Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 4843/2010

U S N E S E N Í

Mgr. L. R.

K. K.

, zastoupené JUDr. Jindřichem Zadinou, advokátem se sídlem Praha 2, Sokolská 35, o vyklizení bytu, vedené Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. července 2010, č. j. -54, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. 11. 2009, č.j. -38 (poté, co jeho zamítavý rozsudek ze dne 8. 9. 2008, č.j. -15, byl k odvolání žalobkyně zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2009, č.j. -30, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), opětovně zamítl žalobu na vyklizení bytu č. 4. v 1. patře domu č.p. 1661, ulice K., P. (dále předmětný byt, resp. „byt“), a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 13. 7. 2010, č.j. -54, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud vzal – ve shodě se soudem prvního stupně – za prokázáno, že žalobkyně je zapsána v katastru nemovitostí jako vlastnice domu, v němž se nachází předmětný byt, že výlučnou nájemkyní bytu byla matka žalované, která v něm bydlela s žalovanou, jejím synem a svými dvěmy syny (zletilým L. a nezletilým J.), s nimiž společně hospodařila, že dne 14. 6. 2006 uzavřela manželství s Ing. J. C., z bytu se po sňatku odstěhovala i se svým nezletilým synem ke svému manželovi do jeho bytu v P., L. (dále „byt na Lucemburské“), že žalované a jejímu zletilému bratrovi nenabídli, aby se do tohoto bytu nastěhovali s nimi, neboť jde o malý jednopokojový byt, že nyní v předmětném bytě bydlí žalovaná se svým synem a přítelem a že její zletilý bratr se odstěhoval k jejich babičce. Přisvědčil i jeho závěru, že matka žalované trvale opustila společnou domácnost, vedenou dosud v předmětném bytě s dětmi a svým vnukem (její manžel zde nikdy nebydlel), že její projev vůle byt opustit a nevrátit se do něho byl platným právním úkonem, který neodporuje zákonu, zákon neobchází, ani se nepříčí dobrým mravům ( ), že je pouze přirozeným důsledkem změny rodinné situace a že na ní nebylo možno – vzhledem k velikosti bytu na L. – požadovat, aby se do tohoto bytu nastěhovala se všemi členy své dosavadní domácnosti. Vzhledem k tomu, že žalovaná nikdy neměla vlastní byt (od narození žije v předmětném bytě), přešlo na ni podle ve spojení s ve znění před novelou provedenou (dále jen „ “) právo nájmu bytu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost ani důvodnost nespecifikovala odkazem na příslušná zákonná ustanovení. Uvádí, že odvolací soud „poprvé shodné rozhodnutí soudu I. stupně zrušil s odkazem na nález Ústavního soudu sp.zn. ze dne 1. 6. 2005, podruhé pak shodné rozhodnutí potvrdil“, tedy že „v prvém zrušujícím rozhodnutí došel k závěru, že ze strany žalované se jedná o zneužití práva k získání vyhodného bydlení, ve druhém … za stejných skutkových okolností k takovému závěru nedošel“. Dovolatelka má za to, že odvolací soud postupoval v rozporu s označeným nálezem Ústavního soudu, že nemá jinou možnost, než se na něho obrátit a že z tohoto důvodu je dovolání přípustné. Uvádí, že v dané věci došlo k omezení práv vlastníka „rozdílem mezi tržním a regulovaným nájemným“ a že žalovaná mohla uzavřít nájemní smlouvu k bytu, která jí byla nabízena, případně uspokojit svoji bytovou potřebu jinak. Navrhla, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a 4 ), se zabýval jeho přípustností.

Dovolání není přípustné podle (směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu) ani podle (soud prvního stupně rozhodl ve svém v pořadí prvním rozsudku stejně, jako ve svém rozsudku potvrzeném napadeným rozhodnutím odvolacího soudu, tj. žalobu zamítl). Zbývá tak posoudit přípustnost dovolání podle

Podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněnými dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Dovolatelka neoznačuje otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Z obsahu dovolání ( ) se podává, že brojí proti právnímu závěru odvolacího soudu, že na žalovanou přešlo právo nájmu bytu trvalým opuštěním společné domácnosti její matkou.

Judikatura Nejvyššího soudu (srov. jeho rozsudek ze dne 30. 9. 1999, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura 4/2000, dále např. jeho rozsudky z 8. 6. 2004, sp. zn. , z 11. 5. 2006, sp. zn. , z 28. 2. 2007, sp. zn. , a z 27. 2. 2010, sp. zn. ) dovodila, že trvalým opuštěním společné domácnosti je třeba rozumět jednání nájemce bytu, jež je vedeno s úmyslem společnou domácnost zrušit a již ji neobnovit, a že jde nejen o úkon faktický, nýbrž i o úkon právní (ve smyslu ustanovení § 34 a násl. obč. zák.). V již citovaných rozsudcích sp. zn. a pak vyjádřil Nejvyšší soud názor, že trvalé opuštění společné domácnosti nájemcem bytu jako právní úkon je nutno posoudit i z hlediska ustanovení § 39 a § 3 odst. 1 obč. zák., tj. zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu bylo jednání nájemce způsobilé vyvolat právní následky ve smyslu ustanovení § 708 obč. zák., tj. zánik jeho práva nájmu bytu a přechod na osoby žijící s ním ve společné domácnosti.

V projednávané věci se odvolací soud zabýval posouzením jednání matky žalované z naznačených hledisek a dospěl k závěru, že jde – se zřetelem k okolnostem daného případu – o platný právní úkon, který neodporuje ustanovení Dovolací soud shledává uvedený závěr správným a je toho názoru, že zde není rozpor ani s nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. , vydaným ve vztahu k výkladu ustanovení

Dovolatelka se mýlí, pokud namítá, že odvolací soud zaujal ve svém zrušujícím usnesení názor, že ze strany žalované se jedná o zneužití práva, neboť jak vyplývá z odůvodnění tohoto rozhodnutí, odvolací soud toliko zavázal soud prvního stupně k tomu, aby se (mimo jiné) zabýval posouzením věci z hlediska zásad, v označeném nálezu vyjádřených.

Nezbývá než učinit závěr, že dovolání žalobkyně není podle přípustné. Za tohoto stavu je dovolací soud podle věty první a odmítl.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř s přihlédnutím k tomu, že žalované nevznikly (podle obsahu spisu) v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.V Brně dne 16. února 2012Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.předsedkyně senátu