Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 5035/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně VÚN-AQUAHOLDING, s. r. o. se sídlem v Praze 9, Lisabonská 2394/4, zastoupené JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Palác YMCA, Na Poříčí 12, proti žalovaným 1) I. J., 2) K. K., a 3) P. J., všem zastoupeným JUDr. Janem Svodobou, advokátem se sídlem v Teplicích, Kollárova 18, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. března 2009, č. j. -239, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. června 2007, č. j. -173, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovaným uzavřít s žalobkyní do tří měsíců od právní moci rozsudku kupní smlouvu, jejíž předmětem budou pozemková parcela č. 4109 o výměře 426 m2 – zastavěná plocha a objekt občanské vybavenosti č.p. 1590 - hotel Racek na této parcele postavený, pozemková parcela č. 4108 o výměře 1346 m2 – ostatní plocha, ostatní veřejná zeleň a pozemková parcela č. 4110 o výměře 98 m2 – ostatní plocha, manipulační plocha, vše zapsané u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, katastrální pracoviště Ústí nad Labem, na LV č. 1908 pro obec Ú., k. ú. S., za kupní cenu 2,000.000,- Kč. Vzal za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaní uzavřeli dne 1. 8. 2001 smlouvu, v níž se žalovaní (jako budoucí prodávající) zavázali právní předchůdkyni žalobkyně prodat objekt občanské vybavenosti č. p. 1590 – hotel Racek včetně pozemku, na kterém je postaven, a pozemků parcelních čísel 4108 a 4110 za kupní cenu 2,000.000,- Kč. K uzavření budoucí kupní smlouvy mělo dojít „nejdéle do deseti dnů od právní moci usnesení, kterým se schvaluje dohoda o vypořádání dědictví po Ing. K. J., jehož dědici jsou žalovaní. V případě, že v této době nebude mít kupující finanční prostředky z úvěru na koupi uvedených nemovitostí, povinnost uzavřít kupní smlouvu nastane do pěti dnů ode dne, kdy kupující úvěr získá“. Dědické řízení skončilo schválením dohody dědiců pravomocně dne 8. 5. 2002. Přes existenci smlouvy o smlouvě budoucí kupní žalovaní smlouvami ze dne 10. 6. 2004 a 10. 8. 2004 prodali dotčené nemovitosti R. P. a P. D. Dopisem ze dne 10. 6. 2004 žalobkyně vyzvala žalované k uzavření realizační smlouvy, na který reagovali sdělením ze dne 21. 6. 2004, jímž jí oznámili, že hotel Racek prodali třetí osobě, neboť potřebovali peníze k úhradě dluhu z dědictví a jednatel právní předchůdkyně žalobkyně P. C. na výzvy k odkoupení nemovitostí nereagoval. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně posoudil smlouvu o smlouvě budoucí jako platný právní úkon a uzavřel, že nabylo-li usnesení o vypořádání dědictví právní moci dne 8. 5. 2002, měla být realizační kupní smlouva uzavřena nejpozději do 18. 5. 2002, a nestalo-li se tak, od 19. 5. 2002 začala běžet jednoroční lhůta, ve které se žalobkyně mohla domáhat nahrazení prohlášení vůle žalovaných; poslední den lhůty připadl na 19. 5. 2003. Uplynutím této lhůty došlo ve smyslu , (dále jen „obč. zák.“), k zániku tohoto práva, přičemž k této skutečnosti soud přihlédl z úřední povinnosti. Žaloba nemohla být úspěšná současně proto, že plnění podle smlouvy o smlouvě budoucí se stalo před uzavřením realizační (hlavní) smlouvy nemožným, jelikož vlastnictví ke sporným nemovitostem (předmětu budoucí koupě) žalovaní platně převedli na třetí osoby. Žalobkyně se proto již nemůže domáhat uzavření kupní smlouvy, neboť žalovaní předmětem koupě nedisponují. Může pouze požadovat náhradu újmy, která jí z takového jednání žalovaných vznikla.

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 19. března 2009, č. j. -239, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Mimo ujednání, že nebude-li mít budoucí kupující k dispozici finanční prostředky z úvěru na koupi nemovitosti, povinnost uzavřít kupní smlouvu nastane do pěti dnů ode dne, kdy kupující úvěr získá, shodně se soudem prvního stupně shledal smlouvu ze dne 1. 8. 2001 platnou. Uvedené ujednání o lhůtě považoval za neurčité, neboť z něj nelze jednoznačně dovodit, od jakého data uvedená lhůta poběží a dokdy má být budoucí kupní smlouva uzavřena. Odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 1998, sp. zn. , a ze dne 12. května 2004, sp. zn. , při ztotožnění se se závěrem, že lhůta podle § 50a odst. 2 obč. zák. je lhůtou prekluzivní, dodal, že i kdyby tomu tak nebylo a uvedenou lhůtu by bylo možno považovat za lhůtu promlčecí, se zřetelem k tomu, že žalovaní v průběhu odvolacího řízení vznesli námitku promlčení, se nezabýval otázkou platnosti kupních smluv uzavřených žalovanými se třetími osobami. Princip neúplné apelace nebrání přihlédnout k uvedené námitce až v odvolacím řízení, jelikož její posouzení nebylo spojeno se změnou skutkového stavu věci. Právo žalobkyně domáhat se nahrazení prohlášení vůle žalovaných uzavřít s ní kupní smlouvu by – bez ohledu na primární právní závěr o charakteru lhůty – bylo promlčeno. Odvolací soud tak považoval za nadbytečné zabývat se tím, zda kupní smlouvy, které žalovaní uzavřeli, jsou platné či nikoli.

Dovolání proti shora citovanému rozsudku krajského soudu není přípustné podle , ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II bod 12. , dále jen „ “), a nebylo shledáno přípustným ani podle , neboť rozsudek odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolání je podle přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázky zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. , a ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. , uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod označením C 23/1 a C 71/1].

Bez významu je tudíž výtka dovolatelky, že soudy při rozhodování nevzaly v úvahu, že nemohla zjistit okamžik ukončení dědického řízené po Ing. K. J., neboť tuto skutečnost jí žalovaní zatajili. Zjištění, zda žalobkyně mohla či nemohla zjistit, kdy došlo k pravomocnému ukončení dědického řízení (tj. kdy nabylo právní moci usnesení o vypořádání dědictví) je z hlediska právního posouzení věci irelevantní. Argumentuje-li žalobkyně nesprávným právním posouzením věci, pak jen v tom smyslu, že kdyby odvolací soud vycházel z jiného - podle ní správného skutkového závěru, že realizační smlouva měla být uzavřena do 10 dnů ode dne, kdy se „prokazatelně“ dozvěděla o ukončení dědického řízení (a nikoli do 10 dnů od právní moci usnesení o vypořádání dědictví, jak je uvedeno v čl. 2 smlouvy ze dne 1. 8. 2001), musel by návazně dospět k jinému (rovněž správnému) právnímu posouzení věci, že žalobu podala včas.

Námitka žalobkyně vytýkající oběma soudům, že nevyhověly jejímu návrhu na přerušení řízení, představuje uplatnění dovolacího důvodu podle , jímž lze vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tato tvrzená vada řízení nemůže být otázkou zásadního právního významu ve smyslu , neboť nejde bezprostředně o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu, a postrádá potřebný judikatorní přesah (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2005, sp. zn. , nález Ústavního soudu ze dne 9. ledna 2008, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 17. května 2007, sp. zn. , ze dne 28. února 2008, sp. zn. , a ze dne 9. července 2009, sp. zn. ).

Přípustnost dovolání podle je podmíněna nejen tím, že rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměrů sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je významné pro věc samu. Tento předpoklad nesplňuje situace, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu (ve vztahu žalobce - žalovaný) nezměněno.

Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru o prekluzivním charakteru lhůty podle § 50a odst. 2 obč. zák. a na eventuálním závěru, podle něhož v případě, že by šlo o lhůtu promlčecí, nelze žalobě vyhovět, neboť žalovaní v odvolacím řízení vznesli důvodně námitku promlčení. Uvedené znamená, že neobstojí-li závěr, že uvedená lhůta je lhůtou prekluzivní, prosadí se důsledky promlčení práva žalobkyně, tzn. že její případný úspěch s dovolací výhradou vůči závěru o charakteru uvedené lhůty nemůže pro ni přivodit příznivější rozhodnutí ve věci a podmínka zásadního právního významu tak není naplněna.

Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani výhrada, že k námitce promlčení nemělo být přihlédnuto, jelikož byla nepřípustně uplatněna až v odvolacím řízení. Otázku, zda je přípustné vznést námitku promlčení až v odvolacím řízení, řešil Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již vícekrát (srov. např. rozhodnutí ze dne 24. dubna 2003, sp. zn. , uveřejněné pod označením C 1868 ve svazku 25 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále pak rozhodnutí ze dne 29. října 2003, sp. zn. , nebo rozhodnutí ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. ). Zastává názor, že námitku promlčení lze vznést kdykoli v průběhu řízení až do jeho pravomocného skončení, tedy i v odvolacím řízení, přičemž námitku promlčení uplatněnou až v odvolacím řízení nelze považovat za novou skutečnost ve smyslu ustanovení , neboť nemá charakter skutkového tvrzení, nýbrž jde o námitku, která má hmotněprávní důsledky projevující se v tom, že byla-li vznesena důvodně, došlo k zániku nároku, tj. subjektivní právo přestalo být jejím vznesením soudně vynutitelné. Při posuzování důvodnosti námitky promlčení vznesené až v odvolacím řízení však nelze přihlížet k novým skutečnostem a důkazům, které nelze v odvolacím řízení přípustně uplatnit s ohledem na zásadu „neúplné apelace“ ( , ). Odvolací soud se tedy řídil touto již ustálenou rozhodovací praxí.

Jelikož dovolání není přípustné ani proti výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003), Nejvyšší soud je odmítl [ věta první, ].

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovaným, kteří by podle 243b odst. 5 věty prvé, , a měli právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 31. ledna 2012

JUDr. Václav Duda, v. r.

předseda senátu