Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 3827/2009

29

Cdo 3827/2009

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

a) T. K.

, a

b) S. K.

, obou zastoupených JUDr. Marií Vítkovou, advokátkou, se sídlem v České Lípě, Pátova 394, PSČ 470 01, proti žalovanému

JUDr. Ing. J. L., CSc.

, jako správci konkursní podstaty úpadkyně DINA, spol. s r.o., identifikační číslo osoby 47053208, zastoupenému JUDr. Janem Rathem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 19, PSČ 110 00, o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobců a) a b) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. června 2009, č. j. -110, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. června 2009, č. j. -110,

se ruší

a věc

se vrací

odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

V záhlaví označeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek ze dne 11. srpna 2008, č. j. -90, kterým Městský soud v Praze určil, že se ve výroku označené bytové jednotky (dále jen „sporné bytové jednotky“) vylučují ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně DINA, spol. s r.o. (dále jen „úpadkyně“), tak, že zamítl žalobu o vyloučení sporných bytových jednotek ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.

Vyšel přitom z toho, že:

1) Dne 3. dubna 1997 uzavřela pozdější úpadkyně jako prodávající a žalobci a) a b), manželé Ing. P. K. a Ing. L. K. a manželé Ing. P. K. a J. K. jako kupující kupní smlouvu o převodu spoluvlastnického podílu na domu, na pozemku v k. ú. B. (dále jen „bytový dům“) ve výši 4/60 na žalobce, ve výši 3/60 na manžele Ing. P. K. a Ing. L. K. a ve výši 3/60 na manžele Ing. P. K. a J. K. (dále jen „kupní smlouva“). Kupní cena za celkový podíl ve výši 10/60 činila 800.000,- Kč.

2) K datu uzavření kupní smlouvy byli žalobce a) a Ing. P. K. jednateli pozdější úpadkyně. Základní jmění pozdější úpadkyně činilo 102.000,- Kč. Prodej spoluvlastnického podílu na bytovém domě schválila mimořádná valná hromada úpadkyně konaná dne 28. února 1997.

3) Znalecký posudek na určení výše kupní ceny za převáděný spoluvlastnický podíl nebyl vypracován.

4) Dne 9. června 1997 učinili Město B. (jako spoluvlastník bytového domu se spoluvlastnickým podílem ve výši 50/60), žalobci a) a b), manželé Ing. P. K. a Ing. L. K. a manželé Ing. P. K. a J. K. (jako spoluvlastníci s podíly shora uvedenými) prohlášení vlastníka budovy ve smyslu ustanovení , o vlastnictví bytů, jímž v bytovém domě vymezili šedesát bytových jednotek.

5) V katastru nemovitostí jsou jako (spolu)vlastníci sporných bytových jednotek zapsáni žalobci.

6) Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2000, č. j. -670, byl prohlášen konkurs na majetek úpadkyně a žalovaný ustanoven správcem její konkursní podstaty.

7) Žalovaný sepsal sporné bytové jednotky do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.

Odvolací soud na takto ustaveném základě dovodil, že kupní smlouva podléhá ustanovení , obchodního zákoníku, ve znění účinném ke dni jejího uzavření (dále jen „obch. zák.“), a předpokladem její platnosti bylo sjednání kupní ceny podle znaleckého posudku. Jelikož znalecký posudek vypracován nebyl, shledal odvolací soud kupní smlouvu absolutně neplatnou podle ustanovení , (dále jen „obč. zák.“), z čehož dovodil i „neplatnost prohlášení vlastníka, jež bylo učiněno podle ustanovení zákona o vlastnictví bytů“. Odvolací soud uzavřel, že „zápis vlastnictví bytových jednotek do katastru nemovitostí nemůže mít právní účinky“; žalovaný tudíž „zapsal do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně bytové jednotky, jež v právním smyslu neexistují“, tento zápis „nemůže působit zákonné účinky, správce konkursní podstaty by je v konkursu nemohl zpeněžit, a není tak naplněn jeden z předpokladů úspěšnosti vylučovací žaloby“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení , (dále jen „ “). Namítají, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňujíce tak dovolací důvod vymezený v ustanovení ) a navrhují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolatelé předně poukazují na to, že kupní cena byla stanovena podle znaleckého posudku Ing. B. a „konečná kupní cena byla určena tak, že byla použita hodnota stanovená citovaným znaleckým posudkem, která byla upravena podle zásad prodeje bytů obce B.“. Z ustanovení § 196a obch. zák. ostatně nelze dovozovat, že „kupní cena musí hodnotě stanovené znaleckým posudkem odpovídat“. Proto dovolatelé uzavírají, že „kupní smlouva, kterou nabyli do svého společného jmění manželů ideální 4/60 bytového domu, není neplatná“.

„Pokud by kupní smlouva pro rozpor s ustanovením § 196a obch. zák. neplatná byla, ztotožňují se dovolatelé s právním závěrem soudu prvního stupně, že se jedná o neplatnost relativní podle ustanovení § 40a obč. zák., přičemž neplatnosti se nikdo v zákonné tříleté lhůtě nedovolal“.

Konečně i tehdy, jestliže by kupní smlouva byla absolutně neplatným právním úkonem, nemohl by žalovaný jakožto správce konkursní podstaty úpadkyně do soupisu její konkursní podstaty sporné bytové jednotky zapsat. Bytový dům byl prohlášením vlastníků rozdělen na bytové jednotky. Od tohoto právního úkonu uplynulo více než 10 let. Podle názoru dovolatelů proto nelze dovozovat, že by jednotlivé byty v právním slova smyslu neexistovaly, neboť jednotliví vlastníci k nim museli vlastnické právo vydržet podle ustanovení § 134 obč. zák. Jelikož nelze ztotožnit ideální 4/60 bytového domu se spornými bytovými jednotkami, které sepsal žalovaný do soupisu konkursní podstaty úpadkyně (nejde o totožné věci), není ani možné vydat plnění z neplatné kupní smlouvy. Proto dovolatelé dovozují, že žalovaný by mohl „požadovat pouze peněžitou náhradu za ušlý majetek“.

Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl. S ohledem na námitky vznášené dovolateli zdůrazňuje, že Ing. B. zpracoval znalecký posudek již 23. července 1996 (a nejde tudíž o posudek vyhovující požadavkům § 196a odst. 3 obch. zák.). Přesto i podle tohoto znaleckého posudku činila „výsledná cena“ bytového domu 12,384.120,- Kč, v důsledku čehož hodnota podílu ve výši 4/60 činila 825.608,- Kč. Dle kupní smlouvy přitom na dovolatele „připadala“ cena nižší.

Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění , podle kterého dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2007), se podává z ustanovení , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), podle něhož se pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy, tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném do 31. prosince 2007 i v témže znění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolání je přípustné podle ustanovení

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ( věta druhá ), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním ( věta první ) - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolateli, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Podle ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák., ve znění účinném do 31. prosince 2000 (pro věc rozhodném), pokud společnost úplatně nabývá majetek od akcionářů, členů dozorčí rady nebo osob uvedených v odstavcích 1 a 2 anebo na ně úplatně majetek převádí a hodnota tohoto majetku přesahuje jednu desetinu základního jmění společnosti v průběhu jednoho roku, lze jej nabýt nebo zcizit pouze za cenu určenou posudkem znalce a jen se souhlasem valné hromady. To neplatí, jde-li o nabytí majetku ovládanou osobou od ovládající osoby. Ustanovení tohoto zákona o zvyšování a snižování základního jmění zůstávají nedotčena.

Ustanovení § 196a obch. zák. se užije obdobně i v poměrech společnosti s ručením omezeným (§ 135 odst. 2 obch. zák.).

Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že důsledkem porušení povinnosti stanovit hodnotu převáděného majetku na základě posudku znalce jmenovaného soudem, kladené ustanovením § 196a odst. 3 obch. zák. na smlouvy v něm vypočtené, je zásadně absolutní neplatnost smlouvy o převodu majetku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. ledna 2001, sp. zn. , ze dne 27. března 2002, sp. zn. , ze dne 12. prosince 2002, sp. zn. či ze dne 27. ledna 2009, sp. zn. , či z novější judikatury rozsudky ze dne 31. března 2011, sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. , ze dne 31. května 2011 sp. zn. a ze dne 18. srpna 2011 sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. , jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako ostatní níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na webových stránkách Nejvyššího soudu). Názor dovolatelů, podle něhož má porušení povinnosti kladené na některé transakce ustanovením § 196a odst. 3 obch. zák. za následek pouze relativní neplatnost smlouvy o převodu majetku, tudíž správný není.

Nicméně v rozsudku velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2012, sp. zn. , Nejvyšší soud dodal, že závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o převodu majetku jakožto právním následku porušení povinnosti kladené ustanovením § 196a odst. 3 obch. zák. na transakce v něm vypočtené se bez dalšího prosadí vždy, kdy převodem majetku v rozporu s požadavkem ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. na způsob stanovení ceny byla společnost poškozena. Avšak byla-li ve smlouvě podléhající ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. sjednána cena tržní (tj. cena v daném místě a čase obvyklá), ačkoliv cena, za níž byl majetek převeden, nebyla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem, bylo účelu sledovaného uvedeným zákonným příkazem dosaženo, byť nikoliv postupem předpokládaným v ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. V takovém případě však není žádného důvodu dovozovat absolutní neplatnost uzavřené smlouvy jen proto, že nebyl dodržen mechanismus zabezpečující, aby cena za převod majetku nebyla sjednána na úkor společnosti. Opačný závěr (podle něhož to, že cena nebyla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem vede bez dalšího k závěru o neplatnosti smlouvy podléhající ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. i tehdy, byla-li sjednána cena tržní) by v krajním případě mohl vést i k poškození společnosti, na jejíž ochranu je ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. konstruováno (např. bude-li ve smlouvě sjednána cena pro společnost výhodnější než cena tržní).

Jinými slovy předpokladem pro závěr o neplatnosti smlouvy o převodu majetku podléhající ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. není pouze nedodržení požadavku, aby hodnota převáděného majetku byla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem, ale (současně) i zjištění, že cena sjednaná ve smlouvě je pro společnost méně výhodná než cena v daném místě a čase obvyklá.

Proto velký senát Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu uzavřel, že byla-li ve smlouvě o převodu majetku podléhající ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. sjednána tržní (v daném místě a čase obvyklá) cena, popř. cena pro společnost výhodnější, není tato smlouva neplatná jen proto, že tato cena nebyla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem.

Jakkoliv byl uvedený závěr přijat při výkladu ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. ve znění účinném od 1. ledna 2001, plně se prosadí i pro právní úpravu účinnou do 31. prosince 2000.

V projednávané věci žalobci od počátku argumentují tím, že cena sjednaná v kupní smlouvě odpovídala ceně tržní, resp. tuto cenu převyšovala (srov. např. bod IV. žaloby). Nezabýval-li se odvolací soud tímto tvrzením žalobců a uzavřel-li, že kupní smlouva je neplatná, pouze na základě zjištění, že cena nebyla stanovena na základě znaleckého posudku zpracovaného soudem ustanoveným znalcem, je jeho právní posouzení – ve světle závěrů formulovaných ve výše citovaném rozsudku velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu – neúplné a tudíž i nesprávné.

Námitku, podle které v důsledku rozdělení bytového domu na bytové jednotky zde již není plnění, které by dovolatelé mohli z případné absolutně neplatné kupní smlouvy úpadkyni vrátit, neboť ideální 4/60 bytového domu nelze „ztotožnit“ se spornými bytovými jednotkami, však Nejvyšší soud důvodnou neshledává.

S obdobnou výhradou se totiž (při posuzování nároku na vrácení daru podle ustanovení § 630 obč. zák.) vypořádal v rozsudku ze dne 12. března 2010, sp. zn. . V něm – vycházeje ze závěrů formulovaných Ústavním soudem v nálezu ze dne 13. března 2001, sp. zn. (uveřejněném pod číslem 128/2001 Sb.), podle kterých platná právní úprava vlastnictví bytů a nebytových jednotek je postavena na spoluvlastnické koncepci, kdehlavním předmětem je budova a vedlejším předmětem byt nebo nebytový prostor, které nejsou reálně oddělitelnými částmi budovy, a ke spoluvlastnictví budovy tak přistupuje vlastnictví bytu či nebytového prostoru – dovodil, že vymezením bytových jednotek předmět daru (obytný dům) nezaniká a uzavřel, že reálné rozdělení obytného domu na bytové jednotky a společné části domu podle zákona o vlastnictví bytů nebrání vrácení daru podle § 630 obč. zák.; dárce se může vůči obdarovanému úspěšně domáhat vrácení těch bytových a nebytových jednotek, včetně spoluvlastnického podílu ke společným částem domu, jejichž vlastníkem zůstal obdarovaný.

Tyto závěry se obdobně prosadí i v případě převodu vlastnického práva k obytnému domu (či spoluvlastnického podílu na něm) kupní smlouvou. Je-li po uzavření kupní smlouvy obytný dům platně rozdělen na bytové jednotky prohlášením vlastníka podle § 4 zákona o vlastnictví bytů, a stane-li se kupující při následném vypořádání spoluvlastnictví k domu vlastníkem bytové jednotky (tj. bude-li namísto spoluvlastnického podílu na budově vlastnit bytové jednotky a s nimi spojený spoluvlastnický podíl na budově), pak v případě vzniku povinnosti kupujícího vrátit prodávajícímu plnění poskytnuté podle kupní smlouvy se prodávající může zásadně domáhat vrácení těch jednotek, včetně spoluvlastnického podílu ke společným částem domu, jejichž vlastníkem (posuzováno podle stavu zápisu v katastru nemovitostí) je (se stal) při následném vypořádání spoluvlastnictví k domu kupující.

Jelikož je právní posouzení věci, učiněné odvolacím soudem, neúplné (a tudíž i nesprávné), Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání ( věta první ), rozsudek odvolacího soudu podle věty za středníkem zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( věta první ).

Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný ( část věty první za středníkem, ). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 15. února 2012

JUDr. Petr Šuk

předseda senátu