možno předpokládat, že je oprávněn uložit stranám i tomu odpovídající povinnosti.

Je-li tedy možno uzavřít, že k přezkumu správnosti postupu žalovaného při zahrnutí úroku z prodlení do zdanitelných příjmů žalobce je dána pravomoc orgánů finanční správy, pak není důvodu pochybovat o správnosti závěru odvolacího soudu, dle nějž v projednávaném sporu v souladu s a 3 není dána pravomoc civilních soudů. Nejvyšší soud tedy dovolání v tomu odpovídajícím rozsahu dle , části věty před středníkem, jako nedůvodné zamítl.

Dovolání přitom nelze považovat za přípustné ve vztahu k napadenému nákladovému výroku. Ač je výrok o náhradě nákladů řízení z důvodu procesní ekonomie součástí výroku rozsudku (viz též ), nejde o rozhodnutí ve věci samé ve smyslu , ani o žádný z případů rozhodnutí, u nichž je možnost dovolacího přezkumu připuštěna ustanoveními , a 239 (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek R 4, svazek 1/2003). Nejvyššímu soudu tak nezbylo, než dovolání v tomto rozsahu podle a jako nepřípustné odmítnout.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle , věty první, odst. l a s tím, že žalovanému žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle .V Brně dne 11. dubna 2012

JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.

předseda senátu