Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 2463/2010

33

Cdo 2463/2010

U S N E S E N Í

MUDr. J. Š.

, zastoupeného Alexandrem Petričko, advokátem se sídlem v Liberci 2, Chrastavská 188/27, proti žalované

Investorsko inženýrské a. s.

se sídlem v Liberci 1, Gorkého 658/15, zastoupené JUDr. Kateřinou Radostovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Hybernská 1009/24, o zaplacení 500.000,-Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 29. prosince 2009, č. j. -139, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá

právo na náhradu nákladů.

O d ů v o d n ě n í:

Dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci potvrdil rozsudek ze dne 12. září 2008, č. j. -124, kterým Okresní soud v Liberci uložil žalované povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci 500.000,-Kč s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení, není přípustné podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), a nebylo shledáno přípustným ani podle , neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam ( ).

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Bezpředmětná je tudíž námitka žalované, že soudy vycházely ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, a že nepřihlédly náležitě k obsahu spisu Okresního soudu v Liberci ve věci sp. zn. (v tam vedeném řízení soud zamítl pro nedostatek aktivní věcné legitimace žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnosti zajistit na své náklady vybudování a zkolaudování přípojek inženýrských sítí a vjezdu z jejího pozemku na pozemek parc. č. 628/1 v katastrálním území D. H.). Stejně tak irelevantní jsou námitky vůči skutkovému závěru odvolacího soudu, že „žalovaná svým jednáním (tím, že v žádosti o stavební povolení neuvedla potřebné údaje) zavinila nesplnění sjednaných povinností“, a výhrady proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů ohledně obsahu smluvních ujednání o předpokladech pro vznik nároku na smluvní pokutu a součinnosti žalobce při plnění žalované. Všechny tyto námitky totiž představují uplatnění dovolacího důvodu podle Výhrady k vyhodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti a věrohodnosti nelze zpochybnit prostřednictvím žádného z dovolacích důvodů, neboť popírají zásadu volného hodnocení důkazů ( ).

V rámci způsobilého dovolacího důvodu uvedeného v žalovaná předložila k dovolacímu přezkumu především otázku trvání nároku na smluvní pokutu při zániku hlavního (smluvní pokutou zajištěného) závazku. K této otázce se však Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již opakovaně vyjádřil (srovnej např. rozsudek ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. , uveřejněný ve Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 2029, a rozsudek ze dne 27. l. 2011, sp. zn. ). Přijal a odůvodnil závěr, že z akcesorické povahy smluvní pokuty sice vyplývá, že zajišťovací závazek ze smluvní pokuty nemůže platně vzniknout bez současné existence hlavního (zajišťovaného) závazku, protože však smluvní pokuta není na rozdíl od úroků z prodlení a poplatků z prodlení příslušenstvím pohledávky, ani opětujícím se plněním, ale samostatným majetkovým nárokem, vznikne-li na ní nárok ještě před zánikem hlavního závazku, vzniká mezi smluvními stranami v důsledku porušení smluvní povinnosti nový právní vztah, který již nemá ve vztahu k zajištěnému závazku akcesorickou povahu; na jeho existenci proto nemá zánik zajištěného závazku vliv. Ačkoliv ve shora citovaných rozhodnutích se Nejvyšší soud zabýval nárokem na smluvní pokutu v případě zániku hlavního závazku odstoupením od smlouvy, lze jeho právní závěry uplatnit i v případě zániku hlavního zajištěného závazku v důsledku následné nemožnosti plnění.

Odvolací soud vyšel ze zjištění (skutkový stav zjištěný soudy obou stupňů nelze v případě přípustnosti dovolání podle - jak bylo výše zmíněno - s úspěchem zpochybnit a je pro dovolací soud závazný), že v kupní smlouvě, kterou účastníci uzavřeli dne 17. 3. 2000, se žalovaná zavázala zajistit na své náklady vybudování a zkolaudování přípojek inženýrských sítí a vjezdu z jejího pozemku na sousední pozemek parc. č. 628/1 v k. ú. D. H. (tento pozemek byl v době podání žaloby ve vlastnictví žalobce); tento svůj závazek přitom měla splnit „za součinnosti prodávajícího (tj. žalobce) a v souladu s platnými právními předpisy“. Pro případ, že by své povinnosti nesplnila ani ve lhůtě šesti měsíců po výzvě, zavázala se zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 500.000,-Kč. Žalobce žalovanou vyzval ke splnění závazku v době, kdy „k realizaci přípojek a vjezdu byly splněny právní a stavebnětechnické předpoklady“. Žalovaná porušila povinnost vybudovat nájezd a přípojky inženýrských sítí ještě před tím, než se splnění této povinnosti stalo nemožným v důsledku převodu pozemku parc. č. 628/1 v k. ú. D. H. žalobcem na třetí osobu (bez současného převodu obligačních závazků vyplývajících z kupní smlouvy), a následným převodem pozemku žalované na město L. Odmítl-li tudíž odvolací soud názor žalované, že nárok žalobce na smluvní pokutu zanikl spolu s jejím hlavním závazkem, resp. dospěl-li k závěru, že nárok žalobce na smluvní pokutu trvá, neboť vznikl ještě před zánikem hlavního, smluvní pokutou zajištěného, závazku, rozhodl v intencích shora uvedeného výkladu. Nárok žalobce na smluvní pokutu se stal samostatným nárokem a závazek žalované zaplatit smluvní pokutu trvá i po zániku smluvní pokutou zajišťovaného závazku.

Zásadně právně významným nečiní napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani závěr, že nedošlo k promlčení práva žalobce na smluvní pokutu. Žalovaná tento závěr zpochybnila výhradně námitkami založenými na kritice správnosti skutkových zjištění, na nichž byl založen. Oproti odvolacímu soudu totiž prosazuje názor, že podle kupní smlouvy nebylo splnění její povinnosti vybudovat na vlastní náklady přípojky inženýrských sítí a vjezd na pozemek parc. č. 628/1 v katastrálním území D. H., včetně zajištění jejich kolaudace, „spojeno s podmínkou účastenství žalobce ve stavebním řízení“ a že „součinnost žalobce měla spočívat v upřesnění požadavku ohledně místa uložení přípojek a umístění sjezdu“. Co bylo obsahem smluvních ujednání účastníků, je skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Pokud je v dovolání v tomto směru argumentováno nesprávným právním posouzením věci z hlediska aplikace § 101 obč. zák., pak pouze tím, že kdyby soudy nevyložily nesprávně obsah smluvních ujednání (z nichž se podle názoru žalované podává, že právo na smluvní pokutu mohlo být uplatněno do šesti měsíců od 20. 8. 2001), musely by návazně dospět k závěru, že právo žalobce na smluvní pokutu bylo promlčeno již v době podání žaloby.

Dovolací soud nad rámec ratio decidendi uvádí, že soudy obou stupňů sice chybně posoudily skutečnost rozhodnou pro počátek běhu promlčecí doby k uplatnění práva žalobce na smluvní pokutu, jejich pochybení však nemělo vliv na správnost závěru o promlčení tohoto práva.Soudy určily za počátek běhu promlčecí doby den, kdy nabylo právní moci rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 2. 2004, č. j. -42, kterým byla zrušena dosavadní územněsprávní rozhodnutí a bylo postaveno najisto, že žalobce měl být účastníkem stavebního řízení týkajícího se stavby „páteřní komunikace a sítí“, na níž měly navazovat přípojky a nájezd na pozemek žalobce. Podle smluvních ujednání však náleží žalobci smluvní pokuta až poté, kdy žalovaná nesplní závazek (vybudovat vjezd a přípojky) ani ve lhůtě šesti měsíců po výzvě, kterou žalobce učinil v době, kdy „k realizaci vjezdu a přípojek byly splněny právní a stavebnětechnické předpoklady“. Protože „právní a stavebnětechnické předpoklady“ nastaly teprve po vydání rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. -42, začala promlčecí doba běžet šest měsíců od výzvy, kterou žalobce učinil po právní moci tohoto rozhodnutí. Podal-li žalobce u soudu žalobu dne 9. 5. 2006, nedošlo k promlčení jeho práva na smluvní pokutu.

Dovolání není přípustné ani proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Podle nepřichází přípustnost dovolání proti tomuto výroku v úvahu; tento výrok - byť je začleněn do rozsudku odvolacího soudu a stává se proto formálně jeho součástí - má vždy povahu usnesení podle ve spojení s a není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003). Ustanoveními , 238a a není přípustnost dovolání rovněž založena, neboť rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.

Lze uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je podle věty první a odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , a za situace, kdy žalobci, který by jinak měl právo na jejich náhradu, v této fázi řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 22. února 2012

JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.

předsedkyně senátu