Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 667/2000

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti I.

S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31.8.2000,

č.j. -19, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31.8.2000, č.j. -19, se zrušuje.

Odůvodnění

Stěžovatelka se ústavní stížností domáhala zrušení usnesení

Městského soudu v Praze ze dne 31.8.2000, č.j. -19,

jímž bylo zastaveno řízení, v němž požadovala přezkoumání

rozhodnutí správce daně ve věci stížnosti na postup plátce daně.

Napadeným rozhodnutím došlo, podle jejího názoru, k porušení

ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu podle čl.

36 odst. 1 a 2 d (dále jen

"Listina"). Svoje tvrzení zdůvodnila argumentací založenou na

konstrukci, že rozhodnutí správce daně podle § 51 odst. 4 zákona

č. , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších

předpisů, má charakter rozhodnutí, které je přezkoumatelné soudem

v rámci správního soudnictví ve smyslu § 244 a násl. obč. soudního

řádu. Stěžovatelka se domnívá, že takové rozhodnutí má hmotně

právní účinek, že nejde o rozhodnutí s pouhým deklaratorním

charakterem, ale jde o meritorní rozhodnutí o právech

a povinnostech fyzických a právnických osob, jímž se v daňovém

řízení konečným způsobem rozhoduje o právech a povinnostech.

V této souvislosti využila systematickou metodu výkladu právní

normy, když svoje tvrzení doložila odkazem na zařazení právní

úpravy stížnosti poplatníka mezi řádné opravné prostředky v zák.

č. Podstatu ústavní stížnosti tvoří stěžovatelčino

přesvědčení, že Městský soud v Praze jí svým rozhodnutím odepřel

právo obrátit se na soud v případě, kdy se domnívá, že byla

zkrácena orgánem veřejné správy ve svých právech dle čl. 36 odst.

2 y. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka

polemizovala s aplikací zákona o dani z příjmů, ve spojení

s a obchodním zákoníkem.

Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti

zdůraznil svůj závěr, že rozhodnutí správního orgánu, jehož

přezkoumání se stěžovatelka domáhala, nebylo rozhodnutím o jejích

subjektivních právech a povinnostech, ale rozhodnutím, které se

subjektivních práv a povinností netýká proto, že jen deklaruje

oprávněnost či neoprávněnost stížnosti na plátce daně. Jde-li

o rozhodnutí, které soudnímu přezkumu nepodléhá, nemohlo dojít ke

zkrácení základních práv stěžovatelky zakotvených v čl. 36

, a proto Městský soud v Praze nepovažuje ústavní stížnost

za důvodnou. Podle jeho názoru by bylo možno vztah mezi

stěžovatelkou a plátcem daně řešit občanskoprávní cestou.

Finanční ředitelství v Praze se vzdalo postavení vedlejšího

účastníka.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti

stěžovatelčina podání. Ústavní stížnost byla podána včas,

stěžovatelka oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena

a podání dalších opravných prostředků jí zákon neumožňoval. Proto

byla ústavní stížnost shledána přípustnou. Věc byla v další fázi

řízení hodnocena z hlediska její opodstatněnosti. Přitom

opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem

třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno

základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového

stavu, předložených listinných důkazů, spisu Městského soudu

v Praze sp. zn. a posouzením právního stavu došel

Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka

podala dne 20.7.1999 u Krajského soudu v Praze žalobu, jíž

napadala rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne

21.5.1999, č.j. 1259/110/1999. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto

její odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Vlašimi ze dne

15.1.1999, č.j. 1463/99/022970/2384, o stížnosti na postup plátce

daně, a to společnosti SHB, s.r.o., B. Předmětem stížnosti byl

způsob zdanění vypořádacího podílu, neboť stěžovatelka měla

pochybnosti o správnosti sražené daně.Využila proto možnost

zakotvenou ustanovením

a požádala plátce daně o vysvětlení. Protože s vysvětlením

nesouhlasila, podala u Finančního úřadu stížnost na postup plátce

daně, tato stížnost byla zamítnuta, zamítnuto bylo též její

odvolání. Protože přetrvávaly její pochybnosti o správnosti

způsobu zdanění, podala výše uvedenou žalobu. Poté, kdy byla

žaloba postoupena místně příslušnému soudu, tj. Městskému soudu

v Praze, bylo napadeným usnesením řízení zastaveno. Soud se

zabýval otázkou, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro

věcné přezkoumání rozhodnutí a dospěl k závěru, že tomu tak není,

protože nejde o rozhodnutí, kterým by bylo rozhodováno o právech

a povinnostech stěžovatelky.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by

napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základního práva

stěžovatelky zakotveného v y. Především je

třeba zdůraznit, že y zaručuje možnost

domáhat se stanoveným způsobem svého práva u soudu a ve

stanovených případech u jiného orgánu. Z toho plyne, že obecně je

k poskytnutí ochrany příslušný soud, výjimkou z pravidla je jiný

orgán, tj. orgán, kterému je zákonem svěřeno ve stanoveném rozsahu

chránit práva jednotlivce. V souladu s tímto principem nebylo

stěžovatelce upřeno, aby se obrátila na věcně a místně příslušný

orgán státní správy a využila i případný řádný opravný prostředek.

Právo na soudní ochranu je rozšířeno úpravou správního soudnictví

v y, podle kterého se každý, kdo tvrdí, že

byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy,

může obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového

rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z této dikce plyne, že platí

tzv. pozitivní generální klauzule, z níž může zákon stanovit pouze

výjimky. V posuzované věci využila stěžovatelka speciální opravný

prostředek zakotvený v - stížnost. Tento

zvláštní daňový institut zajišťuje ochranu poplatníka vůči plátci

daně při uplatňování srážkové daně, kde daňovou povinnost a její

výši stanovuje plátce daně bez přímé účasti poplatníka nebo

správce daně. Zákon umožňuje, aby poplatník - v případě

pochybností o správnosti sražené daně, ve lhůtě 60 dnů požádal

o vysvětlení. Plátce daně má povinnost do 30 dnů ode dne obdržení

žádosti sdělit poplatníkovi požadované údaje, event. případnou

chybu opravit. V této fázi ještě nedochází k autoritativnímu

rozhodování. Avšak pokud poplatník s postupem plátce daně nadále

nesouhlasí, může podat stížnost přímo správci daně místně

příslušeného plátci daně, a ten je povinen o stížnosti rozhodnout,

rozhodnutí se doručí poplatníkovi i plátci daně a lze proti němu

podat v zákonné lhůtě odvolání. Řízení o stížnosti je klasickým

správním řízením, jehož výsledkem je rozhodnutí o tom, zda

stížnost byla či nebyla oprávněná, přičemž dochází k odbornému

posouzení, zda byly či nebyly dodrženy hmotně právní i procesně

právní předpisy. Takové rozhodnutí správce daně je rozhodnutím,

kterým se autoritativně stvrzuje postup plátce daně, tedy,

v konečné podobě, potvrzuje výše daňové povinnosti poplatníka.

V tomto duchu představuje rozhodnutí o stížnosti takové

rozhodnutí, které podléhá režimu správního soudnictví ve smyslu

§ 244 obč. soudního řádu, a proto je nutno odmítnout závěr

Městského soudu v Praze o tom, že rozhodnutí o stížnosti je nutno

považovat za rozhodnutí, které soudnímu přezkumu podle § 244 odst.

3 (sc. v podobě účinné do 31.12.2000) obč. soudního řádu

nepodléhá, protože jde o rozhodnutí, které jen deklaruje

oprávněnost či neoprávněnost stížnosti na plátce daně.

Na základě těchto úvah dospěl Ústavní soud k závěru (aniž by

posuzoval věcné námitky zařazené od části C návrhu), že Městský

soud v Praze vydáním usnesení ze dne 31.8.2000, č.j. 38 Ca

308/99-19, o zastavení řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí

porušil stěžovatelčino právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst.

2 y, a proto ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí

zrušil podle ,

o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 20. června 2001