Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
5E0B43ED2C23044EC1257A4E0064BB25.html
HTML · 21.17 KB
No categories available
28 Cdo 1546/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně A. P., bytem v M., zastoupené JUDr. Janem Janebou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Komenského 266, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky, IČ: 457 97 072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o zaplacení 377.834,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 2/2006 , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2010, č. j. 55 Co 375/2010 -184, takto:I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků
nemá právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze odmítl odvolání žalobkyně v části směřující proti výroku I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. dubna 2009, č. j. 13 C 2/2006 -135, jímž bylo žalovanému uloženo „zaplatit žalobkyni částku 1.690,- Kč ve formě cenných papírů nemajících povahu státních dluhopisů“ (výrok I); ve výroku II, jímž byla zamítnuta žaloba „ohledně částky 376.144,- Kč“, a ve výrocích IV a V o náhradě nákladů řízení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně je právní nástupkyní (dědičkou ze závěti) po J. B., oprávněné osobě, jíž podle rozhodnutí Okresního úřadu v Ústí nad Labem, pozemkového úřadu ze dne 14. 4. 1997, sp. zn. 992/97/RPÚ/Ba/234, vznikl nárok na náhradu za odstraněné stavby – domy na stavební parcele v katastrálním území S. (§ 14 zákona č. 229/1991 Sb. , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „zákon o půdě“). K otázce výše této náhrady vzal za prokázané, že jde o nemovitosti nabyté přídělem, jež původní přídělci, V. a M. G., převedli na J. a F. B. trhovou smlouvou ze dne 14. 3. 1950; podle ní nabyvatelé vstoupili do všech práv a povinností postavení přídělců (čl. VI smlouvy), prodávajícím uhradili toliko část trhové ceny odpovídající zaplacené přídělové ceně, s tím, že zbytek doplatí ve splátkách Národnímu pozemkovému fondu. Souhlas s převodem nemovitostí vyslovil Jednotný národní výbor v Ústí nad Labem rozhodnutím ze dne 28. 5. 1952, sp. zn. IX-614.28.5.1952/K1, v němž deklaroval, že nabyvatelé nemovitostí budou nadále omezeni a zavázáni jako původní přídělci. Rozhodnutím Okresního národního výboru v Ústí nad Labem ze dne 2. 12. 1964, bylo pak rozhodnuto o odnětí přídělu F. B., po té, co tento nabyvatel (spolu se svou manželkou) příděl trvale opustil. Po odnětí přídělu došlo k demolici staveb tvořících zemědělskou usedlost, jejichž tehdejší hodnota činila 8.450,- Kčs, po přepočtu na novou měnu (§ 4 zákona č. 41/1953 Sb. , o peněžní reformě) 1.690,- Kčs. Podle závěru odvolacího soudu lze postavení předchůdců žalobkyně připodobnit k postavení přídělců, proto žalobkyni přísluší náhrada za zaniklé nemovitosti toliko do výše zaplacené přídělové ceny (§ 14 odst. 9 zákona o půdě), tj. co do částky 1.690,- Kč a ve zbylém rozsahu (tj. co do částky 376.144,- Kč) její požadavek není důvodný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “), co do důvodů má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. o. s. ř. ). Zpochybňuje závěr odvolacího soudu o aplikaci ustanovení § 14 odst. 9 zákona o půdě, namítajíc, že její právní předchůdci posléze zaniklé nemovitosti nabyly do vlastnictví na základě trhové smlouvy a nikoliv přídělem. Souhlas s uzavřením trhové smlouvy, vyslovený Jednotným národním výborem v Ústí nad Labem dne 28. 5. 1952, pokládá za administrativní opatření poplatné tehdejší době, které z jejích právních předchůdců přídělce nečiní. Pokládá za pochybení, že odvolací soud nepřihlédl k okolnostem, za nichž došlo k odnětí nemovitostí jejím předchůdcům, kteří – podle jejího tvrzení – nemovitosti neopustili. Současně soudům obou stupňů vytýká, že při určení výše náhrady nepřihlédly k posudku znalce, jež stanovil hodnotu nemovitostí v částce podstatně vyšší. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil (a tedy věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení).
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř. o. s. ř. ) postupoval v řízení o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb. , kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ).
Objektivně přípustné není dovolání v části směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání žalobkyně proti výroku I rozsudku soudu prvního stupně z důvodu nedostatku subjektivní legitimace k podání odvolání. Takové rozhodnutí má povahu usnesení a nejde o rozhodnutí ve věci samé ani o žádné z usnesení vyjmenovaných v ustanoveních § 238 , § 238a a § 239 o. s. ř. o. s. ř. (k otázce přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu o odmítnutí dovolání srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2002, sp. zn. 26 Cdo 1712/2002 , publikované pod č. 139/2003 v časopise Soudní judikatura, sešit 10). Z obdobných důvodů není dovolání přípustné ani proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž tento soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o náhradě nákladů řízení (výroky IV a V), a proti výroku III, jímž rozhodl o nákladech odvolacího řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001 , publikované pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, jímž tento soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (aniž by šlo o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. o. s. ř. , neboť soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, jenž by byl odvolacím soudem dříve zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ).
Žalobkyní označenou právní otázkou, jejíž řešení je určující pro rozhodnutí o věci samé, to jest výkladem a aplikací ustanovení § 14 odst. 9 zákona o půdě, se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval. Již v rozsudku ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 634/97 , publikovaném pod č. 14/1998 v časopise Soudní judikatura, dospěl k závěru, že jde o ustanovení aplikovatelné i v případech poskytování náhrad oprávněným osobám, které do postavení přídělců vstoupily v důsledku univerzální sukcese. Přitom poukázal na smysl a účel cit. ustanovení, jímž je omezení náhrady v případech, kdy oprávněné osoby (či jejich předchůdci) získaly nemovitost za výhodných podmínek podle dekretu presidenta republiky č. 28/1945 Sb. a kdy by náhrada (určená jinak podle § 14 odst. 8 zákona o půdě) přesáhla (zpravidla velmi výhodnou) přídělovou cenu, tedy to, co bylo na získání tohoto majetku vynaloženo. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i ve svých dalších rozhodnutích (srov. rozsudek ze dne 19. října 1999, sp. zn. 24 Cdo 684/98 ; rozsudek ze dne 25. listopadu 1999, sp. zn. 24 Cdo 885/98 ; nebo rozsudek ze dne 27. února 2003, sp. zn. 28 Cdo 343/2003 ).
V rozsudku ze dne 3. dubna 2002, sp. zn. 28 Cdo 1875/2001 , Nejvyšší soud vztáhl prezentované závěry i na případy náhrad poskytovaných osobám, jež do postavení přídělců vstoupily v důsledku singulární sukcese – smluvního převodu nemovitostí z majetku přídělce do vlastnictví oprávněných osob (jejich předchůdců). Přijaté řešení pokládá za ústavně konformní i Ústavní soud (srov. jeho usnesení ze dne 22. července 2004, sp. zn. I. ÚS 657/01 , nebo usnesení ze dne 3. února 2005, sp. zn. I. ÚS 434/03 ).
Je evidentní, že shora citované závěry se prosadí i ve věci nyní posuzované, v níž právní předchůdci žalobkyně sice nemovitosti nabyli smlouvou trhovou, uzavřenou však s původními přídělci, přebíraje tím jejich práva a povinnosti, včetně povinnosti k doplacení stanovené přídělové ceny (srov. čl. VI trhové smlouvy, doprovázené souhlasem Jednotného národního výboru v Ústí nad Labem s jejím uzavřením). Nemovitosti, za něž žalobkyně žádá náhradu, tak ani po svém převodu neztratily charakter přídělu a jejich nabyvatelé vstoupili do postavení přídělců. V takovém případě je plně odůvodněna aplikace ustanovení § 14 odst. 9 zákona o půdě, podle něhož žalobkyni přísluší náhrada za nemovitosti jen do výše zaplacené přídělové ceny. Její zjištění je otázkou skutkovou, která dovolacímu přezkumu nepodléhá; námitky žalobkyně zpochybňující toto zjištění proto relevanci nemají. Pro určení výše náhrady jsou nezávažné i okolnosti, které provázely ztrátu nemovitostí (namítá-li nyní žalobkyně, že se tak nestalo opuštěním nemovitostí, nýbrž jejich odnětím), jež své uplatnění nalezly již při posouzení, zda žalobkyně oprávněnou osobou je či není, se závěrem pro žalobkyni příznivým.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé – řešící označené právní otázky v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu – nemá po právní stránce zásadní význam (ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. o. s. ř. ) a tudíž ani proti výroku II rozsudku odvolacího soudu dovolání přípustné není.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř. o. s. ř. ), dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř. o. s. ř. ).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 , § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá a žalovanému v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.V Brně dne 27. března 2012 Mgr. Petr Krauspředseda senátu