Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

2 Cdon 1313/97

Původní žalobci A. K., V. T. a M. T. jako podíloví spoluvlastníci stavebního pozemku parc. č. 19 o výměře 723 m2 s bývalou zemědělskou usedlostí čp. 25 a novostavbou rodinného domku v katastrálním území D. H., a to A. K. se spoluvlastnickým podílem 2/3, V. T. a M. T. se spoluvlastnickými podíly vždy 1/12, se domáhali na žalovaném jako spoluvlastníku zbývající 1/6 uvedených nemovitostí, aby vyklidil usedlost čp. 25 se stavební parcelou č. 19 v kat. území D. H. se součástmi a příslušenstvím, zejména s chlévem, stodolou a řezáčem, a aby se zdržel dalšího užívání těchto nemovitostí. V důsledku chování žalovaného nemohou ostatní spoluvlastníci nemovitosti užívat, poněvadž usedlost čp. 25 i stavební pozemek obsadil a ostatním spoluvlastníkům brání v jejich užívání. Původní žalobci jako většinoví spoluvlastníci nesouhlasili s tím, aby žalovaný nemovitosti nadále užíval. Žalovaný však rozhodnutí většiny spoluvlastníků nerespektuje. V průběhu řízení došlo k převodu spoluvlastnického podílu A. K. na V. T. a A. T. v důsledku této skutečnosti vzala žalobu zpět.O k r e s n í s o u d v Táboře rozsudkem ze dne 24. 9. 1996 žalobě vyhověl, řízení, ve kterém se domáhala vyklizení předmětných nemovitostí proti žalovanému i žalobkyně A. K., zastavil a žalovanému uložil nahradit žalobcům náklady řízení. Soud prvního stupně z části zastavil řízení vzhledem ke zpětvzetí žaloby A. T. Ve věci samé pak vyšel ze zjištění, že ke dni jeho rozhodování je V. T. spoluvlastnicí 9/12, M. T. 1/12 a žalovaný 2/12 nemovitostí, které žalobci V. T. a M. T. požadují na žalovaném vyklidit, že žalovaný žalobcům brání v užívání sporných nemovitostí a že žalobci vyjádřili v žalobě svůj nesouhlas s tím, aby žalovaný předmětné nemovitosti užíval. Doručením stejnopisu žaloby byl žalovaný informován o rozhodnutí žalobců jako většinových spoluvlastníků. Podle názoru soudu prvního stupně je postup žalobců v souladu s ustanovením § 139 odst. 2, věty první, obč. zák., podle kterého “o hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou počítanou podle velikosti podílů.” Za hospodaření se společnou věcí lze pokládat i to, jakým způsobem bude společná věc užívána. Pokud se tedy většinoví spoluvlastníci dohodli, že budou předmětné nemovitosti užívat sami, nemůže se menšinový spoluvlastník tomuto rozhodnutí bránit. Menšinový spoluvlastník může dosáhnout změny rozhodnutí pouze postupem, kdy sám nebo společně s jinými spoluvlastníky dosáhne většiny a nově ve smyslu § 139 odst. 2 obč. zák. rozhodne. Soud proto s odkazem na § 126 odst. 1 obč. zák. rozhodl o vyklizení sporných nemovitostí. Zároveň s vyklizením bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného zdržet se dalšího užívání nemovitostí.K odvolání žalovaného K r a j s k ý s o u d v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a žalobcům uložil, aby společně a nerozdílně nahradili žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a konstatoval, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zastavení řízení ve vztahu mezi žalobkyní A. K. a žalovaným zůstává nedotčen.Odvolací soud k věci uvedl, že “pod pojem hospodaření se společnou věcí je možno zahrnout prakticky všechny způsoby užívání věci, kromě takových dispozic, které jsou speciálně upraveny v dalších ustanoveních, tedy kupříkladu kromě převodů spoluvlastnického práva a kromě zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Postupem podle § 139 odst. 2 obč. zák. tedy spoluvlastníci rozhodují o všech záležitostech týkajících se společné věci, přičemž samozřejmě není vyloučen takový způsob užívání, při němž věc bude užívat pouze některý ze spoluvlastníků či dokonce žádný z nich ... ovšem zároveň musí být šetřeno vlastnické oprávnění menšinového spoluvlastníka v rozsahu odpovídajícím § 123 obč. zák., podle nějž vlastník je v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním. V případě spoluvlastnictví samozřejmě podle § 137 odst. 1 obč. zák. právě spoluvlastnický podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci. Zákonem předpokládané rozhodnutí o hospodaření je buď výrazem vůle jediného nadpolovičního vlastníka anebo shodným stanoviskem více osob, tedy jakousi jejich vzájemnou dohodou sui generis, oproti názoru menšinových spoluvlastníků. Předpis pro tento úkon nestanoví obligatorní písemnou formu ani výslovně nedefinuje jeho náležitosti, proto musí mít jako jakýkoliv jiný úkon alespoň náležitosti obecné podle čtvrté hlavy první části . Obsah dohody, resp. rozhodnutí, o které žalobci opírají své právo domáhat se vůči žalovanému vyklizení a dalšího neužívání nemovitostí, je zřejmý ... přináší úpravu, podle níž budou v celém rozsahu nemovitosti užívat žalobci, zatímco žalovaný z užívání bude vyloučen, aniž by byla dohodnuta náhrada tomu odpovídající. O ní má být údajně jednáno následně. ... Potom ovšem je žalobci rozhodnutý způsob hospodaření třeba označit za právní úkon absolutně neplatný podle obč. zák., neboť je v rozporu se zákonem, konkrétně s obč. zák. Upírá totiž žalovanému většinu složek vlastnického oprávnění právě tímto ustanovením zaručených. Menšinový spoluvlastník je podle ní vyloučen z užívání věci bez náhrady, tedy nemůže věc držet ani ji užívat, nepožívá její plody a užitky a zůstává mu tak jen holé právo se svým podílem nakládat, tedy za podmínek obč. zák. jej převádět. Kromě toho je zřejmé, že tato dohoda svým účelem i zákon obchází, neboť ve svých důsledcích se téměř rovná zrušení spoluvlastnictví a jeho vypořádání tak, že žalovaného ze spoluvlastnictví vylučuje, aniž by dokonce byla poskytnuta odpovídající náhrada.”Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně V. T. dovolání, v němž uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle ). Současně doložila, že nabyla spoluvlastnický podíl ostatních žalobců, přičemž nadále jako jejich právní nástupkyně a většinová spoluvlastnice předmětných nemovitostí s podílem 5/6 oproti podílu žalovaného 1/6 trvá na rozhodnutí o vyloučení žalovaného z užívání sporných nemovitostí. Dovolatelka nesouhlasí s právním názorem soudu, že rozhodnutí žalobců podle obč. zák. není platné. Odvolací soud v podstatě připouští vyloučení většiny složek vlastnických oprávnění ve smyslu obč. zák. za předpokladu poskytnutí náhrady. Podle dovolatelky rozhodnutí spoluvlastníků podle obč. zák., pokud řeší vyloučení jednoho z nich z užívání věci, nemusí obsahovat ustanovení o náhradě tomuto spoluvlastníkovi. Předně je třeba vyjít z premisy, že ustanovení obč. zák. není možno vykládat tak, že by každý ze spoluvlastníků musel mít zachována všechna spoluvlastnická oprávnění v tomto ustanovení definovaná. Vlastnická oprávnění spoluvlastníka vyloučeného z užívání společné věci jsou vyjádřena jeho právem na přiměřenou náhradu, přičemž toto právo lze hmotně-právně opřít nejspíše o ustanovení zákona o bezdůvodném obohacení. Jelikož oprávnění vyloučeného spoluvlastníka na přiměřenou náhradu je dáno bez dalšího, je nadbytečné, aby se o něm zmiňovalo rozhodnutí podle obč. zák. Absencí takového ujednání v předmětném rozhodnutí se tedy spoluvlastník vyloučený z užívání společné věci nezbavuje práva domáhat se přiměřené náhrady. Tato náhrada může být buď sjednána mezi spoluvlastníky nebo se vyloučený spoluvlastník může náhrady domáhat cestou soudní. Argumentace odvolacího soudu v tomto směru je nesprávná a z určitého pohledu dokonce v neprospěch vyloučeného spoluvlastníka. Pokud je totiž kladen důraz na existenci ujednání o náhradě v rozhodnutí většinových spoluvlastníků, potom by stačilo tomuto spoluvlastníkovi přiznat jakoukoli náhradu, byť nepřiměřenou. To samozřejmě není možné, vyloučenému spoluvlastníkovi vždy zůstává právo na přiměřenou náhradu. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.Žalovaný ani druhý žalobce se k dovolání nevyjádřili.N e j v y š š í s o u d jako soud dovolací přezkoumal včasným a přípustným dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu podle a 3 a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Proto napadený rozsudek zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.Z o d ů v o d n ě n í : Dovolatelka nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v , nebo že řízení je postiženo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( a b/ ), a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo. Proto dovolací soud dále přezkoumává rozsudek odvolacího soudu v rozsahu dovolacích námitek uplatněných dovolatelkou. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v podstatě založen na dovolatelkou zpochybňovaném názoru, že většinové rozhodnutí podílových spoluvlastníků vylučující jednoho ze spoluvlastníků z užívání společné věci je podle obč. zák. neplatné (pro rozpor se zákonem či pro jeho obcházení), pokud nebyla současně stanovena tomu odpovídající náhrada kompenzující vylučovanému spoluvlastníku ztrátu práva užívat společnou věc v rozsahu jeho spoluvlastnického podílu. Přitom není pochyb o tom, že většinovým spoluvlastníkům podle platného rozhodnutí učiněného podle obč. zák. náleží právo domáhat se vyklizení menšinového spoluvlastníka (viz rozhodnutí NS ČR z 21. 5. 1998, sp. zn. , publikované pod č. 22 ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999). Podle názoru dovolacího soudu rozhodnutí či dohoda o náhradě za užívání věci v podílovém spoluvlastnictví určené spoluvlastníkovi za to, že nemůže tuto věc užívat v rozsahu svého spoluvlastnického podílu, nemusí být součástí rozhodnutí či závazné dohody spoluvlastníků o vyloučení spoluvlastníka z užívání věci a jeho následném vyklizením z dosud jím užívané nemovitosti. Právo spoluvlastníka na náhradu za to, že neužívá společnou věc v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu, je dáno zákonem - vyplývá z výše citovaného ustanovení obč. zák., tj. z práva spoluvlastníka podílet se na užívání společné věci v míře odpovídající jeho podílu. Rozsah tohoto užívacího práva ke společné věci (stejně jako výše spoluvlastnického podílu) nemůže být proti vůli spoluvlastníka rozhodnutím spoluvlastníků modifikován. Neumožňují-li existující poměry nebo rozhodnutí, popřípadě dohoda spoluvlastníků některému spoluvlastníkovi plnou realizaci tohoto práva, náleží mu za to odpovídající náhrada. Rozsah této náhrady pak logicky rovněž nemůže být proti vůli spoluvlastníka rozhodnutím ostatních spoluvlastníků modifikován. Z uvedeného vyplývá jednak, že právo na náhradu za neužívání společné věci nemusí souviset s vyloučením spoluvlastníka z užívání věci, poněvadž toto právo na náhradu spoluvlastník má i v případě, že věc dosud neužíval, a jednak, že vyloučení (omezení) z (v) užívání společné věci a náhrada za toto vyloučení (omezení) mají základ v rozdílných ustanoveních . Jde tak o rozdílné právní situace a jim odpovídající právní vztahy mezi podílovými spoluvlastníky, které nemusí být řešeny či upraveny současně. Přitom povinnost náhrady za užívání společné věci spoluvlastníku, který má být teprve vyloučen z dosavadního užívání společné věci, nastává až poté, co věc přestane skutečně užívat. Žalovanému, který nepřestal předmětné nemovitosti dosud užívat, tudíž dosud právo na náhradu za jejich neužívání ani nevzniklo. Ve prospěch názoru dovolacího soudu lze ještě dodat následující argumentaci: Pokud zákon nestanoví jinak, obligatorní částí určitého právního úkonu, jejíž nedostatek činí tento úkon neplatným, není ta jeho část, jež je oddělitelná tak, že její oddělení neodnímá právní účinky zbylé části právního aktu. Naopak neoddělitelnou a tedy esenciální částí právního úkonu je ta jeho část, jejíž absence by měla za následek neplatnost právního úkonu; bez ní by nebyl právní úkon perfektní a nemohl by mít právní účinky. V daném případě rozhodnutí o vyloučení žalovaného z užívání věci v podílovém spoluvlastnictví obstojí samo o sobě a žádný právní předpis nestanoví, že by předpokladem platného či účinného vyloučení spoluvlastníka z užívání společné věci rozhodnutím většiny spoluvlastníků ve smyslu obč. zák. bylo rozhodnutí či dohoda spoluvlastníků o náhradě za toto vyloučení. Z uvedeného rozboru sporné právní otázky vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem nebylo správné. Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu za použití a 2 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.