Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
AC43E711673304F6C1257A4E00669CC8.html
HTML · 19.67 KB
No categories available
28 Cdo 1487/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobců a) J. G., bytem v B., zastoupené Mgr. Josefem Blažkem, advokátem se sídlem v Bruntále, Žižkovo nám. 2, b) M. Ch., bytem v O., c) M. J., bytem v Š., d) M. Ch., bytem v O., a e) J. P., bytem v O., proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, o uložení povinnosti provést vytyčení hranic, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 10 C 29/2008 , o dovolání žalobkyně a) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. listopadu 2010, č. j. 8 Co 417/2010 -114, takto:I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků
nemá právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě potvrdil rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 15. dubna 2010, č. j. 10 C 29/2008 -83, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobci domáhali uložení povinnosti žalované provést vytyčení hranic ve výroku označených pozemků v kat. území O. (§ 21a odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „zákon o půdě“).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že rozhodnutím Okresního úřadu v Benešově, pozemkového úřadu ze dne 20. 3. 1995, č. 664/2 (jež nabylo právní moci dne 28. 4. 1995), bylo podle § 9 odst. 4 zákona o půdě určeno, že žalobci jako oprávněné osoby jsou spoluvlastníky označených pozemků v kat. území O. Jelikož hranice mezi těmito pozemky a sousedními pozemky jiných vlastníků nebyly v terénu znatelné, k žádosti žalobců provedl vytyčení hranic v terénu na náklady státu pozemkový úřad (§ 21a odst. 3 zákona o půdě). Žalobci pokládají vytyčení hranice za nesprávné a požadují po žalované jeho nové provedení. Jejich požadavek označil i odvolací soud za neopodstatněný, jelikož pozemkový úřad svou povinnost již dříve splnil a není kompetentní přezkoumávat správnost vyměření hranic, jež k jeho žádosti provedly a ověřily kvalifikované osoby. Mají-li žalobci za to, že je průběh hranice v terénu jiný a že je do jejich vlastnického práva neoprávněně zasahováno jinými osobami, mohou se ochrany vlastnictví domáhat žalobou podle § 126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. , občanský zákoník , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), případně žalobou na určení práva podle § 80 písm. c) občanského soudního řádu (o. s. ř.) o. s. ř. ).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně a) dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. , co do důvodů má za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. o. s. ř. ), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. o. s. ř. ). Vytyčení hranice pokládá za nesprávné a tvrdí, že měřické práce nebyly dosud řádně ukončeny. Za nesprávný má i závěr soudu prvního stupně, že pozemkový úřad byl toliko zprostředkovatelem prací; dovozuje, že ve vztahu k žalobcům jde o zhotovitele, který má povinnost dílo (zde vytyčení hranice) řádně provést; tuto povinnost – podle názoru dovolatelky – pozemkový úřad nesplnil. Žalobkyně poukazuje i na účel zákona o půdě, jímž je zmírnění následků některých majetkových křivd a k němuž patří i pomoc státu restituentům při obnově jejich vlastnictví. Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhla, aby „rozhodnutí soudů I. a II. stupně byla v plném rozsahu potvrzena“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř. o. s. ř. ) postupoval v řízení o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb. , kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. o. s. ř. ), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. o. s. ř. ), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. o. s. ř. ).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem dříve zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ).
O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Na zjištěný skutkový stav je aplikovatelné ustanovení § 21a odst. 3 zákona o půdě, které – spolu s ustavením § 19 odst. 2 předpokládajícího provádění pozemkových úprav
– řeší důsledky spojené s obnovením vlastnictví a užíváním pozemků vlastníky podle zákona o půdě a ukládá státu na své náklady zajistit vyměření pozemků (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2000, sp. zn. 24 Cdo 22/2000 ).
Ze skutkových zjištění – v dovolacím řízení zásadně nezpochybnitelných – však vyplývá, že tuto povinnost stát prostřednictvím příslušného pozemkového úřadu splnil, jestliže k žádosti žalobců zajistil kvalifikovanou osobou, která provedla vytyčení hranice pozemků v jejich vlastnictví a dokumentaci vytyčené hranice pozemku (protokoly o vytyčení hranice, vytyčovací náčrty) byly předány i žalobcům.
Je tudíž logické, že dostál-li stát své povinnosti uložené mu cit. ustanovením zákona, nelze mu tuto povinnost znovu uložit soudním rozhodnutím, jenom proto, že s vytyčením hranic pozemků (jímž se právní vztahy k dotčeným pozemkům nijak nemění) žalobci nejsou spokojeni. Mají-li za to, že vytyčení hranice pozemků v jejich vlastnictví je nesprávné a že do jejich vlastnictví je neoprávněně zasahováno jinými osobami (vlastníky sousedních pozemků), mohou se ochrany svého vlastnictví domáhat žalobou podle § 126 obč. zák., případně žalobou na určení práva podle § 80 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. (k formulaci žalobního petitu ve sporu mezi vlastníky sousedních pozemků srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. března 2010, sp. zn. 22 Cdo 2028/2008 , uveřejněné pod č. 6/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž v souladu s judikaturou a dovolání tedy směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ , odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ) a proti němuž tento mimořádný opravný prostředek přípustný není.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř. o. s. ř. ), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř. o. s. ř. ).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 , § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. Dovolatelka, jejíž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá a jiným účastníkům v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. dubna 2012
Mgr. Petr Krauspředseda senátu