Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
31BF7466FBFEDF9AC1257A4E00696FB3.html
HTML · 21.55 KB
No categories available
28 Cdo 1795/2011
U S N E S E N Í
M. F.
K. D.
(rozená P.), zast. JUDr. Jindrou Pavlíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Revoluční 24,
o zaplacení 57.000,- Kč s příslušenstvím
, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 41 C 283/2009 , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2010, č.j. 30 Co 445/2010 -134, takto:
I. Dovolání
se odmítá
.
II. Žalovaná je povinna
zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.550,- Kč k rukám Mgr. Marie Broučkové, advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í :
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. června 2010, č.j. 41 C 283/2009 -99, ve výroku I v části, kterou bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 57.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení; v části o zaplacení úroku z prodlení „z částky 15.000,- Kč za dobu do 29. prosince 2009“ byla změnou napadeného rozsudku žaloba zamítnuta (výrok II) a současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
Odvolací soud vzal za správná skutková zjištění soudu prvního stupně, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky bytové jednotky č. 1043/8 v budově č.p. 1042 v katastrálním území K. (dále jen „byt“) – žalobce s podílem o velikosti 1/3, žalovaná ze 2/3; žalobce nabyl spoluvlastnický podíl dne 17. 5. 2007 na základě darovací smlouvy uzavřené s R. F., žalovaná k 9. 11. 2005 podle smlouvy uzavřené s I. P. Již předtím žalovaná byt užívala jako výlučný nájemce, na základě nájemní smlouvy uzavřené s I. P. dne 21. 12. 2004; tímto rozhodnutím její předchůdkyně, většinové spoluvlastnice bytu, byl menšinový spoluvlastník z užívání bytu vyloučen. K tomu způsobu užívání bytu se později „přihlásila“ i sama žalovaná a v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 129/2005 se domohla vydání rozsudku, jímž bylo R. F. uloženo byt vyklidit a předat jej žalované. Tuto povinnost R. F. k 25. 2. 2008 pod tlakem nařízené exekuce splnil.
Předmětem řízení je žalobcem uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení – peněžité náhrady za užívání bytu za dobu od 1. 3. 2008 do 30. 9. 2009 žalovanou coby většinovou spoluvlastnicí, jejíž předchůdkyně (a posléze i sama žalovaná) vyloučila žalobce i jeho právního předchůdce z užívání bytu. Ani odvolací soud nezpochybnil právo žalované (její právní předchůdkyně) rozhodnout tímto způsobem o hospodaření se společnou věcí (§ 139 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. , občanský zákoník , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“). Uzavřel však, že užíváním věci (bytové jednotky) nad rámec svého podílu (§ 137 odst. 1 obč. zák.) žalovaná získala na úkor žalobce bezdůvodné obohacení, které je povinna žalobci vydat (§ 451 odst. 1 a 2 obč. zák.). Výši peněžité náhrady (§ 458 odst. 1 obč. zák.) soud určil s přihlédnutím k hladině obvyklého nájemného za pronájem srovnatelného bytu v daném místě a čase (jež činí min. 9.000,- Kč/měs.), v poměru k velikosti podílu žalovaného (1/3), tj. částkou 3.000,- Kč měsíčně.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výrokům I a III, podala žalovaná dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “), co do důvodů má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. o. s. ř. ). Konkrétně namítá, že „odvolací soud důsledně neodlišil právo třetí osoby (nevlastníka, nájemce) užívat věc jako závazkové právo založené nájemní smlouvou a právo spoluvlastníka užívat věc z titulu věcného práva (spoluvlastnictví) na základě platně přijatého rozhodnutí spoluvlastníků podle § 139 odst. 2 obč. zák.“ Je-li výsledkem rozhodnutí spoluvlastníků z 21. 12. 2004 uzavření nájemní smlouvy, nemůže být totéž rozhodnutí – dle názoru žalované – pokládáno za rozhodnutí o užívání věci některým z jejích spoluvlastníků podle § 139 odst. 2 obč. zák. Žalovaná dovozuje, že z tohoto rozhodnutí ji nemohlo vzniknout právo užívat byt „jako celek“, po té, co se stala většinovou spoluvlastnicí bytové jednotky; má za to, že proto nemohla na úkor žalobce coby menšinového spoluvlastníka získat bezdůvodné obohacení. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce považuje rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř. o. s. ř. ) postupoval v řízení o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb. , kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ), a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ).
Objektivně přípustné není dovolání proti výroku III rozsudku odvolacího soudu, jímž tento soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Takové rozhodnutí má povahu usnesení a nejde o rozhodnutí ve věci samé ani o žádné z usnesení, jež jsou vyjmenovány v ustanoveních § 238 , § 238a a § 239 o. s. ř. o. s. ř. (k otázce přípustnosti dovolání proti nákladovému výroku srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001 , uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti výroku I, jímž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil (aniž by byl soudem prvního stupně dříve vydán rozsudek, který by odvolací soud zrušil; § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. o. s. ř. ), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ).
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. je podmíněna nejen tím, že rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměrů sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je významné pro věc samu. Tento předpoklad nesplňuje situace, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu nezměněno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zpochybňuje-li v dané věci dovolatelka účinky rozhodnutí o užívání bytové jednotky, které učinila již její předchůdkyně (a které se projevily v uzavření smlouvy o nájmu bytu s žalovanou dne 21. 12. 2004), přehlíží ta skutková zjištění soudů obou stupňů, z nichž vyplývá, že rozhodnutí o výlučném užívání bytu opakovala sama žalovaná, po té, co se stala většinovou spoluvlastnicí bytové jednotky, čímž současně vyloučila z užívání bytu žalobce (a jeho předchůdce). Takový závěr je dán i prejudicí v již dříve skončeném řízení, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 129/2009 , v němž žalovaná – již jako většinová spoluvlastnice bytové jednotky – dosáhla vydání rozhodnutí o vyklizení bytu. Z toho je současně patrno, že žalobce, menšinový spoluvlastník, byl v rozhodné době, za níž žádá náhradu, z užívání bytu zcela vyloučen.
Vůči těmto závěrům žalovaná v dovolání ničeho nenamítá. Skutkové závěry zpochybnit ani nemůže, již proto, že dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř ji zde k dispozici není. Za daného skutkové stavu se pak řešení jí položených otázek v jejích poměrech nijak neprojeví a výsledek sporu neovlivní.
Ostatní právní otázky odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou, z níž vyplývá, že hospodařením se společnou věcí ve smyslu § 139 odst. 2 obč. zák. se rozumí též užívání nemovitosti. Každý spoluvlastník má právo užívat společnou věc v míře odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu (§ 137 odst. 1 obč. zák.) a neumožňují-li existující poměry některému spoluvlastníkovi plnou realizaci tohoto práva, náleží mu za to odpovídající náhrada (§ 458 odst. 1 obč. zák.) jako kompenzace bezdůvodného obohacení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. listopadu 1999, sp. zn. 2 Cdon 1313/97 , nebo rozsudek ze dne 28. června 2007, sp. zn. 33 Odo 355/2005 ). Právo na peněžitou náhradu nevzniká pouze tehdy, byla-li mezi spoluvlastníky uzavřena dohoda o bezúplatném užívání společné nemovitosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2002, sp. zn. 33 Odo 542/2002 , uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1505; rozsudek ze dne 22. února 2001, sp. zn. 25 Cdo 2616/99 , uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 261; rozsudek ze dne 28. dubna 2004, sp. zn. 22 Cdo 2624/2003 , uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 11/2004; nebo rozsudek ze dne 24. ledna 2007, sp. zn. 33 Odo 778/2005 ). O takový případ však v posuzované věci nejde.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) , odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. a proti němuž tento mimořádný opravný prostředek tudíž přípustný není.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř. o. s. ř. ), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř. o. s. ř. ).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 , věty první, § 224 odst. 1 , § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. , z nichž plyne povinnost žalované nahradit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení v plné výši. K nákladům žalobce patří odměna advokáta stanovená paušální sazbou ve výši 8.500,- Kč (§ 3 odst. 1 , § 10 odst. 3 , § 14 odst. 1 a § 16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb. , ve znění pozdějších předpisů), krácená o 50 % na částku 4.250,- Kč (§ 18 odst. 1 téže vyhlášky), spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta v částce 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. , ve znění pozdějších předpisů) celkem 4.550,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. března 2012
Mgr. Petr Kraus, v. r.
předseda senátu