Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 3666/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce J. Č., zastoupeného JUDr. Janem Opletalem, advokátem se sídlem v Praze – Žižkově, Jeseniova 586/99, PSČ 130 00, proti žalovanému Lidovému bytovému družstvu Praha 3, se sídlem v Praze 3, Lucemburská 49, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 48030651, zastoupenému Mgr. Václavem Vondráškem, advokátem se sídlem v Praze 3, Jičínská 29/1616, PSČ 130 00, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu bytu do vlastnictví, vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. března 2010, č. j. -195, takto:

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudek ze dne 14. srpna 2008, č. j. -171, jímž Městský soud v Praze rozhodl o nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření smlouvy o převodu družstevního bytu (dále jen „sporný byt“) do vlastnictví žalovaného.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání (jehož přípustnost opírá o ustanovení , , dále též jen „ “), jež Nejvyšší soud podle ustanovení , odmítl jako nepřípustné.

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení (o situaci předvídanou v ustanovení nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení ( ) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel však žádnou otázku, jež by napadené rozhodnutí činila zásadně právně významným, Nejvyššímu soudu k řešení nepředkládá.

Napadené rozhodnutí nečiní zásadně právně významným řešení otázky, zda nájem bytu mohl v období do 31. prosince 1994 vzniknout konkludentně. Jakkoliv dovolatel úvodem tuto otázku klade, sám na ni (kladně) – s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 1997, sp. zn. , namítá však, že „v projednávané věci nebyl učiněn jediný důkaz o tom, že ze strany žalovaného došlo k jakémukoliv jednání směřujícímu k uzavření nájemní smlouvy“ a že „soudy mají rozhodovat na základě stavu prokázaného podle vznesených důkazů, což se v daném případě nestalo“. Tím však obsahově vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení , jenž u dovolání, jehož přípustnost může být založena toliko postupem podle ustanovení , nemá k dispozici a k jehož přezkoumání dovolání podle označeného ustanovení připustit nelze.

Přitom závěr, že nájem bytu mohl v období do 31. prosince 1994 vzniknout konkludentně, plyne z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (kromě dovolatelem označeného rozsudku viz např. i rozhodnutí ze dne 22. března 2001, sp. zn. , ze dne 14. března 2001, sp. zn. , a ze dne 20. dubna 2006, sp. zn. ; tato rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu) a napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní.

Taktéž otázky, zda „může být součástí členských práv člena družstva nájem služebního bytu a pokud ano, zda vzniká v takovém případě družstvu povinnost převést služební byt do vlastnictví členu družstva bezúplatně“ a zda „zaniká služební charakter bytu bez projevu vůle vlastníka bytu nebo domu“, nemohou založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Je tomu tak proto, že na jejich řešení napadené rozhodnutí nespočívá; odvolací soud totiž dospěl k závěru, podle něhož sporný byt neměl povahu služebního bytu, neboť nesplňoval zákonné podmínky pro služební byty.

Konečně dovolání není přípustné ani pro řešení obecně formulované (a dále nijak blíže nerozvedené) otázky, „zda se nájem bytu stává automaticky součástí členských práv a povinností člena družstva“, neboť její posouzení se nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele. V projednávané věci odvolací soud vyšel z toho, že právní předchůdkyně žalobce byla nájemkyní sporného bytu a členkou žalovaného družstva, a splňovala podmínky pro bezúplatný převod sporného bytu do jejího vlastnictví podle ustanovení a , o vlastnictví bytů. Po její smrti se jejím právním nástupcem a členem žalovaného družstva stal žalobce. Touto obecně formulovanou otázkou dovolatel nebrojí proti závěrům, na nichž své rozhodnutí založil odvolací soud; ostatně argumentačně dovolatel tuto otázku nijak nerozvíjí, když v dovolání již vychází (v rozporu se závěry odvolacího soudu) z toho, že sporný byt byl bytem služebním.

Důvod připustit dovolání podle proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení nemůže být dovolání přípustné.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení , a , když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle (dále jen „ “). Podle ustanovení , , , vyhlášky činí sazba odměny 4.000,- Kč. Takto určená sazba se podle vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 2.000,- Kč, jelikož zástupce žalobce učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle ve výši 300,- Kč tak dovolací soud přiznal žalobci k tíži dovolatele celkem 2.300,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 28. února 2012

JUDr. Petr Šukpředseda senátu